Maratón klub Kladno

Doktor léčí, maratón uzdravuje (?), aneb Turínský maratón 2011

Publikováno 14. 11. 2011

Místo konání: Turín (Itálie)
Délka běhu: 42,195 km
Datum konání: 13. listopadu 2011 – neděle
Start: 09:30 na Piazza Castello
Fotografie zde

Počasí start: opar 7°C, vlhkost vzduchu 82%, jihozápadní vítr 11 km/hod;
Počasí cíl: jasno 13°C, vlhkost vzduchu 67%, severní vítr 6 km/hod.
Převýšení: 168 m
Povrch: asfalt, dlažba
Výsledek: celkově: 1583 z 2675
Oficiální čas: 3:49:54 hod. (real time 3:48:40)

Doktor léčí, maraton uzdravuje? Možná i tak by se mohla jmenovat moje první zahraniční zkušenost s maratónským během. Na závod do Turína jsem se těšil již do března, kdy se mě Franta Tůma (prezident Maratón klubu) zeptal, zda bych do Turína nejel. Přihláška na sebe nedala dlouho čekat, jen jsem si nejprve musel zařídit zdravotní potvrzení od doktora, že jsem schopný běžet maratónskou vzdálenost. V dubnu jsem ještě netušil, jaké budu mít na podzim zdravotní problémy s patou. Někdy v průběhu léta se mi vytvořila ostruha, která mě hodně limitovala už v tréninku na Kladenský maratón, a téměř úplně mi znemožnila trénink posledních 6 týdnů před odjezdem do Turína. Rehabilitoval jsem a téměř jsem neběhal, abych mohl Turínský maratón alespoň zkusit. Dvakrát za měsíc jsem byl na kratších závodech, abych zkusil, jestli jsem ještě nezapomněl běhat a jestli se pata již neumoudřila. Docela mě strašil propastný rozdíl mezi mými 53 a například Frantovými 350 naběhanými kilometry za říjen. Nakonec jsem si řekl, že pojedu, i kdybych se nakonec měl na závod jen koukat, fandit a fotit kamarády během závodu.

Nastal den odjezdu. Vojta (hodný syn) mě ráno odvezl do Kladna a naše malá minivýprava se sešla před 7 hodinou na Sletišti. Jelo nás celkem 9 – sedm běžců: Franta Tůma, Soňa Rybáčková, Irena Procházková, dva super rychlí Honzové Flídr a Hanerník, Míra Urbanec a já; dále dva členové doprovodu – jako náš „support“: dcera Honzy Hamerníka Anička a řidič Karel Růžička. Naskládali jsme bagáž do kufru a vyjeli jsme na trase Rozvadov, Regensburg, Mnichov, Vaduz, sedlo San Bernardino, Bellizona, Lugano, Milán a Turín. Cesta byla dlouhá, ale klidná. Jen při průjezdu kolem Milána a následně na Turínském okruhu jsme se trošku „ploužili“. Ani počasí nebylo zrovna ideální, taková podzimní nepohoda občas mlha, občas mrholení a skoro pořád zataženo. Nálada v našem minibuse však byla optimistická a chvílemi až veselá. Během 12 hodin, než jsme se dostali na místo našeho dočasného pobytu, do hotelu Del Parco poblíž Turína, se každý bavil podle svého. Někdo spal, někdo si četl knížku či noviny, někdo poslouchal MP3, někdo do sebe stále něco tlačil a další si povídali, abychom na zastávkách mohli všichni vystoupit a protáhnout naše sezením ztuhlá těla. Po příjezdu do hotelu jsme byli všichni ubytovaní v hezkých pokojích a každý byl rád, že ze sebe mohl smýt „špínu z cest“. Mě ještě čekala celkem groteskní rozmluva s „pomalejším“ ale ochotným panem recepčním ohledně vytištění potvrzení s číslem, které mi pořadatelé „vtipně“ zaslali až ve čtvrtek večer, kdy už jsem si ho neměl kde vytisknout.

