Maratón klub Kladno

Neříkej Hop, dokud nepřeskočíš!

Publikováno 14. 5. 2012

Postřehy z kostkovaného maratónu pražského.
No, to mi lidi řekněte, proč se mi v tý přihlášce Volkswagen Prague Marathonu ptali na přepokládaný čas, když mě s těmi sedmi půlhodinami postavili až na samé dno možností do koridoru K skoro někam mimo Prahu?

Tak to tedy ne, řekl jsem si a začal horečně přemýšlet jak se dostat někam za budoucího vítěze. „To stejně nikdo nekontroluje,“ pronesla naladěná na stejnou notu Hanka Breburdová, když jsem jí zezadu nesměle sáhl na levé rameno. Před orlojem jsem chvíli posečkal, protože si nuceně potřebovala lépe prohlédnout blízkou restauraci, ale už u první bariéry jsme se rozloučili. Přelezl jsem plot jako, když jsem kdysi tajně trhal cizí třešně a hned slyšel úsměvné Dvořákovo (dal to pod tři)… „co tu děláš, koukej na balónek!“

No, ty tři hodiny byly troufalý, ovšem nebylo už cesty zpět, jen zvolit volnější začátek. Tak se to hejblo a jdem do toho … vždyť je to sranda, teda určo teď ještě jo, snad i za deset či dvacet kilometrů … třicet? Už mě ty kostky fakt štvou, neřku-li ...... pokaždý mi hrozně spadne tempo a ti vzadu jsou přede mnou, občas mi divně píchne v levým kotníku. Už abychom byli zpátky na nábřeží, kde je více asfaltu na trase tohoto kostkovaného marrrrratonu, jak jsem si ho pojmenoval. Ještě, že tu na každým rohu hrajou kapely. V rytmu kytar na chvíli zapomenu.

Někde po osmnáctým koukám a vlevo mimo kompaktní skupinky oddán protivětru s rozevlátým trikem, vlasy i modrými trenýrkami s odskakujícími patami od sebe letí Hop. „No, asi mi to moc nejde, když je tak rychlej,“ utrousím němě mezi zuby, ale na „dvacítce“ do picnu trochu sacharidů, „kousnu se“ a mám ho – „nazdar, Hope“ a říkám si ještě to ono, když se řekne „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš“. A mažu dál, je škoda nevyužít toho vyprovokovaného tempa. Na „pětadvacítce“ čumím jak vejr a Hop zas přede mnou. On snad vůbec neobčerstvuje a běží na „morál“, nebo co. Asi zas ta komplikovaná občerstvovačka za to může, kde on patrně neztratí ani vteřinu. Nemůžu otevřít ty mý sacharidový pytlíky a ještě se vyhýbat lavině prázdných kelímků i divně zastavujícím maratóncům vůkol. Jenže, těch sil potom! A tak znovu „ahoj Hope!“ To víš, to jsou ty rázový vlny energie, který mne občas pošlou do rychlosti. Chvíli to je pravda a pak zas nic! Po občerstvovačce na 30. km mi totiž utíká znovu a s potutelným úsměvem dál větrá triko sám u obrubníků mimo rafinované šetřílky energie schované ve skupinách. A mizí zcela neodvratně, i když si „mažu med kolem huby“ pomyšlením, že to jistě bude zase jen do času. Nevidím ho, nevidím …kruci nevidím!

Zmenšující se kilometry do cíle přináší spoustu euforie, síly jsou, nohy nebolí, jediná práce vyhnout se dalším kostkám někudy po obrubnících či po malách kostičkách na chodníkách. Vracíme se znovu z Holešovic, už zas vidím toho Pirka z IKEMu, se kterým jsem vlastně běžel skoro celou trasu. Někdo mi řekl mezičas a vypadá to pod „třicet“. Dobíhám dalšího šedovlasého s představou, že je u nás v kategorii, pak nějakýho vytáhlýho v bílých elasťákách, bohužel s velkou hořčičnou skvrnou až pod kolena – i to je maratón!

Jsme v Pařížský, už tu nefouká jako na nábřežích, jen přede mnou … no fakt – rozevláté bílé triko. Hele Hop! Chybí sto metrů, jdu do toho… přece jen přeskočím přece jen? Daří se … lidé bouří, fandí všem. Otočím se, Hop metr za mnou maže jako divej, ještě přidám a slyším… tak jo Slávo, je to tvoje! Krásný pocit … přeskočil jsem přece jen! Dobíháme kousek za sebou, čas docela dobrej přes ty zatracený kostky 3:28:39 hod. Několik políbení dobrovolným dívkám s čipy, medailemi, fóliemi i jedné překvapené divačce středního věku za kovovým plotem a do šaten a metra. Vždyť má máma na Spořilově slaví pětaosmdesátku.

Když jsem se vrátil do Rakovníka, dychtivě jsem probíral až do jedné ráno výsledky, porovnával kategorie, měl radost, že jsem mezi 148 už na první stránce sedmý v pořadí, hledal kamarády – i Pavla Kratinu, prostě jsem se v tom klasicky „bahnil“. No a najednou civím jako puk! Reálný čas je trochu lepší, to je ten sektor B, přesně 3:28:13 a Pavel ...........kruci 3:27:26! No jo, neříkej Hop, dokud nepřeskočíš! Gratuluji, Pavle!

Sláva Pilík – 13. až 14. května 2012