Maratón klub Kladno

Vousatý rekord padl...

Publikováno 19. 10. 2009
Kladenská hodinovka patří společně s Kladenským maratonem a Žebráckou 25 k mým nejoblíbenějším závodům. Jde o velice dynamický závod, stále se něco děje, jeden předbíhá druhého a ve finále má člověk jasnou představu jakou průměrnou hodinovou rychlost je schopen vyvinout.

Zřejmě něco podobného jako když se úředně stanovoval výkon jednoho koně. Vedle toho všeho je třeba zmínit specifickou atmosféru, která panuje v boxu rozhodčích ať již před závodem či během něho provázenou celou řadu duchaplných výroků, které snad alespoň trochu rozehřejí přítomné v tak chladném počasí, jako bylo letos.

Kladenskou hodinovku jsem začal běhat ještě v dobách, kdy jsem nevěděl, že existuje něco jako Maraton klub Kladno a se Zdeňkem Kučerou jsme si vždy po telefonu uctivě vykali, když jsem zjišťoval, kdy se v daném roce závod poběží. Od té doby však uplynula již řada let a já se stal pravidelným účastníkem. Velice brzo se mně podařilo vytvořit i můj osobní rekord, který stále přetrvával, navzdor vylepšování časů ve většině závodů, které v průběhu roku běháme. Můj osobák se datoval rokem 2004 a měl hodnotu 13 498 metrů. Stále více na mě působil tento záznam v mých tabulkách jako červený hadr před očima rozvášněného býka a nic platno – rekord odolával.

Po mém letošním úspěšném maratonu a celé řadě zlepšených osobáků jsem cítil, že i skály by mohly začít kvést a já bych konečně mohl pokořit hranici 13,5 km. Svou taktiku jsem založil na dvou základních kamenech. První z nich bylo možné vyjádřit snahou o maximálně rovnoměrný běh v průběhu celého závodu, bez ohledu na svoji momentální pozici mezi ostatními běžci. Nenechat se vyprovokovat, jakoby ostatní neexistovali a běžet si stále své tempo, vypočtené, odvozené a poplatné vysněnému výkonu 13 500 metrů. Tomuto cíli odpovídal čas 1:46,6 s na kolo, který jsem se rozhodl kontrolovat vždy po dvou kilometrech, tedy pěti okruzích. Lehko se řekne, ale někdy obtížně dodrží. Proto výrazně snadněji se mně podařilo splnit druhý základní kámen mé přípravy spočívající v totálním odpočinku – celý týden před závodem jsem ani pohledem nezavadil o mé běžecké boty.

Úspěšně teoreticky vybaven jsem tedy pospíchal chladného úterního odpoledne na Sletiště, abych se ještě dostatečně před závodem stačil protáhnout. Své rozklusávání jsem skončil zhruba 15 minut před plánovaným startem a nastalo velké dilema, jak se obléknout na vlastní závod. Teplota kolem pěti stupňů, občasné slabé přepršky doprovázené nárazovým větrem. Střídavě jsem si oblékal a svlékal dlouhé běžecké kalhoty, měnil trička a korigoval jejich počet. Zachránila mě až těsně před startem moje manželka, která přišla coby rozhodčí. Její údiv nad mým rozhodnutím běžet v dlouhých kalhotách způsobil, že jsem elasťáky rychle zahodil, svlékl i jedno tričko, narazil kšiltovku a rychle spěchal na startovní čáru. Jak se posléze ukázalo, měl jsem šťastnou ruku a mé oblečení vzhledem k aktuálnímu počasí bylo velice vyvážené. Jen snad rukavice mně k úplnému komfortu chyběly. Podstatně hůře na tom byli všichni rozhodčí, kteří na sebe navlékli všechny svršky, které měli k dispozici a někteří použili navíc i některé textílie závodníků. Přesto, jak jsem se později dozvěděl, celá řada neběžících záviděla běžícím.

Startovací pistole Jirky Klesnila neselhala a tak celé pole čítající 30 závodníků se vydává vstříc hodinovému dobrodružství. Dle svého předsevzetí snažím se nevnímat okolní běžce a nasadit tempo, které by nekladlo zvýšené nároky na dýchací soustavu a zároveň odpovídalo vypočtenému času 1:46,6 s na ovál. Po 400 metrech však čas 1:40 signalizuje, že jsem příliš rychlý. Nějak mě to neznervózňuje, spíše naopak. Jsem rád, že dokáži vyvinout větší rychlost bez dechových komplikací. Přesto jsem pevně rozhodnut přiblížit se po dvou kilometrech vypočtenému času 8:53 a nepouštět se do žádných nepředložeností.

I když si hledím především sám sebe, stačím koutkem oka pozorovat i své soupeře z kategorie padesátníků. Vláďa Kropáč, jak je jeho zvykem, startuje velice rychle a brzy má přede mnou několik desítek metrů náskok. „To mně na parkovišti říkal, že vůbec neběhá,“ pomyslím si a jsem zvědavý, jak se jeho boj s metry vyvine. S Vénou Honcem se během úvodních kol několikrát vzájemně předběhneme. V případě mého předbíhání Véna vždy veleslušně odbočí do vnější dráhy, což mu já, sprosťák, neopětuji. Možná také proto, že mě vždy přespurtuje mocným finišem, jakoby běžel intervalový trénink, takže si ani nestačím uvědomit, že se ke mně zezadu blíží.