V sobotu ráno jsem vstával po 7 hodině, protože jsme byli domluvení, že se sejdeme v 8 na snídani. Nedá se říci, že bych si moc odpočinul, protože jsem se několikrát za noc vzbudil (či spíš byl probuzen nějakým velice aktivním italským párem – tedy hlavně slečna byla dost hlučná). Dost jsem se těšil do města, kam jsme si jeli pro startovní balíček se startovními čísly a tak ze mě únava brzy spadla. Cesta neznámým Italským městem podle navigace je docela dobrodrůžo, protože Italové jezdí stylem „Jen srab brzdí“ a navíc místo brzd mají klaksony. Nakonec se nám podařilo bezpečně zaparkovat nedaleko Piazza Castello, kam jsme měli namířeno do maratonského expa. Vyzvednutí startovních čísel a moc pěkných batohů s logem zdejšího maratonu bylo dílem chvilky a poté jsme již měli skoro 3 hodiny na prohlídku města. V šesti lidech jsme se vydali navštívit dominantu Turína „The Mole Antonelliana“. Stavba měla původně složit jako synagoga Turínské židovské komunitě, ale nakonec z ní byla ve své době (1873), se svojí výškou 167m, nejvyšší zděná budova na světě, která dnes slouží jako rozhledna a muzeum zároveň. Zážitek z cesty proskleným výtahem do středu kopule byl úžasný navzdory mým závratím. Z ochozu ve výšce 85 m jsme mohli obdivovat Turín. Jen velká škoda „nepřízně“ počasí, protože kvůli oparu nebyly vidět Alpy. I přesto jsme naše foťáky „rozžhavili do běla“. Následovala cesta na hotel, abychom se večer o ½ 7 opět do centra Turína vrátili na pasta party. Franta zůstal na pokoji, aby si ještě trošku doléčil nachlazení, a my ostatní jsme si udělali před večeří rychlou procházku na Piazza San Carlo. Pasta party začala o ½ hodiny později, fronta byla dlouhá, ale nakonec jsme se dočkali a těstoviny i místní párečky byly chutné. Následovala rychlá procházka zpět k minibusu a cesta do hotelu.

Neděle 13. 11. 2011 byl den „D“. Vstal jsem v 6 hodin, uvařil jsem si vodu a připravil instantní vločkovou kaši s banánem. V 7 hodin jsme šli na snídani. Pro mě to byl po vločkové kaši již jen „zákusek“ v podobě crosianta a džusu. V ½ 8 jsme se vyfotili před hotelem a Karel nás bezpečně odvezl na „naše“ odzkoušené parkovací místo v centru Turína. V autě jsme se rozhodovali, v čem kdo poběží, protože byla mlha a celkem chladno. Mě pobavil Honza Flídr svým výrokem: „Dnes poběžím ve svém silnějším tílku.“ Vtip je v tom, že je stejně tlusté jako to slabší. Nakonec to dopadlo tak, že „závoďáci" Honzové a Franta běželi v trenkách a tílku, Míra pod tílko navlékl slabou moiru s dlouhým rukávem, holky běželi v tričkách s krátkým rukávem a „polárník“ Švanda běžel v moirovém tričku s dlouhým rukávem, na to navlékl triko s krátkým rukávem, na spodek tříčtvrtky a kompresní podkolenky, aby se ještě do 22 druhého kilometru proklínal, proč si nevzal rukavice. Společně jsme došli do zázemí, zjistili kde co je a potom už nastal čas převlékání. Byli jsme domluvení, že se zase sejdeme na místě, kde jsme se rozešli, ale převlékání mi trvalo nějak dlouho, a když jsem dorazil, tak už tam nikdo nebyl. Až za chvíli u úschoven jsem potkal Honzu Flídra, jenže to je rychlík, s tím bych běžet nemohl, to bych chcípnul na 10km. Soňu ani Irenu, které plánovali běžet pomaleji, jsem již ve startovním mumraji nenašel. Až po závodě jsem se dozvěděl, že jsme stáli asi 5m od sebe. V 9:30 bylo odstartováno. První kilometr a pro mě nepříjemný povrh – dlažba. Snažil jsem se běžet lehce s tepovkou kolem 140. Nikam jsem se nehnal a čekal jsem, až se trošku zahřeji. Takové to vnitřní teplo však nepřicházelo a do 5km jsem si musel dvakrát odskočit do křovisek podél dvouproudové silnice, po které se běželo. Mezičas na 26:37 na pátém km se mi zdál moc rychlý, vzhledem k „ne – objemu“ natrénovaných kilometrů a tak jsem začal zvolňovat. Na 10 km jsem doběhl za necelých 55 minut. Nacpal jsem do sebe půlku gelu a následovala opět jedna pauza se zaběhnutím do křoví. Cítil jsem se v pohodě, jen mlha, která se držela kousek nad silnicí, mě znervózňovala. Ale již bylo cítit, jak se tou šedou hradbou pomalu a jistě prodírá sluníčko. Rozhlížel jsem se kolem, zda neuvidím někde Soňu, která chtěla běžet čas kolem 4 hodin, ale nikde jsem ji neviděl. Před občerstvovací stanicí na 20 km jsem do sebe natlačil gel, abych ho mohl zapít. Raději jsem pil od začátku jen vodu, protože jsem si nebyl jistý, co by se mnou udělal nevyzkoušený ionťák. Na metě půl maratonu mi naměřila oficiální časomíra 1:54:55. Noha držela a byl jsem rád, že necítím bolest, která mě doprovázela při bězích poslední týdny. Od 22 km se trať začala pomalu zvedat. Vylezlo sluníčko a mě konečně začalo být teplo. Přestože jsem běžel hodně pomalu (odhadem tak 6 minut na km), tak jsem začal předbíhat první běžce. Do té doby jsem byl tím předbíhaným. Objevili se i první „chodci“, a já děkoval své patě, že prozatím nejsem mezi nimi. Dalších 8 km bylo pro mě asi nejtěžších – vyběhnout táhlé vytrvalé stoupání. Překrásné panorama Alp, které se v tu chvíli objevilo na obzoru, mi nedovolilo myslet na běh. Tak jsem se kochal, nohy běžely samy od sebe a hlava nemohla pracovat proti mně. Na 30km jsem poprvé a naposled pocítil známou bolest v patě. Jenže to jsem již věděl, že i kdyby se ze mě stal „chodec“, tak nejpozději za 2 a ½ hodiny jsem v cíli a maraton dokončím. Dal jsem si sušenku, dva želé bonbóny a vycucal jsem si tabletu Carbonexu. Posledních 10 km jsem již běžel na vyšší obrátky. Sil jsem měl relativně dost a tak jsem přidával a přidával. Na 35 km jsem si dal pro jistotu Turbosnack, i když se mi nezdálo, že bych byl bez energie. Poslední dva kilometry jsem dal za necelých 10 minut a do cíle jsem doběhl usmívající se a spokojený. Po občerstvení a vyzvednutí batohu z úschovny jsem potkal Soňu, která doběhla chvíli za mnou. Tak jsme si po převlečení sedli na lavičku ohřívanou podzimním sluníčkem. Pro mě následovalo téměř 90 minutové čekání na masáž. Mezitím se u námi „okupované“ lavičky sešla skoro celá výprava. Dosažené výsledky mi přijdou skvělé, no posuďte sami: z 2675 klasifi­kovaných běžců doběhl Honza Flídr celkově 180. v oficiálním čase 2:57:55; Honza Hamernik 256. za 3:03:19; Míra Urbanec 436. za 3:12:38; Franta Tůma 1416. za 3:44:03; Petr Švanda 1583. za 3:49:54; Soňa Rybáčková 1667. za 3:52:52 a Irena Procházková 2304. za 4:23:40. Ještě cestou zpět do hotelu jsme domluvili, že půjdeme večer někam na večeři. Nakonec nás jelo pět. Ochutnali jsme Italské speciality v příjemné restauraci, popovídali jsme si a celkově jsme strávili příjemný večer. Opět musím poděkovat Karlovi, který nás do restaurace odvezl a poté pro nás zase přijel.

