Maratón klub Kladno

Stromovka 2012 aneb den plný pozitivních emocí

Publikováno 20. 10. 2012

Místo konání: Praha
Délka běhu: 42,195m
Datum konání: 20. října 2012 – sobota
Start: 10:00 Stadion PSK Olymp Praha, Stromovka,
Startovné: 250 Kč
Suvenýr za závodu: číslo a diplom
Počasí: zataženo, 8°C, vlhkost vzduchu 100%, severní vítr 2 km/hod.
Povrch: asfaltové cesty
Převýšení: 149 m
Výsledek: celkově: 167 z 413 (doběhlo 461) v kategorii – Muži 40–44 let: 18 z 57 (doběhlo 48)
Oficiální čas: 3:29:28 min.

Maratónský závod ve Stromovce tak nějak zapadá do koloritu mých letošních závodů, kdy jsem si více vybíral mezi závody, které jsem ještě neběžel. Dá se říci, že do Stromovky mě nalákaly dvě věci: za 1) loňský výkon Dana Orálka, který si zde zaběhl osobák a za 2) spousta dobrých referencí od mých běžeckých kamarádů. Již někdy v půlce července jsem si řekl, že se přihlásím. Krásné bylo to, že po mé on-line přihlášce se mi ozval na mail můj spolužák ze školy, který chtěl vědět, zda jsem to já, kdo je ve startovní listině zapsaný s tím, že se také přihlásil a chtěl by Stromovku běžet jako svůj první maratón. Měl pár dotazů, které jsem před prvním maratónem také řešil a tak jsem se snažil ho teoreticky připravit. Bohužel ze zdravotních důvodů nakonec nestartoval a tak jsme se na závodě nesetkali. Tušil jsem, že Stromovka bude hodně o emocích, protože spousta mých kamarádů si před sebe dala velké výzvy (zaběhnout Stromovku pod 3 hodiny či si vytvořit osobák). I já jsem tajně doufal, že se konečně „urvu“ a čas 3:30 padne.

Příprava na závod v posledním týdnu nebyla vůbec dobrá. Po sobotním závodě v Brně mě 3 dny bolel hamstring, který si neodpočinul ani v dalších dnech kdy jsem byl na brigádě. Ve čtvrtek jsem se šel lehce proběhnout v pětiprsťácích (Vibram Five Fingers), protože jsem přišel na to, že se mi při běhu v těchto botách daří méně namáhat zadní strana stehen., zato lýtka ty zabírají více. V pátek jsem jen odpočíval. Také jsem se podíval na startovní listinu a zjistil jsem , že mám číslo 46 (pokud by mě to napadlo dříve, tak jsem mohl mít 45, když jsem závod běžel jeden den před narozeninami :-))) Odpoledne jsem si připravoval věci na závod. Raději jsem zase nabalil možné 3 varianty oblečení, protože předpověď nebyla moc jednoznačná. V noci před závodem jsem moc dobře nespal a ráno jsem se cítil hodně unavený – řekl bych více než je zdrávo v den, kdy chce člověk dobře běžet maratón.

