Maratón klub Kladno

Ráno jedu dál...

Publikováno 27. 11. 2008
Ráno jedu dál… jsou slova jedné z písní božského Káji. V tomto jednoduchém rýmu je skryt hluboký smysl pro rituál, zažitý kolorit, smysl pro tradice a lásku k tomu co činíme a čemu jsme zasvětili významný podíl nám vymezeného času. Nemusím zdůrazňovat, že se jedná o obecnou platnost a je lhostejno, zda jde o sbírání brouků, plachtění na rogalu, okopávání zahrádky či – jak je mně a mým kamarádům nejbližší – polykání stovek a tisíců naběhaných kilometrů.

Náš běžecký seriál – abych opět použil slova našeho mnohonásobného zlatého slavíka – začíná Tříkrálovým unhošťským maratonem. Ne každý si v tomto zimním období troufne postavit se na start této chlouby unhošťských bratrů a sester v čele s hlavním organizátorem Benem Pucholtem a jeho pravou rukou Zdeňkem Kučerou. Ani já nepatřím do té odvážnější skupiny běžců a tak beru za vděk poloviční trasou, kterou využívám především pro svoji zimní přípravu bez ambicí připsat si nějaké ty body do Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka. Letos, když již jsem byl částečně nalomený k většímu sourozenci menšího bratra, spletl jsem si termín a do Unhoště jsem se začal vypravovat s jednodenním zpožděním. Ještě relativně včas jsem s pomocí internetu odhalil svůj omyl, a tak jsem byl uchráněn nemilému přivítání prázdnou unhošťskou sokolovnou.

Jsa poučen nepříjemnou skutečností, pečlivě jsem si hlídal start Svatojánského běhu se základnou v dubské učňovské škole. Tento běh se v poslední době těší stále většímu zájmu celé řady natěšených běžců, kterým v zimním období chybí další alternativy. Jeho obliba navíc vzrůstá pravidelnou návštěvou zástupce firmy New Balance, která umožňuje doplnit běžecké náčiní pro další období. Nicméně únorový termín plně spadá do přípravného období a tak ne vždy plně uspokojivý výkon se snažím omlouvat přetrénovaností a nedostatečným odpočinkem.

Další měsíc běžecké přípravy a již se stavím v náležitém závodnickém absťáku na start Narozeninové pětky. Zvýšená zimní kilometráž udělala svoje, a tak po závodě spokojeně kráčím do útulné klubovny v prostorách tribuny kladenského Sletiště, kde na oslavu svého výkonu piji v poklidu jedno pivo za druhým, tedy dohromady tři, jak by spočítal Vlasta Burian.

Oslavy nelze přehánět, neboť hned druhý den následuje premiéra Těškovského okruhu, kam vyrážíme společně Maraton klubem objednaným autobusem. Lesní okruh s přiměřeným převýšením je docela příjemný, avšak nohy jsou v porovnání se včerejším závodem o poznání těžší a běh o to pomalejší. Chci věřit, že příčinou je energie spotřebovaná a nedostatečně obnovená po včerejším závodu a ne síly ztracené v rámci druhé včerejší etapy v prostorách sletištní tribuny.

Přede mnou je další měsíc běžecké přípravy – tentokráte již v jarním období – před rychlým sledem několika květnových závodů odstartovaných v posledním dubnovém týdnu Krušovickým soudkem. Moje závodnická nedostatečnost je však v polovině dubna takového rázu, že se narychlo domlouvám s Tlustým Vláďou a oběma Kokešovic, že se zúčastníme Pardubického půlmaratonu. Míra má sice do poslední chvíle problémy s volbou správných keček, ale nakonec všichni čtyři zmínění aktéři společně vyrážíme z kladenského nádraží směr Pardubice. Při výjezdu z Hlavního nádraží v Praze nám značně zatrne, když vlak místo na východ zamíří na západ, avšak jak se záhy ukáže, strojvedoucí po ladném oblouku kolem Prahy posléze skutečně nabírá východní azimut, abychom po necelých dvou hodinách vystoupili na pardubickém nádraží.

Pardubický půlmaratón skutečně dostal svého přízviska nejrychlejší půlmaratón v republice, a tak se večer spokojeně vracíme směrem na západ obtěžkání účastnickými medailemi (a Iveta dokonce výkonnostní), lahvemi vína (vždyť se jednalo o půlmaratón s označením vinařský) a já s novým osobákem a současně v Láďově digitálním fotoaparátu s latentním snímkem mé maličkosti s našimi, keňskými a etiopskými spoluběžci.

