Maratón klub Kladno

Jak jsem si užil svůj šedesátý

Publikováno 15. 11. 2011
Už když mi Franta Tůma někdy koncem jara navrhl účast při maratónském dobývání italského Turína, tušil jsem, že při udržení kolen v běhuschopném stavu a účasti na předem plánovaných maratonech v Kladně a Pojizeří by mohl být právě Turínský maraton tím kulatým, po jehož zdolání vykročím do sedmé desítky.
Fotografie zde

V přípravě jsem se proto ani nesnažil o vylepšení své formy, ale spíše jen o udržení té stávající. A tak v pátek ráno 11. 11. 2011 vyrážíme. Silnou sestavu členů MK (já, Franta Tůma, Honza Flídr, Petr Švanda a Soňa Rybáčková) doplňují výborný úvalský „pětapadesátník“ Honza Hamerník s doprovázející dcerou Aničkou, zcestovalá Irena Procházková z Prahy a dopravu a další náležitosti skvěle zajišťující Karel Růžička z Velešína.Více než dvanáctihodinová cesta mi dává zatraceně zabrat, takže přes úchvatné pohledy na zasněžené vrcholky Alp či mnou dosud neviděné odrůdy pasoucího se skotu jen toužebně očekávám cíl dlouhé cesty, Hotel del Parco nedaleko Turína, kam dorážíme večer někdy po sedmé. Po poněkud zdlouhavém přihlášení v recepci mám čest sdílet pokoj s Honzou Flídrem, nejlepším maratoncem výpravy, a prezidentem klubu, nachlazením postiženým Frantou Tůmou (s tím dokonce i manželské lože!). Ubytování slušné, jen televize částečně stávkuje a teplá voda teče až po několikaminutovém odpouštění. Drobnosti. Horší je to po uložení ke spánku, který mi nedovoluje ani tak Frantovo chrchlání, jako notné zařezávání obou spolubydlících. Zatímco Honza se připomíná klidným chodem motorové pily nižší kategorie, který by z vedlejšího pokoje mohl snad i uspávat, Frantovy projevy jsou umělecky rozevláté, gradující až do zvuku Husquarny nejvyšší třídy. Ráno však bohatá snídaně dává zapomenout nočnímu převalování a pak už vyrážíme směr Turín. Parkování se daří jen kousek od královského paláce, před nímž probíhá registrace. Fasujeme startovní čísla, čipy a hezké batůžky, ne však očekávaná trička. Škoda. Stanovujeme čas odjezdu a vyrážíme na prohlídku centra, jemuž dominuje nádherná La Mole Antonelliana, 167 m vysoká věž z 19. století, z níž se za 5 juráků (po vystání delší fronty na výtah) kocháme vyhlídkou na město, žel, pro mlhavý obzor už ne na nedaleké Alpy. Při odchodu s potěšením zjišťujeme, že fronta na zdviž je asi desetkrát delší než jsme vystáli my, ještě naši návštěvu zaznamenávám v návštěvní knize a za občasného fotografování se vracíme zpět k autu. Na pokoji si pak dovoluji trošku povalování s knížkou a večer odjíždíme opět do centra na Pasta Party. Ukazuje se, že parkování ve večerních hodinách není v centru samozřejmostí, a tak po chvilkovém kroužení necháváme vůz dobré dva kilometry od krásného náměstí, kde se Pasta Party koná. Prodlužujeme asi padesátimetrový špalír hladových maratonců a více než půl hodiny čekáme na svou porci těstovin, jakési podivné studené uzeniny, ovoce a sušenek. Všichni jsou, zdá se, docela spokojeni. Po návratu se ještě dorážím z vlastních zdrojů a s myšlenkami na zítřek se marně pokouším nevnímat noční serenádu.