V sobotu ráno jsem dojel do Bubenče, kde jsem nechal zaparkované auto a v klidu jsem došel necelý kilometr na místo prezentace. Hned jsem potkal Honzu Flídra, což jsem využil k tomu, abych ho požádal o podpis na sběratelský kalendářík MK Kladno. Jeho podpis mi jediný chyběl a po 11 měsících jsem konečně vzal kalendářík na závod, který jsme běželi oba :-) Chvíli jsme podebatovali o GPS vhodných pro běžecký sport. Do areálu se postupně trousili běžci a jejich doprovody. Postupně jsem se zdravil se spoustou známých. Moc rád jsem se zase viděl s Michalem Vítů, Luckou Urbanovou, Ivou Digmayerovou a jejím manželem Martinem „Digim“. Jak je svět malý se ukázalo, když jsme stáli s Michalem u auta, kolem šel Honza Reichl s bratrem, a Michal najednou říká: „Jé, toho znám s tím jsem hrál v Pejru (Pelhřimově) fotbal.“ A já na to: „Já znám toho druhého, to je Honza Reichl, a běhá za MK Kladno:-)). Závodu se zúčastnila spousta členů MK Kladno a Sokola Unhošť. Je balzámem na duši vidět známé tváře a prohodit pár slov. Byl jsem hrozně rád, že Lenka Bayerová překonala běh omezující zdravotní problémy a zase ji to běhá. Dále mě moc potěšily gratulace k narozeninám od Slávi Pilíka, Pepi Beránka a Bena Pucholta. Po 3 měsících jsem zase velice rád potkal nadšenou bikerku (a postupně i běžkyni) Stáňu Havranovou, které se chystala na popud Pavla Zámostného na svůj první maratón. Kolem ½ 9 jsem se si šel najít klidné místo na převléknutí. Nikam jsem nemusel spěchat a to mě vyhovuje. Samotná příprava s převléknutím mi zabrala ¾ hodiny. Oblečení jsem zvolil, vzhledem k počasí, triko s dlouhým rukávem, na to tílko s číslem a na spodek nové kompresní kraťasy a kompresní podkolenky Cep. Když jsem vycházel ze šaten, tak jsem potkal věčně rozesmátou Hanku Breburdovou, se kterou jsme prohodili pár slov o jejím sobotním maratónu v Benešově, kde se ji velice dařilo (Ostatně i ve Stromovce zářila – stala se Mistryní ČR v maratónu ve své věkové kategorii). Odnesl jsem si tašku k Michalovi do auta a tady se pozdravil s Ivou, Digim a Davidem Henebergem, kteří mezitím dorazili. Ještě jsem si donesl bidon na stůl pro vlastní občerstvení a poté jsem konečně našel Pavla Honse. Udělal jsme pár fotek s jeho manželkou a dcerami a šli jsme se pomalu připravit do prostoru startu. Tady jsme se připojili k Pavlu Zámostnému, se kterým jsme se již před startem domluvili, že poběžíme část závodu spolu :-)

V 10 bylo odstartováno. Hned na startu jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu, protože jsem počítal, že tam bude měřící koberec a zmáčknul jsem stopky až na startovní čáře po 15s a ne při výstřelu. Další chybička byla, že jsem si na své nové GPS nevypnul Autostop, což se dost negativně projevilo v průběhu závodu, kdy jsem na trase neměl přehled o skutečném – oficiálním čase. Vyběhl jsem s Pavlem a Pavlem a můj původní záměr byl běžet první 2km opatrně – tak kolem 5:10 –5:20. Jenže plány jsou od toho aby se porušovaly :-) a my běželi o 20–30 sekund rychleji. Ovšem i to bylo pro Pavla Zámostného pomalé (ani jsem se moc nedivil při pohledu na jeho výsledný čas 3:18:37) a po km nás nechal napospas davu :-) Prvních 10km jsme si s Pavlem Honsem povídali a na běh jsem moc nemyslel. Na 12km jsme se občerstvili, dali jsme si energetické gely a na 13km, jsme si „zaběhli“ do křoví – to bylo dalších „ztracených“35 sekund. Již ve třetím kole mě začal bolet namožený hamstring :-( a navíc mi do 15km byla docela zima, ale Pavel vypadal velice v pohodě, vyhovuje mu teplota kolem 10°C. Každý kilometr mimo druhého (5:00) jsme běželi pod 5 minut. V pátém okruhu jsme se s Pavlem domluvili, že se mnou poběží do 20 km a pak mě „pošle“ dopředu. Byl jsem rád, že jsem měl celých 20km výborného parťáka – vodiče, který mě nenechal zvolnit tempo a ještě mě stačil povzbudit do druhé půlky závodu. Na 22km jsem opět vysrkl gel a pokračoval závodem dál. Hrozně mě psychicky pomáhalo, že jsem stále viděl kolem trati někoho známého. První 2–3 kola povzbuzovala závodníky i loňská vítězka Stromovky – Radka Churáňová, kamarádky Lucka s Ivou mohutně povzbuzovaly každé kolo asi 600m za startem, na trase fotila Alice Procházková a také Digi, v protisměru pobíhal Vláďa „Dlouhán“ Dlouhý, který také povzbuzoval všechny běžce. V jednu chvíli, kolem 17km nás dokonce na trati bylo ve skupině 5 z MK Kladno a Sokola Unhošť. Prostě paráda. Třikrát se během závodu kolem mě přehnal někdo známý, s kým jsme se navzájem povzbudili – nejprve Honza Reichl, potom Honza Hamarník, po kterém vzápětí následoval Honza Flídr, kterého jsem „nabudil“ tím, že Honza Hamerník mě předbíhal chvíli před ním, ať zabere a doběhne ho. Honza jen prohodil, že už ho vidí a doufá, že tohle tempo vydrží :-)) – vydržel. Když sleduji ta jména, tak soudím, že Petr asi není to správné běžecké jméno – těm Honzům to běhá opravdu skvěle (moji kamarádi: Honza – Reichl 2:55:28; Flídr 2:58:21; Hamerník 3:03:05; Hanousek 3:03:35:-))))) Honzové – smekám před vámi klobouk.