Pondělní ráno už následovalo jen balení a pořádná snídaně. A tady bych se vrátil zpět k nadpisu. Nejen že Franta vypadal po maratónu mnohem zdravěji než v pátek při příjezdu, ale i moje bolavá pata o sobě nedávala vůbec znát. Nevím, jestli to bylo tím, že mě bolely celé nohy víc než obvykle a tak bolest z paty byla přehlušena, ale každopádně to vypadá, že maratón má léčivé účinky. Tak ať vydrží co nejdéle. V 8 hodin plánovaný odjezd se trošku posunul. Vyjeli jsme do hrozné mlhy a cesta hned od začátku kvůli havárii na silnici začala nabírat zpoždění. Jen průjezd Turínem nám zabral hodinu. Přesto, že jsme byli všichni unaveni, tak jsme se dobře bavili. Míra nás poučil o zbraních ze seriálu Hvězdná brána a Zat'nik'atel (česky Zakňaktel) nás všechny opravdu dostal tak, že jsme se tím bavili ještě před příjezdem na Kladno. Cestou přes Itálii a Švýcarsko bylo slunečné počasí a hlavně v oblasti kolem Lugana a Bellizony jsme se všichni kochali překrásnými výhledny na zasněžené horské vrcholky. Pokud jsem si myslel, že den po maratónu je nejhorší, tak vím, že to není pravda. Nejhorší je den po maratónu strávený v autě. Na každé zastávce naše vystupování z minibusu vypadalo, jako příjezd zájezdu z rehabilitační léčebny pro lidi silně tělesně postižené. Prostě vystoupit po 2–3 hodinách jízdy nás stálo dost sil. To pravé podzimní sychravé počasí začalo po přejezdu do Rakouska a po 14 hodinách nás na Kladně vítaly mrazivé dva stupně pod nulou. Ve Slaném bylo dokonce bílo od silné námrazy. Po příjezdu domů jsem byl schopen jen vybalit malý batoh, osprchovat se a zapadnout do postele. Usínal jsem s myšlenkou a přáním, abych si podobně povedený běžecký výlet ještě někdy zopakoval…

Petr Švanda