Maratón klub Kladno

Desítka Závodu dvojic neplánovaně pod padesát

Publikováno 17. 11. 2013

To, že si zaběhnu 10 km na Lapáku, jsem brala jako příjemné zpestření listopadového víkendu. Podle posledních absolvovaných závodů mi vycházel čas kolem hranice 53 minut. Kdybych se dostala na hranici 52 minut, brala bych to jako bonus.

Už při rozklusání jsem cítila, že úpony bolí méně než jindy, počasí přálo, zkrátka pozitiva převažovala. A tak jsem byla zvědavá, jak se závod bude vyvíjet. Jako obvykle v poslední době, vybíhám po startovním povelu ze zadních pozic. Vidím Hanku Breburdovou a Janu Kmuníčkovou, která se však trochu vzdaluje. Hanka mi na Malé křivoklátské dala skoro dvě minuty, nedělám si zbytečné naděje. Běžím těsně za ní a zkouším, jestli se udržím. Zpočátku mám co dělat, nechci tempo přepálit. Po několika minutách si tělo zvyká na rozběhnutou rychlost. Počítám, že tři km bych mohla vydržet běžet v kontaktu. Dívám se na hodinky, odpočítávám kilometr po kilometru. Stále to jakž takž jde, dýchám celkem v pohodě. Odhaduji tempo pět až deset vteřin přes 5min/km a už netrpělivě čekám pátý kilometr. Musím vydržet. Mám v plánu další pětku lehce zvolnit a výsledný čas by ani pak nemusel být vůbec špatný. V polovině závodu začíná Hanka mírně zvyšovat tempo. Cítím, že dechově na tom nejsem už tak dobře, začínám sípat. Hanka se mi vzdaluje. Když ale vidím, že se přibližuji k Janě Kmuníčkové, oddychuji si. Sleduji, jak Hanka předbíhá Janu. Mám za nimi jen několikametrovou mezeru. Vbíháme do třetího kola a já jejich náskok ke svému překvapení likviduji. Míra na mě volá: „Drž to, dokud to půjde!“. To jsou rady, bleskne mi hlavou a jsem zvědavá, jak dlouho je „uvisím“. Nechce se mi běžet tímhle tempem, rezervy jsou minimální, sotva dýchám. Po výběhu ze zatáčky do kopečka sbírám poslední síly a jdu přes obě své soupeřky. Nevím, co mě to napadlo, je to taktická chyba a cítím, že s nimi do cíle nevydržím běžet tak, abych je porazila. Vychutnávám si tedy pár vteřin vedení a po výběhu posledního stoupání pouštím Hanku před sebe. Jana zůstává těsně za mnou. Začíná mě píchat na boku, špatně se mi dýchá, srdce mi nějak divně buší. Musím zvolnit, říkám si. Nechávám Hanku běžet, Jana je kupodivu stále za mnou. Na posledním kilometru jde přede mě, běžím nadoraz. Vbíháme hlavní bránou na Sletiště, ale pořadí se už nemění a já se v cíli divím, že jsem jen 10 s za Hankou a 6 s za Janou. Čas 49:06 min byl díky jim pořádně nad plán.

Alice Urbancová