Desítka mezi 22 a 32km se mi podařila nejlépe. Když jsem se oddělil od Pavla, tak jsem si nasadil sluchátka abych se „odizoloval“ od všech rozptylujících vlivů. Rozběhl jsem se a běželo se mi hrozně lehce. Za desítku za 47:29 jsem byl v březnu vděčný v běhu na 10km a teď se mi podařilo běžet takto třetí desítku v maratónu. Od 35km na mě ale sedla krize. Nebylo to nic hrozného, ale do této mety jsem běžel všechny kilometry pomaleji než plánovaných 5min/km. Při průběhu do posledního kola jsem proběhl kolem kamarádů a kamarádek, kteří hnali do cíle Honzu Hanouska. To jsem si v duchu říkal: „ Ne, Honzo dneska mi kolo nedáš :-)))“. Nejhůře jsem se v závodě cítil na 38. a pak 40. km. Vůbec jsem nevěděl, kolik mám ještě času do pokoření hranice 3:30. V tomto byl právě problém nevypnutého Autostopu. Podle mých propočtů mi stačilo běžet každý z posledních 5 km za kolem 5:15min a mělo by to klapnout. Půl kilometru před cílem mi došla baterka v MP3 a tak jsem „přehrával“ v mysli Pavlovu větu, se kterou mě na 20km vypustil: „Tak, a teď běž za nás oba“. Posledních 200m už jsem mlel z posledního, ale diváci okolo trati povzbuzovali a když jsem v posledních metrech již viděl na světelnou tabuli, tak jsem se do slova a do písmene radostí „vznášel“. Gratulace k výkonu od Slávi Pilíka, paní Beránkové, Lucky, Ivy a Digiho hned po doběhu byla rajská hudba pro mé uši :-)

Vyndal jsem si tašku od Michala z auta a pomalu se přesunul do sprch. Měl jsem docela strach co udělá noha když sundám kompresní kraťasy. Začala bolet trošku víc, ale myslím si, že mohu hodnotit první zkušenost z použití kompresních kalhot na maratónu velice pozitivně. Po vysprchování se do mě dala ohromná zima. Klepal jsem se takovým způsobem, že jsem se nemohl trefit do trička a následně ani do ponožek. Hned jsem na sebe navlékl nahoru 4 vrstvy (triko, mikinu, softshelku a vestu) a dolu 2 vrstvy (dlouhé běžecké leginy a šusťáky). Ještě jsem se stihl osobně seznámit s virtuálním běžeckým kamarádem z RunnningFree.com Romanem Dědicem, který se ke mně hlásil. Cestou ze sprch jsem potkal Honzu Reichla a tak jsme šli společně na polévku. Tam si k nám přisedla Stáňa, která dokončila svůj první maratón časem pod 4 hodiny a prohlásila, že když jezdí bikové závody i 8 hodin dlouhé, tak se jí 4 hodiny zdají být krátkým závodem :-). To je také dobrý přístup závodění.

Potom jsem se rozloučil s Honzou a se Stáňou jsme šli do hospody U pramene, kam jsme chodili v červnu po závodech Zátopkova týdne. Tam již bylo spousta známých a tak jsme poseděli, najedli se, popovídali si a po necelých 2 hodinách jsme se rozloučili. Domů jsem dojel před 5 hodinou, naházel jsem propocené věci do pračky a naložil se do teplé solné bublinkové lázně. Ještě před tím mi popřál syn k narozeninám a tak jsem po koupeli mohl vychutnat vynikající čokoládový dort :-) Večer jsem upravil fotky, kterých kvůli špatným světelným podmínkám bylo tentokrát opravdu jen pár a dal jsem je na web. Mezi tím mi přišlo pár gratulací k narozeninám a k maratónskému osobáku – od Zdeňka Kučery, Pavla Honce a také od Ríši Štechy. Kolem 11 hodiny jsem již zalezl do postele, přesto že jsem byl ještě hodně čilý. Ráno mě totiž čekalo brzké vstávání do práce.

Petr Švanda