MKK: Jak jsem (konečně) vyhrál kategorii

Jak jsem (konečně) vyhrál kategorii

Publikováno 25. 9. 2011

Kdo by si ze stálých a pravidelných účastníků běhů v rámci Kladensko – Rakovnického poháru nepřál vyhrát svoji kategorii! Vítězství představuje nejúspěšnější završení celoročního snažení a tak skupinka běžců s ambicemi nejvyššími je ochotna pro svůj cíl ledacos obětovat a mnohdy ve značné míře i přizpůsobit životní režim vidině výstupu na stupeň nejvyšší.

Nejinak tomu bylo i u mě. V kategorii C, kdy jsem začal s Maratón klubem běhat coby čerstvý padesátník, jsem však na podobné cíle nemohl ani pomyslet, neboť jsem téměř pravidelně uzavíral startovní pole. V průběhu dalších let jsem se přeci jenom zlepšil a začal jsem pošilhávat po nějakém to vítězném stupni. I když můj růst výkonnosti byl trvalého rázu, na druhé straně do kategorie padesátníků spadávaly stále nižší a nižší ročníky a já jsem se nemohl hnout z místa. Několikrát mně o fous unikla třetí pozice, ale lépe to nešlo. To jsem pochopil coby starší padesátník. Současně mně došlo, že do světa mohu prorazit jen v blížící se kategorii šedesátníků. Proto již v posledních dvou padesátnických ročnících jsem velice bedlivě sledoval výsledky mých největších potenciálních rivalů v kategorii D. V tomto období mě začal suverénně porážet již zavedený šedesátník Sláva Pilík. S tím jsem si však hlavu moc nelámal. Byl jsem přesvědčen, že dříve či později Slávovi začne zase více chutnat propečená husička, než nekonečné tréninkové hodiny a z nepříjemného hubeňoura se stane zase sympatický tlouštík a já budu mít opět navrch.

Jinou kapitolou byl můj vrstevník Franta Tůma. S Františkem jsme vedli vyrovnané souboje, v cíli byly mezi námi většinou jen vteřinové rozdíly a nikdo si nemohl být nikdy jistý vítězstvím nad druhým. Proto jsem našeho presidenta Maratón klubu Kladno bral jako svého hlavního soupeře a budoucího konkurenta na stupeň nejvyšší v rámci nastávajících šedesátnických bojů. Dále do nižších ročníků jsem se dívat nechtěl. Věděl jsem, že zase se v poli mých soupeřů objeví Vláďa Kropáč a Honza Rock a opět Zdeněk Kučera následovaný Mírou Urbancem a Pepíkem Beránkem, ale to byl již příliš hluboký pohled do budoucnosti. Byl jsem přesvědčen, že pokud svoji šanci vyhrát kategorii nevyužiji v prvních dvou ročnících coby šedesátník, mé ambice na vítězství se budou prudce snižovat.

Poslední můj rok pobytu mezi padesátníky jsem věnoval především tréninku. Vynechal jsem i nějaké závody kde stejně nebyla vidina zajímavějšího výsledku a snažil jsem se udržovat si minimálně svoji výkonnost a plně se připravit na vstup do vyšší kategorie. Přes všechna očekávání se mně však první rok mezi šedesátníky nevyvíjel podle mých představ. Sláva Pilík stále běhal jako srnec a ani Franta Tůma neslevil ze svého tréninkového nasazení a i nadále jsme sváděli vyrovnané souboje. V závěrečném účtování se na vrcholu Olympu usadil Sláva následován s desetibodovým odstupem Frantou a já s jednobodovou ztrátou na druhé místo jsem poprvé stanul na stupních vítězů i když na jeho nejnižší platformě. Přesto, že kýžené mety jsem nedosáhl, bylo to pro mě určité povzbuzení a řekl jsem si, že příští rok to určitě už musí vyjít.

Zmíněný příští ročník byl však zase těžší o Vláďu Kropáče a Honzu Rocka. V závodech měl v tomto roce mírně navrch nestárnoucí Sláva Pilík a Honza Rock následováni vyrovnaným polem tvořeným mnou, Frantou Tůmou a Vláďou Kropáčem. Uvedené pořadí bylo platné i pro celoroční součet. Zase tedy pro mě třetí místo. Pohlazení po duši představovalo alespoň dvoubodové vítězství nad Františkem a snížení desetibodové na sedmibodovou ztrátu na Slávu Pilíka. Tyto první vlaštovky mě jen utvrzovaly v mé zarputilosti, že příští rok to už opravdu, ale opravdu musí vyjít zvláště po přihlédnutí ke skutečnosti, že v nastávající sezoně k nám do kategorie nespadne nikdo z mladších.

