Maratón klub Kladno

31. ročník závodu O Krušovický soudek očima „prvoběžce“

Publikováno 3. 5. 2011
Kdože to ten prvoběžec je? Není to ten, který běžel a doběhl první, ale ten, který běžel tento známý a mezi běžci vysoce oceňovaný krosový (či přespolní) závod letos poprvé: o)
Na Krušovický soudek jsem se moc těšil již minulý rok, ale zrovna tak jako půlmaratón v Pardubicích, jsem ani Soudek nestihl z důvodu mé nepřítomnosti v ČR. Proto jsem si to letos zařídil v práci již měsíc dopředu, abych měl poslední dubnovou neděli volnou: o)

Z vyprávění běžců Maratón klubu Kladno jsem věděl, že se musím připravit na krásný, ale těžký závod. Vzhledem k tomu, že Soudek byl v mém tréninkovém plánu zanesen jako kvalitní příprava na PIM 2011, tak jsem již předem věděl, že se nepůjdu „zničit“, ale že si půjdu závod užít.

Psychologická příprava na závod byla dokonalá – v pátek přijela návštěva s dvěmi malými dětmi :o)))))) a 8 lidí v bytě 3+1 byla docela věrná simulace tlačenice na startu :o)) A spaní dvě noci před závodem na zemi na karimatce mi zabezpečilo lehké otlačení všech částí těla, aby se po závodě nohy otlačené 20-ti kilometrovým během necítily ukřivděné.

V neděli ráno jsem vstával v ½ šesté abych se v klidu nasnídal. Jako vždy před závodem jsem si uvařil plnou misku vločkové kaše s medem a banánem. Venku se začalo rozednívat a pohled na oblohu mi potvrdil, že bude krásný slunečný den. Věci na běhání jsem měl zabalené v batohu již od soboty, tak mi v neděli ráno zbývalo už jenom namíchat do lahví ionťák a také Regener. V 8 hodin jsem nasedl do auta, tentokrát jako spolujezdec a syn mě odvezl na Stochov. Vysadil mě na náměstí U dubu. Na mě bylo, abych našel místo, kde probíhá prezentace. Prvního, koho jsem uviděl, byl jeden z našich nejlepších závodníků Serbessa Mulugeta, řečený Mireček, a tak jsem se ho zeptal, kde je prezentace. Bohužel si nebyl jistý. Tak jsem kousek prošel a po chvíli jsem uviděl pár běžců, kteří směřovali k místní sokolovně. Chvíli jsem hledal v batohu předem připravenou přihlášku, abych ji následně pěkně zmuchlanou a s 50Kč vyměnil za startovní číslo 27. Našel jsem si místečko na převlékání, pozoroval cvrkot kolem a sem tam jsem se pozdravil se známými běžci. Že je Soudek opravdu oblíbeným závodem, který přitahuje lidi, kteří se jinak na závodech objevují sporadicky, mě opět přesvědčila replika: „ Běžecké hroby se otvírají“ kterou vyřkl Franta Tůma při pohledu na některé prezentující se závodníky. V klidu jsem se převlékl, připnul si číslo a také připravil pití do lahviček na opasek, který jsem se rozhodl vzít vzhledem k délce trati, teplému počasí a jenom jedné občerstvovací stanici. Batoh jsem si odnesl do přistaveného autobusu a následovalo rozcvičení. Na krátké rozběhání jsem si vzal sebou foťák a udělal pár předstartovních fotek. Potkal jsem i zklamaného Zdeňka Kučeru, kterého ráno před startem zradilo koleno. Viděl jsem tak nestrojenou lítost závodníka, pro kterého je tento závod srdeční záležitostí.