A je tu ráno. Na rozdíl od minulých dnů se vyjasnilo a teplota znatelně klesla, přes den může být naopak teplo příliš. Snídaně jen lehká a už jedeme. Parkování je po ránu bez problémů, zjišťujeme jaké jsou vlastně šatny, záchody, jak to vypadá na startu. Žádné teplo není, volím pod dres ještě slabou moiru, přestože slunce slibuje oteplení, ještě si počtvrté ulevuji, odevzdávám zavazadlo a jdu na to. Půl hodiny před startem zaujímám za Frantou a oběma Honzy výhodnou pozici ve třetí řadě za zónou pro pozvané, ale je tu stále těsněji, nechápu to, ale postupně se propadávám dozadu, těsně před startem nás dělí už osm dalších řad tlačících se maratonců! Po výstřelu se hned běžet nedá, rukama se odstrkuji od těch, na něž jsem tlačen, bojím se, aby mě zezadu nevyzuli, naštěstí se tak nestane, a to už se celá masa valí kupředu povzbuzována křičícím davem, prostor okolo mě se uvolňuje a všichni se řítíme dolů k řece Pád, uhýbáme doprava na velký maratonský okruh a těšíme se z množství skandujících diváků. Na druhém kilometru mrknu na hodinky, je to rychlé, ale kousek před sebou vidím vodiče s balónky, je na nich čas 3:15, to je přesně ono, dotahuji se na skupinku, jež vodiče Silvia, jak čtu na jeho zádech, doprovází, a schovávám se někde uprostřed. Kilometry utíkají docela rychle, pětka je za 21:48, to je moc rychlé, upozorňuji Silvia, ale je mu to jedno, možná ani neumí česky. Podél trati nás povzbuzuje i četný a různorodý hudební doprovod, převažují samozřejmě bubny, zatímco mé oblíbené housle vyhlížím marně, ale i tak si to krásně užívám a už je tu desítka za 43:27, druhá pětka tedy ještě o něco rychlejší, to je špatně, zvolňuji a nechávám si balónky utéci, intuitivně volím optimální tempo a pokračuji sám.Vybíháme z města, okolo jsou jen jakási pole a diváků poskrovnu, čehož využívám k nutnému močení. Ztrácím asi sto metrů, ale všímám si, že si odskakují i další, není to důležité, jen musím vydržet bez výrazné ztráty tempa, na to přece mám, povzbuzuji se v duchu. Je mi dost chladno, navíc se objevuje mlha a patnáctý kilometr mi dává na vědomí, že jsem to zase přepálil (1:05:46), ale to už jsme opět ve městě, zepředu moc běžců neodpadává, spíše jsem sám předbíhán, a tak se snažím udržet malou skupinku, která má téměř stejné tempo, půjde to, alespoň chvíli, říkám si, ale před dvacítkou, kde je občerstvovačka, vycucávám svůj Endurosnack, jenž od startu mačkám v ruce, zpomaluji a nechávám skupinku vepředu. Dokonce zastavuji, abych se napil, jen tři doušky a zase dál, metu půlmaratonu míjím těsně pod 1:34, ale to už trať výrazně stoupá, tohle snadné nebude, uvědomuji si, když sleduji pomalejší kilometry, mlha je dávno pryč, najednou je mi teplo a po levé straně se objevují bílé, sluncem ozářené alpské vrcholky. Nádhera! Stoupání však pokračuje snad až do třicítky (2:15:02), to už melu z posledního, ale při stávajícím tréninkovém objemu je to pochopitelné, jen to ještě kousek vydržet, a vida, silnice začíná klesat, to už je ten dlouhý úsek bez zatáček, pořád to jde rovně dolů, takže se dá ještě trochu běžet, chce to jen na nic nemyslet, některé kilometry tam sázím jen těsně přes 4:30, a co to vidím támhle? Vodič Silvio se svými balónky, rychle se mu přibližuji a pak je najednou pryč, asi to zabalil, ale já běžím dál, je mi opět zima, už jsem úplně vyždímaný, ale to už musím vydržet, a i když stále zpomaluji, věřím, že to pod těch 3:15 zase bude. Na čtyřicátem (3:02:12) se ještě zoufale pokouším o jakýsi finiš, ale na posledním kilometru mě zpomalují dlažební kostky, jež na chvíli vystřídaly kvalitní asfalt, a pak už jen cílová rovinka s přibližující se branou… A je hotovo, 3:12:38, to je vlastně můj pooperační osobák, dostávám na krk medaili, kolem ramen hřejivou fólii a musím vrátit čip, trochu problém s rozvázáním tkanic, ale i to se podařilo, a tak mířím k šatnám, kde už vidím oba Honzy, pogratulujeme si a krásně si užívám, jak je mi zle, úžasně jsem se zničil, lépe to prostě nešlo. Jen se obléknu a snažím se trochu chodit a pít. Časem se všichni najdeme a spokojenost je všeobecná, maraton to byl krásný a počasí nám také docela vyšlo. Škoda jen kaňky na akci jinak chválihodné, jíž bylo nezapočtení výsledků zahraničních běžců do veteránského pořadí, aby avizované ceny získali jen domácí maratonci! Oba naši skvěle běžící Honzové tak přišli…nevím vlastně oč.
Dále už jen přesun do hotelu, sprcha a odpočinek, ráno pak vydatná snídaně a dlouhá cesta domů.
Sbohem, Turíne, příště zase někam jinam.

Vladimír „Mirec“ Urbanec