Další ročník se hned z počátku začal vyvíjet velice příznivě. Zřejmě se projevilo mnou naordinované náročné zimní přípravné období a já hned ve třech závodech z kraje roku jsem stanul na stupni nejvyšším a dvakrát jsem byl druhý. Vše se však začalo lámat na Unhošťském maratónu, kde se chytli mnohonásobní pokořitelé této trati Franta Tůma a Sláva Pilík a v následujících závodech se pro mě vítězství stalo stejně nedostižné jako pro neplavce na francouzském pobřeží Útesy Doverské. Kategorii toho roku vyhrál Franta Tůma před Slávou, mně zbylo opět třetí místo těsně následován Honzou Rockem a Vláďou Kropáčem. Má trpělivost s čekáním na stupeň nejvyšší byla u konce.

Už v průběhu dosud poslední sezóny, kdy již bylo jasné, že na vítězství nemám, řekl jsem si, že když to nejde silou, rychlostí a vytrvalostí, musí to jít jinak. Začal jsem přemýšlet o slabých stránkách mých soupeřů a jejich využití pro můj prospěch a postupně jsem přicházel na fantastické, ale z mého pohledu realizovatelné nápady. Když již jsem se během několika ročníků mého pobytu v kategorii D přesvědčil, že svoji výkonnost nezvednu nad běžecké kvality mých soupeřů, muselo to jít opačně, cestou snížení běžeckých schopností mých konkurentů. V cestě mně stáli Sláva Pilík, Franta Tůma, Honza Rock, Vláďa Kropáč a v nastávajícím ročníku i nový šedesátník Zdeněk Kučera. A abych neponechal nic náhodě, přemýšlet jsem začal i o Mírovi Urbancovi a Pepíkovi Beránkovi.

První na řadu přišel Sláva Pilík. Byl jsem si vědom, že realizovat můj záměr bude v jeho případě asi časově nejnáročnější a tak jsem s plněním svých cílů začal hned na podzim před novou sezónou. Jako cenu do Závodu dvojic jsem přinesl pěkně propečenou kachničku a cílem bylo, aby se jako odměna za pořadí dostala do rukou a posléze do trávicího traktu právě Slávovi. Celou dobu před vlastním závodem a při závěrečném vyhodnocení v tribuně kladenského Sletiště jsem ukrýval pečínku pod stolem v hermeticky uzavřené nádobě, aby ani vánek nedával tušit o jejím obsahu. Těsně před tím, než Sláva přišel na řadu se svou volbou ceny, s omluvou a s odůvodněním na svou zapomnětlivost jsem vyjmul z tašky nádobu s kachnou a otevřel ji přímo před zraky a čichy Slávy Pilíka. Takovému to představení Sláva neodolal ani vteřinu a pečený pták putoval do jeho brašny, čímž bylo kýženého dosaženo. Věděl jsem však, že jedna kachna je jen kapkou v moři a že se musí v nastoleném trendu pokračovat.

Do zlatova propečenou – tentokráte husu – jsem Slávovi přinesl hned na závěrečné posezení a vyhodnocení ročníku po Zimním běhu na Kožovce. Svůj počin jsem tentokráte zdůvodnil svoji nesmírnou úctou ke Slávovi a jeho výsledkům, které dosahuje. Abych uchránil celou husičku před bandou vlčáků a celá její nutriční hodnota patřila jen Slávovi, předal jsem mu svůj dar těsně před jeho odjezdem domů s odůvodněním, že je to z mého dvorečku jen a jen pro něj. Odměnou byl mně Slávův nenapodobitelný úsměv, který dával tušit, že mnohonásobný vítěz kategorie je již na podobnou stravu docela slušně nastartován. Nemýlil jsem se. Důkaz se dostavil hned v únoru, kdy jsem Slávu pozval na jedno sobotní odpoledne na prasečí hody, které se konaly v hospůdce v Sýkořici. Sláva mně odpověděl, že by velmi rád, ale že tento den pořádá pro sebe a své přátele v Rakovníku v Panském mlýnu rožnění selete a to že si určitě nemůže nechat ujít.

Výsledek se dostavil nečekaně rychle. Na březnové Narozeninové pětce jsem Slávovi nadělil téměř dvě minuty. Jeho tričko před zraky spoluběžců cosi skrývalo a ani Slávův knír již nebyl takového aerodynamického tvaru. Pochopil jsem, že u Slávy je vše na dobré cestě a že se mohu věnovat dalším svým soupeřům.

