Maratón klub Kladno

Padesátý s plnou

Publikováno 17. 9. 2013

Padesátý maratón s plnou nádrží, aneb trénovat se nemá – má se závodit! Ano, snad bych takto mohl předznamenat můj jubilejní padesátý maratón v životě, který se zrodil na mé docela zamilované osmikruhové trati kladenské. Zcela určitě nejsem žádný sběratel maratónských trofejí, ale i tak ta již padesátá jistě potěší.

Zvláště, když jsem dlouho nevěděl, zdali tuto náročnou trať, byť zkušený praxí či vyčtenými znalostmi o správné maratónské výživě, zvládnu. Nemile se na mé výkonnosti a zvláště trénovanosti totiž již dlouho podepisuje nějak divně „nabouraný“ zadní stehenní sval a také psychická depka, kterou mi vytvořilo jedno rehabilitační oddělení. Tam mi mé milé sestřičky – sedmičlenné odborné konsilium – seběhnuvší se v jeden okamžik k mé zadní části těla, prohlásily, že inkriminovaný gluteus maximus vlastně téměř neexistuje a je zázrak, že vůbec chodím.

Podivná to diagnóza pro hrdého maratónského běžce – ale nešť!! Zrovna na svůj 50. maratón ve svých třiašedesáti půjdu, i proto, že je tak netuctový, přestože letos má již tucet dílů – tedy na ten Kladenský!!!

Přepásán tejpem, jehož tvary nedávno zaujaly kamaráda Miloše Kmuníčka, jenž se optal „kdo že mne to tejpuje“, jsem odvážně vyrazil 14. září s dvojnásob šťastným číslem 77 do boje. Tentokrát nejen se svým handicapem v podobě zmíněného zranění, ale také se svým největším soupeřem v „šedesátníkové“ kategorii Jiřím „Fingim“ Fingerhutem. „Přece mu nedám zadarmo tu šestnáctku bodů“, opakoval jsem si ještě před ulehnutím na poslední lože před významným závodem. „Ona i čtrnáctka za druhé místo, když už Franta „Tumtum“ Tůma neběží, bude dobrá do celkové bilance,“ hojil jsem si bolístku vzbuzen myšlenkami někdy ve tři ráno s tím, že to holt po té bouřlivé noci nějak doklepu.

Pomoci mi nemohla dobrá příprava před závodem, ale věřil jsem, že hodně důležitý je také odpočinek, kterého jsem měl logicky nadbytek. Hlavní zbraní se znovu ale mělo stát kvalitní občerstvování při maratónu, v němž, ať je to jak je, prostě ubývají síly jak balónky pod dotykem špendlíku. Žádný „náraz do zdi“ se konat nesmí, stačí, že se musím já ateista modlit, aby můj gluteus vydržel.

Na maratón jsem se hodně těšil, což bývá zrádné. A aby taky nebylo při bilanci – červen = 50 km, červenec = 80 a srpen = 60 km … to se o nějakém tréninku asi ani hovořit nedá. Až v září jsem do toho šel více. Hned prvního jsem si dal 21,1 km na rovině v čase 1:57 hod., pak za týden závod v Plasích za 1:53 hodiny a s několika drobnými klusačkami jsem do Kladna šel skoro se 70 kilometry…

Startovní výstřel mne vyslal vstříc osudu i dravci Fingimu, jenž mi před startem pohrozil mou vlastní zbraní – tedy tím, že i on zhubl tři kila. No nazdar, tak to bude krutý! A taky bylo. Vyrazil jsem se strachem za krkem a první „pětka“ byla za 23,35 minuty. V druhém kole už mne začal tahat ten sval a to tedy bylo sakra brzo, když před týdnem v Plasích mi v podstatě dal pokoj. Proč jsem šel vůbec do Kladna, říkám si, a kopnul do sebe už druhý sacharidový nápoj z mé vosami obletované občerstvovačky. Celé kolo jsem myslel na ten gluteus, proč se blbec pořád stahuje a bolí. Nadával jsem mu celou cestu, zbaštil doktorem doporučený prášek a věřil, že tak jako někdy v tréninku mě ta bolest nakonec pustí běžet. „Desítka“ byla ještě slušná – 48 minut, ale už před „patnáctkou“, kde mne doběhli Petr Švanda s Pavlem Honsem a neúnavným Petrem Hrčkem, jsem cítil, že není něco v pořádku – tempo kleslo. Kluky jsem sice za chvíli doběhl, neb měli nucenou přestávku, při níž se otočili vpravo v bok do zeleně u hotelu La Park. Ale brzy mi to vrátili.

No, sval mne pustil až v dalším pětikilometrovém kole (26,20 min.), a pak přišla ta nádhera! Téměř již bez bolesti pohladil jsem po vlasech blondýnku, která se mi jakoby náhodou připletla do cesty a následovaly čtyři další euforické okruhy, i když z opatrnosti tak trochu v klidu stále kolem 26 minut. Nic nebolelo, jen určitá drobná ztuhlost z únavy, kterou úspěšně eliminovaly sacharidové bomby na občerstvovačce, vždy 20 gramů v 1,5 dcl pramenité vody tam od nás od Tří pramenů u potoka Klucna při Berounce. Skončil jsem nakonec druhý za Honzou Rydrychem o čtyři minuty. Kruci, kdybych tak o něm věděl! Ale to je fuk, hlavně, že po patnáctce mám další šestnáctku do Poháru.

Padesátý maratón byl ke mně velmi milostivý a díky všem, kteří mi tu milost dali. Já si tak mohl v cíli neskromně i neodborně říci: „Není důležité příliš trénovat, je důležitější hlavně dobře odpočívat, psychicky se připravit, nebát se, nezmatkovat … a co nejvíce – co nejvíce? Stále doplňovat svému motoru palivo!

Ono totiž je hezký mít výkonné auto – dvoulitr, třílitr, šestiválec, osmiválec či co to všechno existuje, co všechno je vymazlené, vytrénované, nadupané a tak podobně. Ale máš-li prázdnou nádrž a čerpačka v nedohlednu, co zbývá? Musíš tlačit… A jen vodou to své žihadlo neuchlácholíš, že ne Petře? Kolem něj jsem zpět prohrčel v posledním kole a nechtěl se přidat :-).

„Můj padesátý“ mi tedy udělal radost. Ačkoliv nijak připraven, v obavách, ale rozumný, doběhl jsem v neskutečné pohodě, plný sil, bez větší únavy. Neshodil jsem ani gram, právě naopak. Druhý den mi váha prozradila o 1,5 kilo navíc. Jo a ještě čas – 3:35:06 hodiny. Tak si holt zase řeknu: „Slávo, ty máš na ten maratón asi talent.“ Nebo že by to fakt byly ty neustále doplňované sacharidy, Pepíku (Josef Beránek po více než pětihodinovém martyriu před týdnem v Plasích překvapivě dal po pěti „sacharidech“ pod 4 hodiny)?

Ať je to jak je, kvůli tomu gluteu budu zatím v přípravě na další závody raději lenošit a tréninkem bude hubnutí. Střez se, milý Fingi :-)!

Sláva Pilík