Chybí týden do Krušovického soudku. Na mysl se mi vkrádá neodbytná myšlenka. Budu po náročném půlmaratónu dostatečně odpočinutý? Proto celý týden před posledním dubnovým víkendem jen mírně vyklusávám. Obavy se však začnou rozptylovat při stoupání před Strašecím, kde předbíhám několik soupeřů. To se stále ještě držím raději při zdi. Že by vše mohlo být na dobré cestě se ukazuje při klesání ke Kačáku, kde se mně daří poodběhnout od Míry Kokeše, který dnes zřejmě nezvolil ty nejlepší kečky. Na občerstvovací stanici mám jednu vteřinu náskok na svůj osobák, a protože se mně na úpatí Louštínu nedaří zabloudit jako jednou v minulosti a současně udržím nasazené tempo, v cíli si připisuji vylepšení svého dosud nejlepšího času o 2 minuty a 13 sekund. Při závěrečném posezení si s chutí zazpívám s hlavním organizátorem Vénou Čížkem „Krušovický soudek je jen jeden“ a liji při tom do sebe nealko jako o závod. Vzdávám hold organizátorům už jenom proto, že je k dispozici tento zlatožlutý lihuprostý mok a ne jako v minulosti, kdy jsem musel jen s lítostí sledovat své šťastnější spoluběžce s odvozem a současně se pídit po lahvové mattonce.

Svátek práce jako již po několikáté slavíme Memoriálem Huberta Šuláka. Letos byl zpestřen při překonávání rozvodněného Kačáku hlubokým broděním – a v případě Honzy Meruňky možná i potápěním. Tak jak tak se zuřivé fotoreportérce Alici naskytla možnost celé řady vděčných záběrů.

Po Šulákovi v rychlém sledu v rozmezí několika dnů následuje Kačický kros a Běh zámeckým parkem v Lánech. Pominu-li podrobný popis krásného okruhu s klesáním a stoupáním kolem rybníku Srnčák a obětavost kačických pořadatelů, rád bych se zastavil u výše zmíněného lánského závodu. Mužská část startovního pole zde běží dva okruhy, zatímco na něžnější pohlaví čeká jen jeden. Neoficiální šuškandu, že jeden okruh je vyhrazen pro ty slabší běžce, nese značně nelibě především Iveta. Nejvýznamnější události lánského běhu je v posledních letech přítomnost paní prezidentové Klausové a letos, při předávání cen, i osobní setkání dvou prezidentů, Václava Klause a Františka Tůmy. Asi navždy zůstane tajemstvím, co si oba čelní představitelé špitali do ouška při vzájemném potřásání pravicemi. Jen doufejme, že se výsledek jejich rozhovorů příznivě projeví na dalším chodu a financování činnosti Maratón klubu Kladno.

Hektických květnových 14 dnů je zakončeno Lapáckou desítkou. V tomto závodu se mně již tradičně nedaří. Můj výsledný čas bývá i o pět minut horší než dosahuji na stejné trati, která se běží na podzim v rámci závodu Dvojice. Zřejmě budu muset do svého realizačního týmu povolat i psychologa, aby mně podal patřičné vysvětlení a navrhl vhodná nápravná opatření.

Po čtrnáctidenním odpočinku od závodění následují dva běhy, které mně svým způsobem připadají jako těžko zvladatelná dvojčata. Jedná se o silniční závod v Lišanech a běh ve Václavech. Společnou charakteristikou bývá tropické horko, kdy – jak jsem se již zmínil na jiném místě – asfalt teče pod nohama. V Lišanech navíc na celé 7,5 km trati jedinec nepotká kousek stínu a ze sluneční výhně není úniku. Znám dvě protiopatření jak s těmito tvrdými podmínkami bojovat, bohužel obě jsou neúčinná. První opatření spočívá v namočení trička do vody, takže se na start dostavím coby mužíček, kterému bez ustání kape ze šosu. Naproti tomu druhé opatření pracuje se suchým dresem. Výsledek je pokaždé stejný. Do cíle vždy dorazím promočený, prosolený a navíc blbě vypadám, jak letos po mém doběhu poznamenal Franta Tůma.

Ve Václavech žije naším závodem celá vesnice. Je připravena řada doprovodných akcí, výstavou historických automobilů a motocyklů počínaje a Během přátel piva – kdy je nutnou podmínkou pro start „nadýchání,“ či jinými slovy „být pod vlivem“ – konče. Sebevstřícnější pořadatelé či historičtí krasavci nám však nepomůžou při třínásobném zdolávání náročného stoupání, a tak alespoň pohled na účastníky zmíněného alkoholického běhu přináší částečné zadostiučinění, neboť někteří jsou na tom ještě hůře než my, účastníci hlavního závodu.

