Maratón klub Kladno

Kalspotkros: šedesátiny se svatbou (mozaika jednoho odpoledne)

Publikováno 19. 5. 2013

Vlastně můžu začít tak, jak končívají pohádky: a nakonec byla svatba a všechno dobře dopadlo…

Sedám-li ke klávesnici abych napsal, je k tomu třeba nějaký impuls, říci důvod je zbytečně vážné, často jde jen o pocit něco písemně (ze skromnosti ne vrozené ale „hrané“ neříkám, že literárně) nakreslit, někdy s cílem se vyjádřit k ve vzduchu se vznášejícímu tématu, jindy jen tak, bez nějakého přímého záměru cíleného ke konkrétnímu sdělení či pointě. A jen asi jakousi mozaikou událostí sobotního odpoledne budou tyto řádky – pro zúčastněné možná jako ohlédnutí za příjemně stráveným časem, pro ty, co u toho nebyli, malý obrázek o co přišli.

Přes uplakané dopoledne se po poledni rozjasnilo a tak jsme stejně jako loni s dcerou Janou vyrazili na kole z Rozdělova do Žehrovic Kamenných, Gábinu ponechávajíc „mezi knihami“ užívat si posledního víkendu před státnicemi. Na kole se do Žehrovic jezdí proto, že se kalí buď s Pepou Poduškou nebo s Jirkou Fingerhutem a na příští rok když nic, tak tím, že je to ve tři odpoledne a na hřišti točí Plzeň, Gambrinus a Svijany, tak je stejně třeba najmout řidiče nebo nechat auto doma…tak jako tak. Takže počasí se povedlo, závodníkůch nás bylo něco přes šedesát, tedy ve valné většině domácí, čímž myslím nás všechny, co sbíráme body do Poháru Kladenska a Rakovnicka, řečeno současnou terminologií „domácí“ napříč klubovou příslušností od Maratón klubu Kladno po Sokol Unhošť a zpět, včetně Bubákovských kocourů a solitérů z Příčiny, Dokes a jim podobným, čímž před startem, po startu a v cíli a i „po cíli“ vládla veskrze domácká atmosféra, kterou nenarušil ani jakýsi zloduch, co v nejzazším místě trati pečlivě rozprášil na zemi vyvedenou směrovou šipku z mouky a sundal fáborky tak, aby na odbočku zpátky k cíli zahnuli jen někteří, především pochopitelně nenapálitelně školení orientační běžci (zdravím Pavla Vinše a Petra Šemelíka) a doslova a do písmene místní, protože dokeský Franta Křeček a taky Petr Švanda nezabloudil, u něhož mám podezření, že měl z topografie výbornou. Protože lidskou blbost je nutné počítat do kategorie „zásah vyšší moci“, je zbytečné se nad tím smazáním šipky rozčilovat. Ve srovnání s letošním výbuchem v Bostonu při maratonu lze říci: menší závod, menší výbuch, podstata stejná. Naštěstí na rozdíl od Bostonu nešlo v Žehrovicích bohudík o život…

Po vyhlášení gratulace Jirkovi Fingerhutovi k šedesátce, který dal do placu guláš a pivo, s čímž se počítalo…co bylo však „tak trochu dost mimo očekávání“ byl proslov jindy poměrně tichého Míry Urbance, který dal celému našemu běžeckému království na vědomí, že Alice bude napříště ve výsledcích uváděna jako Urbancová a abychom z té jejich včerejší svatby taky něco měli, tak že objednali 100 Plzní …takže se ťukalo s Jirkou a i nyní již Urbancovými, zpívalo s kytarou Slávy a Metoda, no zkrátka vládla vpravdě slavnostní atmosféra… a myslím, že i když se sešly dvě události „v jednom“, že vlastně jak jinak, přeci to Alice s Mírou nebudou kdovíjak dlouho tutlat…

A jak jsem začal, že všechno dobře dopadlo, tak jsme s dcerou Janou vyjeli kolmo zpátky směr Rozdělov ještě „skoro“ za světla a skoro né pod vlivem, v houstnoucím šeru přejeli coby účastníci lesního provozu pár bludných kořenů, ale ač již za tmy, dostali jsme se v pořádku domů. A v neděli jsem asi ještě na ty plzně ujel 110 kilometrů na silničce. Zkrátka vydařený víkend.

Jakub Hurych