Maratón klub Kladno

Krušnoborec 2009 (Bikemaratonek) versus Jungfraumarathon 1995

Publikováno 3. 9. 2009
Vím, že to zní divně a nelogicky, ale k tomuto nadpisu mě vedla neuvěřitelná shoda časů na těchto dvou těžkých horských závodech, kterých jsem se troufla zúčastnit. Oba dva závody se odehrávaly v terénu, jeden na horských kolech, druhý po „svých“.

MTB závody se s běžeckými samozřejmě nedají srovnávat, ale já jsem horské kolo zvolila jako alternativu kvůli vleklým běžeckým zraněním. S kolem, které jsem si kupovala asi před šesti týdny jsem měla původně univerzální úmysly-cesta do práce, tedy dopravní prostředek, občasné projížďky po silnici, cyklostezkách, popř. terénem. Později jsem začala uvažovat i o masovém cyklistickém závodě jako je třeba Nova Cup v Jizerských horách v délce asi 61km. To je prej jen takovej „pouťák“, slyšela jsem z úst Aleny Nedvědové, zkušené cyklistky. Tak jsem si nakonec po dlouhém vybírání vybrala ono univerzální kolo, které jsem si vysnila a nechala na něj dát pláště určené jak na silnici, ale i do lehčího terénu. Začala jsem kolo testovat… Zanedlouho po té, jsem dostala od Aleny mail, že mě a pochopitelně i sebe přihlásila na bikový závod v Krušných horách. Převýšení sice 1500m, ale jen 40km… Prý uvidíme podle počasí. Předpověď slibovala slunečno, takže nebylo co řešit. Téměř žádné zkušenosti, minimum km najeto, ale chtěla jsem zase zažít nějaký závod, byť neběžecký s trochou toho adrenalinu. A tak jsme poslední srpnovou neděli brzy ráno naložily kola do auta a vyrazily směr Klíny v Krušných horách. Prezence, start, cíl, vyhlášení vítězů, to vše se odehrávalo v horské vesničce Klíny v nadmořské výšce asi 750m. Poslední přípravy, tyčinku do kapsy, ionťák a zařazení mezi ostatní cyklisty. Přesně v deset hodin vyrážíme vpřed. Po silnici jedeme jen pár desítek metrů a pak už jen terén nahoru, dolů… Místy se kopec nedal vyšlápnout ani na nejlehčí převod, zvláště tam, kde byly velké kameny. A tak jsem kolo statečně tlačila před sebou. Z kopce jsem měla chvílema pocit, že neudržím řídítka, jak mě bolely ruce od neustálého brzdění. Zvláště, když jsem se ocitla na vrcholu sjezdovky a přede mnou prudký sjezd. Několik vteřin jsem váhala, stačila zaregistrovat nádherný výhled a nakonec jsem se strachem v očích sjížděla kolmo dolů. Jeli ostatní, pojedu taky, říkala jsem si. Na jeden sjezd jsem si však netroufla, byla to úzká prudká cesta lemovaná stromy. V druhé půli závodu, po vytoužené a jediné občerstvovačce začal být závod nekonečný. Neustále jsem sledovala tachometr a počítala zbývající kilometry, ale i průměrnou rychlost, protože jsem si na startu dala za cíl zajet kolem 4 hodin. Do té doby jsem držela „průměr“ a říkala jsem si, že poslední čtvrtina už bude v poho…, ale začínalo jít do tuhýho. Najednou táhlý, kamenitý kopec, který neměl konce, sil rychle ubývalo a nedostatečný trénink se začal projevovat. Patnáct set metrů před cílovou „páskou“ bylo pro mě kritických. Zase kopec, tentokrát po trávě. Slezla jsem z kola a neměla sebemenší chuť ani sílu pokračovat dál. Stoupání naštěstí nebylo dlouhé a tak jsem se nakonec silou vůle dostala do cíle. Slyším z mikrofonu, že jsem zajela čas 4 hodiny 50 minut. Mnou stanovený limit jsem sice nesplnila, ale všechno přehlušila euforie, že mám tuhle krásnou „šílenost“ za sebou. Teprve později se mi vybavil tentýž čas: ten, který jsem před 14 lety zaběhla na Jungfraumaratonu – čas 4:50 hod.

Alice Procházková