Maratón klub Kladno

Pražský půlmaratón očima přímého účastníka

Publikováno 29. 3. 2009
Ani tento rok jsem nechyběl na Pražském půlmaratónu a tak přináším své dojmy. Na půlmaratón jsem jel letos autem, protože jsem potřeboval odvézt něco z práce na letišti domů. Postavil jsem ho tedy u Call centra a šel se tam převléci. A v té chvíli vlastně začíná přerod tuctového nenápadného človíčka v běžce.

Do budovy jsem vkročil v civilu, jako kdybych tam jel na běžnou opravu počítače. Opustil jsem ji už v závodním triku s našpendleným číslem a v teplácích po kolena, takže jsem vzbudil zaslouženou pozornost zaměstnankyň kouřících před budovou, které nejsou zvyklé vídat ,,pana IT" v tomto úboru. Vydal jsem se na autobus 119, kde jsem jel až do Dejvic na jedné noze, protože autobus byl plný cestujících jedoucích z letiště do centra. Dopravu v den závodu zdarma jsem využil i dál přestupem na metro. Tam se se mnou dal do řeči jeden z běžců, kterého jsem neznal, ale podle ustrojení se člověk nesplete. Brzy jsme byli na Staroměstské a tam už bylo půlmaratónců až až. Po loňské anabázi s přihlašováním na poslední chvíli jsem letos vše zařídil včas a tak jsem dostal číslo 1265. Zařadil jsem se tedy do koridoru čísel 1001–1600 a poté jsem ještě načerno přelezl mezi čísla 601–1000. Přísně vzato by se to nemělo, ale znám svou výkonnost a určitě nikoho zdržovat nebudu. Navíc jsem poblíž vodiče se žlutými balónky, který má za úkol držet tempo 1:40:00. To je můj cíl. V hlavě si rychle spočítám, že je to zhruba 4:45 minut na kilometr. Já většinou proti všem poučkám běhám začátek závodu rychle, udělám si náskok a z toho pak těžím nakonec, když už nemůžu. Proto bych chtěl ze začátku ,,jít" kilometr za 4:30 a druhou polovinu závodu když tak po pěti. Úderem dvanácté zní startovní výstřel a lavina se dává do pohybu. Startem probíhám už po 30 vteřinách, což je velmi slušné. Zpočátku mě to ještě trochu brzdí, ale brzy se dostávám do pohody. Navíc moc nefouká a teplota kolem 14 stupňů nad nulou je docela ideální. Žluté balónky brzy nechávám za sebou. Tempo si dělám sám. Na 5. kilometru mám čas 22:21 a nejenže jsem zlikvidoval obvyklou startovní ztrátu, která vinou mnohačetného pole na masových závodech vzniká, ale už jsem na svých časech. Tempo 4:30 na kilometr držím až na ,,desítku", kterou mám lehce pod 45 minut. Pomáhá mi i povzbuzování Ivo Domanského a Míry Urbance. Navíc ale běžím velmi lehce, doslova si to ,,užívám". Můj cíl je reálný. Mělo by to vyjít. Za desítkou se dostavuje únava. Běžím tedy s větším úsilím a stále držím tempo. Psychicky si v té chvíli jako obvykle vypomáhám tím, že si představuji, v jakém místě své denně běhané trasy bych byl, kdybych měl třeba 6 kilometrů do cíle (to číslo se řídí tím, kolik mám v té chvíli do cíle ve skutečnosti). Šlapu dlažbu pražských ulic, ale v hlavě mi zpívají ptáci a v duchu zdolávám krátký lesní výběh u Libušína. Ale snění netrvá dlouho. Vychutnávám rytmus kapel podél trati, sleduji diváky i okolní běžce. Letos mě zaujala reklamní trika firmy Nike, kdy muži měli na zádech nápis ,,Jsi tak sladká, když prohráváš" a ženy ,,Miluji tě, ale stejně tě rozdrtím". Ta, co mě drtivě miluje, vypadá zezadu dobře, musím zrychlit, abych se jí podíval do očí… A je po krizi.:) Ano, nejen běháním živ jest běžec. A krásně to dokázal jeden z mých soupeřů. Běžel pár metrů přede mnou, najednou zvolnil. A to už se z chodníku ozvalo dětské ,,Jé, ahoj, tati." Bylo tam seřazeno snad pět dětí. On zvolnil, každého z nich pohladil po hlavě a pak teprve běžel dál. Myslím, že Pražský maratón se nedostatku běžců ani do budoucna nemusí obávat.

Tři kilometry před koncem zjišťuji, že bych se mohl dostat pod 1:35:00. Tedy spíš, že mi to tak o minutu nevyjde. Ale síly jsou, zkouším kilometr za 4 minuty a ono to jde! Pohled na hodinky a představa dlouhé rovinky ke Staroměstskému náměstí mé naděje trochu krotí. Ale pak si uvědomím, že tohle je půlmaratón, že cíl je blíž, a zároveň ho vidím. Nic nepodceňuji, finišuji zodpovědně a čas 1:34:48 je mi odměnou. Vybírám si nejkrásnější hostesku, k níž si půjdu pro medaili. A pak v cíli potkávám po letech běžkyni, s níž jsem běžel nejeden závod. Vdala se, její příjmení neznám a jméno jsem radši zapomněl. Ale přihlašuje se na Přeběh Evropy 2009. A už nás běží pětatřicet… Ale ani v cíli vše nekončí. Jdu si pro banán a jablko a taky pro výdělek. Mám odpracováno, zasloužím si svých 500,– Kč. Co na tom, že je to jen vratná záloha za čip, kterou jsem včera skládal. Dostávám taky folii na tělo s nápisem Finisher. Tu si nechávám v ruce. Pak jdu na metro. A když se dostanu do Dejvic, kde už není tolik běžců, opět sklízím zaslouženou pozornost. ,,Jé, holky, já jedu s vítězem. Podívejte, medaile. Můžu se s vámi vyfotit?" ptá se na eskalátorech stanice Dejvická statná padesátnice a její souputnice jí zjevně závidí. Bere mě kolem ramen a stávám se mediální hvězdou. Ještě slavnější je však řidič autobusu stojícího na konečné. Na předním panelu, kde bývá číslo linky a směr, má totiž nápis Přestávka / Pause a kresbu hrnku s kouřící kávou. Nějaký Čech si to fotí a vedle stojící nesmělý Japonec se přidává. Bude doma vyprávět, co to mají v té Evropě za autobusy… A poslední tečku udělal opilec od bufetu. Připotácel se ke mně a povídá: ,,Moc jsi toho nevyhrál." ,,Jak to?" odpovídám. Vyhrál jsem banán a jablko, abych se mohl najíst. Vyhrál jsem ochrannou fólii, která mě schová před deštěm. Vyhrál, jsem finanční prémii 500,– Kč, abych mohl přilepšit rodině. A vyhrál jsem i auto," ukazuji klíčky, které jsem měl celou dobu na prstu, ,,abych to mohl všechno odvézt." (Jen pro dokreslení připomínám, že jsem neměl žádnou tašku, měl jsem to opravdu všechno v rukou). On se na mě skelným zrakem podíval, uviděl medaili, klíčky od auta a uvědomil si, že o téhle výhře pro vítěze četl něco v novinách, co nedávno našel v popelnici. ,,Tak to ti gratuluju," potřásl mi pravicí a já raději nasedl na 119, která právě přijížděla do stanice…

Pavel Hop Kratina