Dalším v řadě byl Franta Tůma. V jeho případě jsem se rozhodl vsadit na genetiku. Poctivý čtenář stránek Maratón klubu Kladno si jistě pamatuje, že Františkův prapradědeček zahořel vášní nevídanou pro atomovou fyziku. Řekl jsem si, že by v tom byl čert, kdyby něco podobného nezůstalo i ve Frantově dvojité šroubovici. Proto při každé příležitosti, kdy jsme byli s Františkem pohromadě, jsem zaváděl řeč na oblast mikrosvěta, čtyři druhy kvarků, různé mezony, gluony, neutrina, silné a slabé interakce a jednotnou teorii pole. Franta vždy při těchto debatách velice zpozorněl, a pokud některé termíny mu byly poněkud cizí, hned při příštím našem setkání mě překvapil novými vědomostmi, které si doplnil studiem odporné literatury. Pochopil jsem, že jsem vsadil na správnou kartu a bylo třeba jen vytrvat a zintenzivnit Františkův zájem o oblast elementárních částic a dějů s nimi souvisejícími, tak aby převýšil jeho interes k běhání.

Asi rozhodující krok jsem učinil někdy v dubnu. Podařilo se mně sehnat zájezd spojený s exkursí k LHC (Large Hadron Collider) ve výzkumném středisku v CERNu u Ženevy a Františkovi jej nabídnout. Franta byl jako u vytržení a ani na chvíli nezaváhal nad návštěvou největšího urychlovače částic na světě. Jeho zájem byl takového charakteru, že se rozhodl i vypustit Unhošťský maratón, který termínově kolidoval se zájezdem do Švýcarska. Nepředstavitelné se prostě stalo skutečností a kvantová fyzika a fyzika elementárních částic dostala u Františka zelenou a přednost před maratónem!

I na několik dalších závodů se Franta nedostavil. Náhodně jsem se s ním potkal až v Krajské vědecké knihovně v Kladně. Dozvěděl jsem se od něj, že v CERNu jsou na stopě hypotetickému Higsovu bosonu a že se právě zde si pomocí literární recherche doplňuje znalosti jaká je vazba Higsova bosonu na hmotnost a jak je to s hmotností kvarků. Pochopil jsem, že František je přinejmenším na hodně dlouhou dobu pro běhání ztracen a až mě začalo mrzet, že moje vítězství nad Frantou se dostavilo tak nečekaně rychle. Proto jsem se ho snažil přesvědčit, aby přijel do Lišan, že si zase zazávodíme. Franta se však na mě téměř osopil, že opět plánuje cestu do Ženevy. Je to prý velice důležité, protože to vypadá, že vědci jsou na stopě zatím neznámé páté interakci a u takového to objevu prý rozhodně nemůže chybět.

Zhruba ve stejné době, kdy jsem začal pracovat na Františkovi, snažil jsem se najít slabé místo i u Vládi Kropáče. Nejdříve jsem si myslel, že mu koupím novou řetězovou pilu Husqvarna vyrobenou zcela z kompozitních materiálů a vážící pouze 1,5 kg a vybavenou elektronicky řízeným vstřikováním – prostě poslední výkřik techniky vhodný především k řezání vzrostlých stromů od špičky, což je Vláďova parketa. Nápad jsem však po zralé úvaze nakonec zamítnul, protože jsem zjistil, že pila nemá jištění proti přeříznutí větve, na které operátor sedí. Pokusil jsem se tedy Vláďu coby uměleckého kováře upoutat na teorii tváření kovů spojenou s metalografickým studiem kovových struktur. Dokonce jsem mu na únorové závody přinesl i digitální mikroskop s notebookem, aby si při zvětšení prohlédl některé vhodné a nevhodné metalografické struktury, které vznikají při kování. Vláďa si vše prohlédl, ale záhy stočil řeč na další závod našeho poháru. Poznal jsem, že tudy cesta nevede.