Chvíli před startem pronesli Vašek Čížek (dlouholetý hlavní pořadatel) a pan Jedlička (nový organizátor) proslovy, kterými byla předána pomyslná štafeta v pořádání tohoto závodu mladším a Vašek Čížek se stal „vrchním rádcem“. Pak již byl závod odstartován. Nevyrazil jsem nějakým závratným tempem, ale v klidu, abych se kousek „svezl v davu a mohl si vychutnat atmosféru krásce po startu. Trasa v prvním kilometru vede napříč Stochovem a ke „kochání“ toho zde moc není. Jenže po chvíli jsme naběhli na polní cestu, která se vinula mezi poli, a kolem krásně kvetly stromy. Těsně před náběhem do terénu jsem před sebou uviděl Soňu Rybáčkovou a tak jsem trošinku přidal, abych ji doběhl. Mým okamžitým záměrem ji bylo udělat na chvíli vodiče, protože má letos opravdu dobrou formu a běháme přibližně stejné časy, ale asi po kilometru jsem se ohlédl a Soňa si držela své vlastní tempo tak 50–100m za mnou. Sluníčko už mělo sílu a tak všechny běžce na prvních 5km „pěkně“ prohřálo. Nevím jak ostatní, ale byl jsem velice rád, když jsme po krátkém výživném stoupání proběhli Novým Strašecím (kde perfektně fandil Pavel Vinš) a na silnici směr Mšec začal první stín. Asi na 7km se vběhlo na lesní cestu a tam už jsem si užíval příjemného chládku ve stínu lesa. Běželo se mi krásně, udržoval jsem konstantní tempo, postupně jsem předběhl asi 8 běžců a přibližně do 11km jsme se navzájem tahali s Jaroslavem Gregorem z AC Obora Hvězda, který nakonec doběhl na krásném, 2 místě v kategorii 60–69let. V této fázi závodu jsem byl rád, že si nesu na opasku pití a občerstvoval jsem se co 3km hltem ionťáku. Asi na 13km jsme ve dvojici s Petrem Bílým doběhli Láďu Fantu. Zdál se svěží, a když viděl, že jdeme před něho, tak si přidal a odtáhl nás až před oficiální občerstvovací stanicí. V klidu jsem přešel do kroku, napil se vody, abych zapil Turosnack, osvěžil si temeno a zavěsil se za Marka Bublíka z AC Tepo Kladno. Dozvěděl jsem se, že běží také poprvé a tak jsme svorně zdolávali výběh na Louštín. Petr Bílý za to po občerstvení vzal a ihned se nám vzdálil. Když jsem se ohlédl, abych se podíval, kde je Láďa, už jsem ho za námi nespatřil. Tohle byl asi jediný úsek, kdy jsem makal naplno a rychleji už by to prostě nešlo:o) Na 17km jsme doběhli a následně předběhli další dva závodníky. Když jsem uviděl dvojku na stromě, tak jsem si vzpomněl na článek, kde Zdeněk Kučera nebo Miloš Kmuníček popisoval, že po 18km padá cesta prudce dolů a tak jsem trošku přidal a nechal jsem za sebou i Marka. V seběhu jsem nemusel běžet ani na 80 % a stejně jsem musel brzdit. Kolena se na to moc přívětivě netvářila :o( Co mě ale v poslední fázi závodu potěšilo byl fakt, že jsem po výběhu ze zatáčky uviděl Alici Procházkovou (vrchní fotografku MK Kladno :o)) Mával jsem na ní jako blázen a podle toho také ta fotka vypadá :o))) „Visící ve vzduchu“ aneb parafrází z jednoho českého filmu „Švanda – blázen vzduchem chlazený“ :o)))))))))) Do cíle zbývalo už jen 400m. Před sebou jsem viděl další dva finišující závodníky a hlavně vyklusávajícího Pavla Břízu, který mě povzbuzoval ať je „dám“, že jsou kousek přede mnou :o)) Pohled na hodinky mi říkal, že mohu stihnout hranici 1:30hod. což bylo o 5 minut lepší, než jsem si naplánoval a tak jsem za povzbuzování přihlížejících zabral a spokojený doběhl do cíle nedaleko brány Krušovického pivovaru.

Po doběhu jsem počkal na běžce, se kterými jsem na trase spolupracoval, abych jim pogratuloval, vyměnil jsem číslo za pěkné žluté pamětní tričko a po občerstvení kelímkem vody jsem šel rychle do sprchy. Spláchnul jsem pot i prach z 20km cesty a natěšený se postavil do dlouhé řady na nealko pivko. „After party“ = posedět na sluníčku a vyhřívat se, povídat si se známými i méně známými lidmi, které běhání baví a zároveň se běháním baví, vypít nějaké pivo, sníst párek či zmrzlinu, nebo si zazpívat a zatancovat – každý se bavil prostě, tak jak mu vyhovovalo a všichni včetně mě strávili super odpoledne.

Vzhledem k tomu, že se mi běželo opravdu výborně, den byl sluníčkový, jako když vymaluje, trasa závodu je ta nejhezčí co jsem doposud v dlouhém závodu běžel, potom také k atmosféře i organizaci závodu a nesmím opomenout ani následné posezení v areálu pivovaru Krušovice, musím na rovinu říci, že závod O Krušovický soudek se hned napoprvé stal i mou srdeční záležitostí :o) Nezbývá mi nic jiného než přát všem od organizátorů až po závodníky, aby i další ročníky Soudku neztratily nic na své dosavadní přitažlivosti.

Petr Švanda