Další červnovou akcí je běh s poetickým názvem Rozkvetlá Kaštanka. Lhotecký patnáctikilometrový závod patří mezi mé oblíbené. Po květnovém teplotním šoku jsem zřejmě již na vyšší teploty částečně adaptován a navíc možná polovina trati vede v lesním stínu. No a vrcholem je pohostinnost lhoteckých žen, které napečou, navaří, takže stoly na hospodském sále se prohýbají pod různými dobrotami. Při vyhlašování výsledků jen trochu závistivě pošilhávám po vítězích, neboť pravděpodobně nikdy neochutnám bylinný pytlácký likér, který si odnáší vítěz jako hlavní cenu.

Začátek prázdnin je charakterizován Třtickou Punčochou. Jedná se o běh převážně na volném prostranství, což samozřejmě v červenci nebývá nic příjemného. Proto raději rychle pokročme k poslednímu závodu před dovolenými a to k Libečovské 14. Opět se jedná o jeden z mých oblíbených závodů zvláště k vzhledem k závěrečnému stoupání. V minulosti jsem měl však jednou značné problémy, kdy jsem totálně zabloudil a naběhal asi o pět kilometrů více, čemuž odpovídal i výsledný čas a umístění. V současné době se však zabývám trochu odlišným problémem. S Frantou Tůmou máme různá období, kdy jeden poráží druhého, pak se to obrátí a je tomu naopak. I když jsem někdy dlouhodobě ve své kladné půlvlně a Františka pravidelně porážím, přijde Libečovská 14 a jsem naším prezidentem pobit. Přijdou další závody a opět vítězím já. Uvedenou anomálii Franta vysvětluje svoji dokonalou znalostí trati, kde pravidelně trénuje. Já mu to tak úplně nevěřím a podezřívám ho z využívání nějakého dosud obecně neznámého principu přesunu v časoprostorem.

Po měsíční přestávce, v které v mém případě vrcholí přípravy na Kladenský maraton, se závodnická horečka opět rozbíhá naplno. Na řadě je vlajková loď Miloše Kmuníčka Rozdělovský čtvrtmaratón. Zde jsem před dvěma lety dosáhl jednoho ze svých největších úspěchů. Skončil jsem na stupních vítězů na třetím místě. Současně jsem ještě stačil vynadat kamarádovi a soupeři z mé kategorie Petru Tylovi z Loun, že místo závodění mohl raději krmit holuby tam někde u nich v parku a já bych pak byl ještě o stupínek výše.

Závěr prázdnin se nese v duchu Rakovnické 15. Nebudu zde popisovat, kde a jak jsem zvládl to které stoupání či klesání nebo koho jsem předběhl či naopak. Chtěl bych se zastavit u příběhu mého kamaráda a spoluběžce Honzy Vimera, u příběhu, který může napsat pouze život. Onoho roku se běželo směrem z Křivoklátu do Rakovníka a jako vždy po doběhu se mocně doplňovali tekutiny, což bylo umocněno u některých radostí z dosaženého výsledku, či u druhých zapíjením žalu z porážky, nebo jen tak z vynucení fyziologickou potřebou organizmu. Nevím jaký faktor tenkrát převládl u Honzy, ale skutečností zůstává, že když již já jsem odcházel na vlak směr Zbečno, Honza odmítl jít s poukazem, že zde mají moc dobrou dvanáctku a že se ještě dostatečně nepobavil a nedoplnil tekutiny. Do Zbečna prý dorazí až další spojem, přespí na chatě a druhý den ráno odjede autem rovnou do práce. Pointu jsem se od Honzy dozvěděl druhý den dopoledne v práci. Po mém odchodu vydatně konzumoval, až najednou zjistil, že jeho hotovost činí 3,50 Kč. Po tomto poznání trochu znejistěl a možná i částečně vystřízlivěl. Neznalý novodobých cen ČSD na nádraží u pokladního okénka se nejistě zeptal, kam že by se až dostal za 3,50 Kč směr Zbečno. Jadrná pokladní mu po pravdě a bez okolků odpověděla příslovečným určením místa, jak se obvykle odpovídá na otázku kam, a zabouchla před zkoprnělým Honzou okénko. Honza se však nevzdal a nastoupil do přistavěného vlaku. Zde se jal podrobně líčit svoji životní situaci průvodčímu s žádostí o rozřešení. „Když jsi doběhl až sem, můžeš běžet i nazpátek,“ vybafl na něj průvodčí. Po několika okamžicích a letmých pohledech na Honzu však změkl, neboť zřejmě uznal, že v současném stavu by toho už nebyl schopen, mávnul rukou a řekl: „Tak si támhle sedni a my tě do toho Zbečna odvezeme.“ A pak že se hodní železničáři vyskytují jenom v Pohádkách o mašinkách.