Po čase jsem se chopil posledního stébla naděje – poezie. Z minulosti jsem totiž věděl, že Vláďa píše básničky a to dokonce i ve španělštině. Z dřívějška jsem se znal se skupinou lidí, kteří vytvořili básnický spolek dříve nazývaný „Rudá pochodeň“, dnes přejmenovaný na „Money is money“. Podařilo se mně přesvědčit Vláďu, že ho vezmu na jednu z jejich pravidelných schůzek, které se odehrávají v režii jejich vlastní tvorby a že mu umělecky posoudí jeho sbírku veršů s názvem „Růže k lásce schůdeček, s úctou Vláďa Kropáček“. Předem jsem se domluvil s jednou známou ze spolku „Money is money“, aby byla k Vláďovým veršům shovívavá, aby ho neodradila hned při první schůzce a aby ho vzali mezi sebe. Vše se pak událo, jak jsem si představoval. Jen v rámci objektivity se musím Vláďovi omluvit, neboť známá prohlásila, že Vláďovy verše opravdu mají něco do sebe a že není třeba mu mazat med kolem huby a že by měl Vláďa ve své tvorbě pokračovat. To Vláďu ohromně nakoplo a tak před několika závody následujícími po úvodní schůzce s básnickým klubem „Money is money“ mně Vláďa četl některé své nové verše. Podotýkám, že jen před několika, neboť Vláďova účast na závodech se začala stávat velice sporadickou a koncem roku již téměř ustala. Mohl jsem si tedy odškrtnout dalšího konkurenta.

Nečekaně snadno se mně podařilo vypořádat se s Honzou Rockem. Již koncem minulého roku jsem se dočetl, že se chystá přechod přes Antarktidu. To bylo něco pro milovníka extrémních běhů, Honzu, blesklo mně hlavou hned po přečtení zprávy. Vím, že před několika lety se Honza zajímal o přeběh nějaké pouště snad někde v Namibii a jen nepřízeň osudu spočívající ve zrušeném letu mu zabránila jeho záměr uskutečnit. Pustina jako pustina řekl jsem si a Honzovi jsem inzerovaný přechod Antarktidy ukázal. Honza byl zřejmě stejného názoru a hned začátkem ledna se do Antarktidy vypravil. Po jeho rozhodnutí mě však začalo mrazit v zádech snad ještě více než Honzu tam někde na jihu a tak jsem si s velkou úlevou přečetl na internetu zprávu, že českému občanovi Janu Rockovi se podařilo pokořit bílý kontinent a zařadit se tak po bok nesmrtelných v čele s Amundsenem a Scottem.

Honza Rock se vrátil někdy v dubnu do Česka, ale od jeho antarktického dobrodružství ho to táhlo stále někam do sněhu a tak těch málo závodů, co stačil absolvovat v rámci Kladensko – Rakovnického poháru, na čelní umístění nestačilo.

Posledním závodníkem, s kterým bylo třeba pro nastávající sezónu něco udělat, byl Zdeněk Kučera. Věděl jsem, že v jeho případě to bude velice těžké, protože Zdeňka bez pohybu a zátěže jsem si prostě nedovedl představit. Proto jsem vsadil na to, co je v nás nejsilněji zakořeněno, na zážitky, zájmy a záliby z mládí. V případě Zdeňka jsem vsadil na jeho pro mě ne zcela vyjasněnou militaristickou minulost. Věděl jsem, že v mládí se chtěl stát vojákem a zřejmě jen shoda šťastných náhod ho od jeho záměru ochránila. Rozhodl jsem se tedy vsadit na jeho mladickou nerozvážnost.

Na jedno naše společné posezení v Rokáči jsem Zdeňkovi donesl model tanku T34. Vysvětlil jsem mu, že jednou jsem ho dostal k Vánocům a že u nás se na něj stejně jenom práší a on že bude spíše schopen posoudit jeho manévrovací schopnosti a průchodnost terénem. Jako přídavek jsem mu přinesl mapy s popisem Dukelsko – Karpatské operace, které jsem vyhrabal někde v garáži. Zdeněk se tvářil trochu překvapeně a nedůvěřivě, ale jeho vrozená slušnost mu nedovolovala odmítnout a posléze si oba dárky odnášel domů.

Při dalším našem setkání před Ořovským Zdeněk jen tak mimochodem prohlásil: „Člověče, ten T34 má úžasnou průchodnost, představ si, že zdolal i třiceticentimetrovou hromadu knih!“ Celého mě polilo blažené teplo, neboť jsem si říkal, že by se mohlo jednat o první zaseknutí drápkem. „Zajímavé by bylo porovnat jeho průchodnost se Shermanem,“ dodal Zdeněk při loučení.