Mám za sebou první dva kilometry a čas 8:48 říká, že se mně první rychlé kolo podařilo korigovat a mám pouze 5 s náskoku před požadovaným mezičasem. Jen tak dál, říkám si v duchu. Na čtvrtém kilometru však zjišťuji, že se mně brzdění a zpomalování nějak moc zalíbilo, protože můj náskok na rozpočtový čas klesl na 1 s. Rozhoduji se mírně přišlápnout avšak stále za přísné kontroly svého dýchání. Výsledkem je, že výrazně poodběhnu od Vény Honce a přiblížím se k Vláďovi Kropáčovi. Současně registruji stíny, které se přes mě pravidelně přehánějí a které stačím identifikovat jako Metoda Fikese, Standu Pípala, Pavla Vinše a Honzu Flídra.

A je tady 6. kilometr. Mé přišlápnutí bylo celkem úspěšné, náskok oproti rozpočtu vzrostl na 9 s bez nějakých stop na dýchání. Je mně však jasné, že musím být opatrný, protože vím, že mám kolem poloviny delších závodů sklon ke zrychlování, což by se mně v závěru hodinovky nemuselo vyplatit.

V průběhu čtvrtého dvoukilometru se dostávám přes Vláďu Kropáče. „Tak tedy na parkovišti nekecal, že vůbec neběhá,“ bleskne mně hlavou. „ Jinač by byl určitě stále ještě přede mnou,“ jsem přesvědčen.

Závodem jsem zcela „pohlcen“, takže si ani neuvědomuji drobný deštík, který nás během několika kol skrápí. Nemalou mírou se na tom podílí i mé zjištění, že v posledních několika okruzích významně zkracuji vzdálenost mezi mnou a Zdeňkem Kučerou, kterého posléze i předbíhám. Sám tomu nemohu věřit a myslím si, že brzy mně to Zdeňek stejným způsobem oplatí. Vím, že na Zdeňka v drtivé většině závodů nemám a ve zbylém procentu běhů je tomu naopak jen díky mimořádné konstelaci Zdeňkovi indispozice a současně mé výjimečné formy. Avšak následující kola ukáži, že právě dnes k takovémuto mimořádnému přírodnímu úkazu došlo a já svůj náskok dokáži dokonce pravidelně zvyšovat.

I údaje na osmém kilometru jsou pro mě příznivé. Náskok oproti rozpočtu se zvyšuje na snesitelných 14 s. Následující kola však ukáží, jak si budu stát na 10. kilometru. Snažím se držet nasazené tempo a nezrychlovat, neboť závěr závodu je ještě daleko. Přesto čím dál víc pošilhávám po pestrém kulichu, ke kterému se poměrně rychle přibližuji a jehož nositelem je Sláva Pilík. „Že bych mu odvedl těsnou porážku z Rakovnické 15 a méně těsnou prohru z Kladenského maratonu?“ pomyslím si a už se na protilehlé rovince zvolna posouvám před Slávu dopředu. Hned po závodu mně Sláva přišel blahopřát k mé úspěšné odvetě za zmíněné závody. Příčinu viděl v třech kilogramech navíc, které od Kladenského maratonu přibral. Současně mě lákal na maraton do Stromovky, že prý mám nyní optimální formu a v Praze bych si určitě prý udělal nový osobák.

Na 10. kilometru časem 44:09 zvyšuje svůj náskok na 24 s. Zároveň však zjišťuji, že již vím, že jsem něco běžel. Z podvědomí vytěsňuji myšlenku na dokončený 34. okruh s tím, že si mohu dovolit mírně zpomalit a meta 13,5 kilometru by přesto měla padnout. Proto každým okruhem netrpělivě očekávám čas z 12. kilometru. Mezi tím, se přes mě přežene Pepa Beránek, který mně dává jedno kolo. Využiji Pepy a společně s ním se dostávám přes dva až tři závodníky. Jedním z nich je i dlouhovlasý Láďa Fanta, v jehož závěsu jsem několik kol běhal.

Čas na 12. kilometru mě mile překvapí. Mé „odlehčení“ a mírně zpomalení plánované na desátém kilometru se neslo jen v rámci odbourání narůstajícího náskoku vzhledem k plánovaným mezičasům, neboť náskok 24 s z desátého kilometru klesl na dvanáctém kilometru jen o 1 sekundu na 23 s!

Byla přede mnou čtyři celá či necelá kola a bez 3 vteřin sedm minut běhu. Mým záměrem bylo rozumně hospodařit se získaným náskokem tak, abych se ve vyměřeném čase dokázal přehoupnout přes hranici 13,5 km. Přesto přepínám na rychlý režim dýchání, nedočkavě odpočítávám zbylá kola a běžím „na krev“. Výstřel oznamující poslední minutu hodinovky ke mně dorazí někde na protilehlé rovince. „Tak to bych měl mít v suchu,“ říkám si a běžím stále stejným tempem. Probíhám metou 13,5 km a jsem spokojený. Letmý pohled na hodinky mi říká, že mně však zbývá ještě hodně sekund. Nevím, zda je to dobře či nikoliv, protože melu z posledního. Přesto zrychluji. Několik desítek metrů před cílovou šachovnicí mně při mrknutí na hodiny připadá, že cílová čára se blíží rychleji, než ubývá zbylých vteřinek. „Ještě to zkusím,“ bleskne mně hlavou a nasazuji maximální sprint, kterého jsem schopen. Se závěrečným výstřelem protínám současně cílovou čáru a završuji tak 34. okruh čítající 13 600 metrů uběhnutých v rámci hodinovky. Můj vousatý rekord z roku 2004 byl překonán o 102 metrů a já jsem na vrcholu blaha.

Jiří Fingerhut