Maratón klub Kladno

KAL s PODuškou aneb Žehrovický Kalspotkros

Publikováno 21. 5. 2012

Byla to pro mě docela nabitá sobota. Ráno jsem odvezl tátu na sraz rodáků na Sýkořici, vrátil jsem se jako skalní příznivec na fotbal Kladno – Chomutov 1:0, pak jsem znova zajel po známé trase pro tátu, pustil si hokej a chystal se na Kalspotkros.

Vtom telefonát z práce, mám přijet a vyřešit závadu na zobrazovači radaru letadel. Jenže Kaspotkros je určitě pěkný závod, a chtěl bych mít uběhlé všechny ročníky. Když vynechám hned napoprvé, tak to moc nepůjde. Tak se tedy přece jen prezentuji s tím, že odběhnu co nejrychleji a budu doufat, že kvůli mně nespadne letadlo. A zároveň se dovídám, že Sláva Pilík napsal na web povídání o našem soupeření na Pražském maratónu. Trochu se stydím, že jsem na stránce v posledních několika dnech nebyl, a slibuju si, že to rychle napravím.

Ale to už nás Zdeněk Kučera volá na start. A hned ohlašuje, že trasa se pro příští ročník bude měnit a začne výběhem na násep. Letos ale ještě začneme po rovině. Poté Zdeněk prokazuje svou jazykovou vybavenost a se slovy ,,Budět boršč“ nás vypouští na trať.

Prvních pár set metrů je po rovině a já jsem rád, že jsem dal přednost závodu před svým tréninkem. Pak se ale teleportujeme v čase o více než tři týdny dopředu. Jinak si to neumím vysvětlit. Trať totiž ostře stoupá. ,,Já myslel, že Vysoký vrch je až za tři neděle!,“ říkám Frantovi Tůmovi v půli kopce. ,,Jo, tam si půjdeme po tomhle závodě odpočinout,“ zní odpověď.

Nakonec ale stoupání zdoláme a pak začne trať dokonce klesat. Klesání má ale dvojí nebezpečí. Vyráží proti nám totiž jezdec na motocyklu následován rozběhnutým vlčákem. Naštěstí oboje úspěšně míjíme. Dostáváme se k rybníku, pak nás čeká ještě lehce zvlněný okruh a cesta zpět. Míjíme i kalspot, tedy rybníček, po němž je závod pojmenován. To vím od Alice a Jitky, kterých jsem se na to ptal. Původně jsem totiž myslel, že závod je pojmenován po dnešní oslavě padesátin Pepy Podušky, a že ta divná zkratka kalspot znamená KAL S PODuškou. S Pepou i ostatními bych po závodě ,,kalil“ rád, bylo to v plánu, ale osud chtěl jinak.

Tyhle myšlenky ale vyháním z hlavy. Čeká mě posledních pár set metrů a mohlo by to vyjít pod 30 minut. Jdu tedy do toho a asi o pět vteřin se mi to daří. Mám tedy, mám-li použít frázi reportéra Jaromíra Bosáka, ,,odpracováno.“ Bohužel ne úplně. A tak rychle odjíždím do práce, kde úspěšnou opravou zobrazovače radaru zachraňuji stovky životů pasažérů letadel, která se díky tomu nesrazila. Cestou zpět jen vidím protáhlé tváře novinářských hyen z komerčních televizí, kterým jsem překazil exkluzivní reportáž.

Chtěl bych poděkovat Alici Procházkové a Jitce Růžičkové i všem ostatním, kteří holkám pomáhali, za krásný závod. Doufám, že napřesrok se nějak vejde do Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka, určitě by si to zasloužil.

A závěrem bych chtěl krátce reagovat na pěkný článek Slávy Pilíka o Pražském maratónu. Chtěl bych říct, že ,,reálný čas“ uvedený na diplomu beru jen jako orientační. Pro mě je rozhodující čas podle pravidel atletiky, tedy od výstřelu po doběh. Když jsme se Slávou bojovali v posledních metrech na Staroměstském náměstí, tisíce fanynek a fanoušků hltaly náš vzájemný souboj a i velkoplošná televize ukázala, že Sláva jasně vyhrál. Když jdu s někým v posledních metrech do souboje, nemůžu vědět, jestli se někde zapomněl na startu. Jsme tady, bok po boku, a ten, který první protne cílovou fotobuňku, zvítězil. Takhle to cítím. Tak Slávo, promiň, že Ti gratuluju takhle přes web, i když jsem to koneckonců udělal i přímo v cíli maratónu.

Uvidíme se za týden v Lišanech.

Pavel Hop Kratina