Samozřejmě, že první mé kroky po závodě vedly do modelářské prodejny v Oáze, kde jsem Sherman za drahý peníz koupil a Zdeňkovi hned další týden předal s odůvodněním, že jsem ho také doma měl, ale že jsem si netroufal otravovat ho s tolika krámy. Současně jsem mu podstrčil i mapu s popisem tankových operací v bitvě v Ardenách. Zdeněk ani moc nevyzvídal, proč jsem tak štědrý a odkráčel s oběma dárky. Poznal jsem, že se opravdu něco děje, zvláště pak když mně Zdeněk sdělil, že na koberci v obýváku Sherman na T34 nemá a je jím přetlačen. Jak jsem se později dozvěděl od Ivy Kučerové, Zdeněk šel dokonce tak daleko, že pro porovnávací zkoušky si koupil i model německého Tygera.

Byl jsem přesvědčen, že i zde jsem se trefil do černého. Na druhou stranu však i přes dost vysoké investiční náklady se výsledek stále nedostavoval. Zdeňka jsem s železnou pravidelností potkával při tréninkových bězích. Tomu odpovídaly i výsledky při závodech a já jsem Zdeňkovi stále dýchal na záda.

Obrat k lepšímu nastal až někdy v průběhu května. Jedno odpoledne jako obvykle jsem vyběhl na svůj tréninkový okruh na Kožovce, když jsem v dálce na jedné z příčných cest uviděl přibíhajícího Zdeňka. Řekl jsem si, že na něho počkám a prohodím s ním pár slov. Zdeněk však zpomalil, aby se záhy zcela zastavil a posléze se obrátil a začal zcela nepochopitelně klusat opačným směrem ke Kladnu. Asi mě neviděl, pomyslel jsem si a namířil jsem si to za Zdeňkem. Ten však přidal a tak mezi námi stále zůstávala asi stometrová proluka, aniž by Zdeněk o mně věděl. To již začalo být zajímavé, zvláště pak když Zdeněk zamířil na hlavní třídu v Kladně a zmizel v hračkárně Zonex. Nechtěl jsem být netaktní a tak jen z povzdálí jsem sledoval, co se bude dít. Po notné době Zdeněk vyšel ven a v jedné ruce nesl poměrně objemnou krabici. Když se ztratil v jedné z příčných ulic, nedalo mně to a vešel jsem do hračkářství. Prodavačce jsem s bezelstným úsměvem položil otázku, zdali ten pán, co právě odešel, nekoupil plyšového bernardýna, kterého kdysi měli ve výloze a kterého jsem si chtěl koupit. „Kdepak,“ odpověděla prodavačka, „ten pán si odnesl asi třicet různých cínových vojáčků, asi dárek pro vnoučata. A plyšového bernardýna jsme stejně nikdy neměli, to jste si asi spletl,“ dodala.

Přestával jsem tomu rozumět. Tanky T34, Sherman, Tyger…. Dobře, ale Zdeňkem přerušený trénink, návštěva hračkářství a nákup třiceti cínových vojáčků – to už bylo i na mě trochu moc. Pomalu jsem se loudal domů, když, jsem se dočkal nečekaného rozuzlení. Potkal jsem totiž Ivu, a aby řeč nestála, zeptal jsem se co Zdeněk, že nebyl ani na posledním závodu.“ Ten se snad úplně zbláznil,“ hlesla Iva. „ Doma v obýváku máme rozloženou dobovou mapu bitvy Na Bílé hoře a Zdeněk prý chystá její rekonstrukci. A to se navíc nechal slyšet, že dalším jeho počinem bude počítačová simulace bombardování Hirošimy a Nagasaki. Jen doufám, že se mu do té doby nedostane do rukou nějaký ten obohacený uran,“ povzdechla si Iva. Ubezpečil jsem Ivu, že se jedná o zcela neškodnou zálibu a vše že bude v pořádku.

Od tohoto dne byla Zdeňkova účast na závodech a proluky mezi nimi jako zuby v ústech staré ženy. Probuzený militarismus ve svém důsledku spojený s poklesem tréninkových dávek způsobil, že v závodech jsem se začal dostávat před Zdeňka a na podzim jsem ho předstihl i bodově. Již nic nestálo v cestě mému vítězství v kategorii!

Jak slastně a omamně chutná vítězství jsem zažil při závěrečné korunovaci po Zimním běhu na Kožovce a přebírání tisícikorunové obálky. Předávání se účastnil i bývalý president Maratón klubu Kladno František Tůma, který na otočku přijel do Kladna, aby hned následující den odlétal směr Ženeva.

Na příští rok bych měl mít ještě vystaráno, honilo se mně hlavou cestou domů ze závěrečného předávání cen. Ale pak již budu muset začít vymýšlet nové strategie jak porazit Míru Urbance, Pepíka Beránka, Miloše Kmuníčka… a snad i Pepu Podušku!

Jiří Fingerhut