Čas běhat, čas utíkat...
Publikováno 28. 8. 2010
Tohleto povídání mě napadlo mezi startem v Praze a přistáním ve
Varšavě, ale zřejmě nedostatek kyslíku v tý vejšce způsobil, že jsem
myšlenky řádně nepolapal, takže snad ani dál nečtěte, je to ňáký
zmatený.
Nastřádal jsem ve svým životě jakejsi pocit, že není dobrý něco moc umět, mít pro to talent, dělat to dobře, vynikat. To se na to hned nabalí zodpovědnost, chtějí po vás výsledky, radí vám spousta těch, co nemá talent a není tak dobrých, nesmíte selhat, dostanete práci navíc,… a je to v čudu. Něco, co jste si mohli docela užít, je najednou povinný a otravný.
Mě takhle šly třeba počty. Vyhrával jsem od pátý třídy až k maturitě matematický a fyzikální olympiády – nejdřív dobrý, o nic nejde a de to, pak postupně přišli s přípravou, studiem navíc, rozborem předchozích ročníků, očekáváním všelijakým, no otrava.
Nešlo mi běhání a tělocvik vůbec. Ale skrz ty počty jsem se propašoval do lyžařský běžecký sportovky, okamžitě spadnul na dno „b“ družstva – céčko nebylo – tam trenér usoudil, že nemá smysl se snažit, přestal mi do běhání „kecat“ a bylo to prima. Od tý doby, kdykoli zdraví a čas dovolí, nějak běhám, a je to prima.
Měl jsem dlouhej výpadek, od 2001 do 2008 mě trápil zánět achilovky, popobíhal jsem tak nanejvejš za tramvají, ale zánět odešel a já začal zase běhat, kdy a kde se dalo, a je to prima.
A že jsou běhání! Někdy je to úplně kouzelný. Teda, ono je to vždycky prima, jak jen se člověk přehoupně přes „honem za tramvají“ režim a narkomafie v našem těle začne dodávat svoje zboží, ale jsou prostě místa a okolnosti… Třeba bosky běhání po pláži v Izraeli… Jen tak v trenýrkách (těch červených, co jsem doma neměl na veřejnost dovolený), klíč od hotelovýho pokoje v šátku kolem hlavy… Nebo brzy ráno v Malaysii podél královskýho golfovýho klubu, když teplota šplhá nahoru rychleji, než vy běžíte po rovině, a do hotelu se po čtyřiceti minutách vracíte, jako byste si v běhacím tričku odskočili do bazénu – se slanou vodou samozřejmě.
Běhání mi nejde, talent nemám, ale je to prima. Pro svou současnou práci vlohy taky asi nemám. Nikdo mi moc neradí, nejsem za vzor, nechtějí po mě „výsledky“, pošlou mě kam potřebujou, dělej, jak umíš – zatím taky prima. S běháním se ta práce někdy snáší dobře, někdy vůbec ne.
Zrovna teď v Pakistánu to s běháním nebylo slavný. To můj živitel usoudil, že mám talent na přežívání v divných až podivných podmínkách, na dodržování všelijakých bezpečnostních pravidel a ten tam nahoře, že na mě občas dohlídne – když mě v tom Izraeli na pláži ani nikde jinde netrefila žádná raketa – a poslal mě do týhle zajímavý země, skoro přesně do jejího geometrickýho středu. No, nejspíš ten talent opravdu mám, zkontroloval jsem si člověka na letišti podle fotografie, co mi poslali předem, k jinýmu bych se nehlásil, řídil jsem se pokyny ozbrojenýho doprovodu, nevystrčil jsem nos přes plot, abych nedráždil mudžáhedýny, ale nebavilo mě to. Asi že mi pořád radili, jak na to – ono takový úvodní bezpečnostní školení od specialisty, Maora s dvanácti lety služby v novozélandských speciálních jednotkách, dva roky v Iráku, rok v Afghanistánu, věc zábavnější neudělá. A to klidně mohli část školení u ženatých přeskočit – jsi-li unesen, neodmlouvej, vždycky souhlas s únoscem, jez, když ti nabídnou, pij, když ti nabídnou, spi a odpočívej, když tě nechají… Každopádně, běhat se tam nedalo.
No, a jestli to chtěl Alláh s tím běháním nějak napravit a nezorientoval se úplně v jemnostech češtiny či co, přišel nás navštívit Indus, ozbrojenci u vrat nebyli nic platný, a místo běhání jsem aspoň utíkal. To byla docela zajímavá pasáž, ale taky víckrát nemusím. Jako v béčkovým thrileru, odjížděli jsme šesti busíkama, za posledním se zhroutil do vody most do rafinérie a po nás už všichni jen vrtulníkama. Běhání je prima, utíkání nic moc. Tak jsem si řek, že to teda ne, že žádný utíkání, jen taktickej ústup a že se vrátím to tam dodělat.
A co že jsem to chtěl vlastně říct? No asi, že běhám špatně běhám rád, určitě se ještě při běhání potkáme, že by člověk neměl utíkat a nechávat věci nedodělaný, ale měl by se vracet, mudžáhedýn nebo jinej hedýn sem mudžá-hedýn tam, že za pohodu v konání někdy platíme tím, že neděláme zrovna to, co by nám mohlo jít nejlíp a že… …no to už je vlastně fuk.
Vladimír Höhne
Maratón klub Kladno
Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých
závodů.
Připravujeme
čt 26. prosince 2024
Vánoční běh Třtice
Kde: Kulturní sál ve Třtici
Délka trati: 4,6 Km
Start: 10:30
Informace najdete zde.