Maratón klub Kladno

Reprezentace

Publikováno 16. 3. 2009
Rozhodně nepatřím běžecky k nejrychlejším. Zlí jazykové tvrdí, že i myšlenkově (a mají také pravdu). I proto mi trochu déle trvalo, než jsem si vše srovnal a sepsal. Ty úplně první nápady byly tak šílené, že se je ani neodvážím uvést. Ty další se už opíraly o reálnější stav. Tak například ve druhé polovině osmdesátých let jsem se zabýval vytvořením čtyřbobu. První opravdový závodní bob na Kladně! Pravda, ke světu se onen nápad zrodil při pravidelné tiskovce v Komunálu, ale vezmu-li v potaz, že ani Jirka Klesnil, zažívající tou dobou zlaté atletické časy, nebyl proti.

…Při dalších odborných posezeních však došlo k nechtěným diskusím ve stylu – „já nebudu ležet pod/nad tím“, nebo „já se chci za jízdy dívat po okolí“ a než jsme se domluvili, byl zde rok 1990 a začalo se mnohé měnit. Bob ustoupil do pozadí. Repre-myšlenka mi však nenechávala spát. Někdy v letech 1993–1994 se začala znovu tlačit do popředí. Při jednom ze závodů ve skocích na lyžích jsem si všiml, že naše malá Lucinka (2–3 roky) se upřeně dívá se mnou na televizi a navíc přitom zaujímá perfektní skokanský postoj; nohy do „véčka“, ruce šikmo za záda, předkloněná dopředu. Skákající a létající Jarda Sakala určitě tehdy netušil, že by mohl mít první adeptku mnohem později zřízené ženské (či spíše dívčí) skokanské reprezentace. Bohužel, dětské skočky byly v našich obchodech zrovna nedostatkovým zbožím, a když už jsme nějaké lyže měli a v zimě vyjeli do hor, nebyl sníh. Dalším světlým okamžikem byl vstup Tomáše do lyžařského světa. Že by on? První jeho věta pronesena na nejmenších lyžičkách vzbuzovala nesmírné naděje – „jsem Hermann Maier!“ Chyběly jen alpské svahy a pravidelný přísun sněhu, takže také nic. Zdálo se, že jsme vše vyčerpali, ale vnitřně jsem to pořád držel, nevzdával. Až letos jsem reprezentaci znovu oživil. Liberecké mistrovství světa v lyžování mě inspirovalo. Vyrovnat se Lukáši Bauerovi nebo Martinu Koukalovi? Ne, to ne, na ně nemám. Ale …Do kvalifikace nastoupili závodníci vysloveně exotických zemí – Keňan, Venezuelan, Indka a další. Když jsem viděl jejich výsledné časy, resp. styl, kterým jeli, bylo to jasné. Hned budu kontaktovat pár lyžujících kamarádů a dáme dohromady i štafetu. Výběr bude náročný, nebude to jednoduché. Takový Pepa Poduška asi nemá šanci, ten by nejen postavou, ale i výkonem moc vyčníval, ten by dokázal jet desítku stejně jako Lotyši nebo Dánové. Cihelna jezdí také zbytečně dobře a rychle, a navíc je mladý. Honza Tlustý se bude co nevidět držet kočárku. Zbyněk Pela je profík, s ním se vůbec nepočítá. Pavel Vinš jezdí jen za Žaket, ten by jinam nepřestoupil. Fingy nemá běžky, Franta s Mírou dělají časoměřiče, Karla s Vaškem Honcem jsem na lyžích asi neviděl. Vašek Klos, Pavel Horych – ti jsou nadějní a k nim připočítám také Honzu Vimera – ten pravidelně projížděl stopy na Kožovce, Lapáku a po cyklostezce. A byla by čtveřice. Trenéra nepotřebujeme, manažérskou pozici by mohli společně obsadit Rudové Kusebouch a Stübiger, odborným konzultantem pro příští mistrovství světa (pojede se klasická padesátka) by mohl být Nor Odd-Björn Hjelmesset a co tam budeme dělat my? Spouštím internet a hledám, která africká země ještě nemá založený Svaz lyžařů …

Zdeněk Kučera