Září se nese v duchu Kladenského maratónu. Kdo má ruce či nohy organizuje nebo se účastní, tak aby bylo dostáto heslu „Maratónci maratóncům.“ O vlastních pocitech z tohoto vrcholu kladenského Maratón klubu jsem se již ze široka rozepsal opět na jiném místě, a tak rovnou přistoupím k dalšímu zářijovému běhu organizovaného opět unhošťskými sokoly – Běh Neumannovou stezkou. Již před léty se snažil Zdeněk Kučera zajistit patronaci a možná i nějaký ten příspěvek u známého herce Paula Newmana. Každý rok jsme se Zděnka ptali, zda už se filmová hvězda ozvala, ale odpověď byla pokaždé stejná: „Ještě ne, ale on se nakonec stejně jednou ozve.“ Bohužel, letos však odpověď byla jiná, neboť několik dnů před letošním startem Paul Newmann zemřel.

Začátkem října jsme se letos poprvé vypravili do Jesenice na Surovcův kros. Trať mě lákala již při pohledu na její profil, převýšení cca 250 metrů v jednom šestikilometrovém okruhu, který ti zdatnější běželi dvakrát, slabší běžci (podobně jako v Lánech) jen jednou. Moje nálada se ještě zvedla hned po příjezdu, neboť jsem zjistil, že Zděnek Kučera se ujal role hlavního organizátora místo převleku do běžeckého dresu. Celý závod byl velice příjemný a mohu jen doporučit další ročník pro nové zájemce.

Hned dva dny po Jesenickém krosu se na kladenském Sletišti běžela Hodinovka. Jako vždy jsem ukázněně dodal svého rozhodčího, tedy spíše rozhodčí Elišku, zatímco já jsem zachmuřeně dumal, jaké to bude letos po nedostatečném odpočinku těžké a že budu mít vážné problémy splnit svůj cíl 13 500 metrů. Proto jsem před startem na lehkoatletickém oválu ani moc neregistroval různé výkřiky mých spoluzávodníků typu „Kdo vysvětlí trať,“ „Jak dlouho ta hodinovka bude trvat,“ či „Kde bude občerstvovací stanice.“ Jen pro úplnost uvádím, že k mé vytčené metě mně chybělo 99 metrů. Celou hodinu jsem se honil s nachlazeným Zděnkem Kučerou, aby mě nakonec porazil o 12 metrů. Významným zadostiučiněním však pro mě bylo vítězství o 165 metrů nad Pepíkem Beránkem, čímž jsem mu odvedl těsnou porážku z Jesenice.

Listopadové soupeření je zahájeno závodem Dvojice. Myslím, že tento běh je obecně velice oblíbený. Je organizován pro užší okruh běžců Poháru Kladenska a Rakovnicka a myslím si, že každý si zde najde předmět svého zájmu, ať už se jedná o vlastní výběr ceny podle dosaženého pořadí, posezení a popití s kamarády nebo dokonce vlastní desetikilometrový závod. Navíc se stalo již tradicí, že koncertní mistr Jarda Bohdal přináší své stradivárky a všichni jsou pak u vytržení, jaké krásné tóny dokáže ze svého nástroje vyloudit, ať již se jedná o díla starých mistrů nebo jde dokonce o skladby z Jardovy vlastní dílny.

Listopad se chýlí ke konci a my se s naším seriálem opět vracíme do Lhoty do opadané a mlhou zalité Kaštanky. Jakoby Karel Kozel v roli organizátora tušil, že na závěr roku již chybí síly, běží se místo letních dvou okruhů pouze jeden. To však nic nemění na skutečnosti, že vše je zde perfektně připraveno, že stoly se opět prohýbají pod tíhou pohoštění a že na vítěze opět čekají lahve místního bylinného likéru.

Blíží se Mikuláš a my běžci míříme do Unhoště, abychom si zaběhli, či vzhledem k pokročilé roční době spíše doklouzali do cíle Čertovské pětky. Na vyhlášení výsledků se dostaví téměř všichni s výjimkou těch, kterým to již nestojí zato a cestou odbočí rovnou do přilehlého domova důchodců. Následuje vyhodnocení Unhošťského poháru a Ben nás nezapomene pozvat na blížící se Tříkrálový maraton. My se rozjíždíme domů již s hlavami plných myšlenek na následující běh ve Slaném s názvem Slánské běhy. Jedná se o závod, ke kterému mám určitou citovou vazbu, neboť se převlékáme v šatnách Slánského gymnázia, které jsem navštěvoval mnoho a mnoho let tomu nazad. Pravidelně se zde setkávám s panem profesorem Němcem s naším významným maratoncem 60. let, přes kterého jsem se již tehdy začínal dostávat k běhání. Vlastní závod je poměrně náročný a nesmí se podcenit, zvláště pak setkáme-li se zde s nepřízní počasí jako v jednom z minulých ročníků, kdy první kilometry probíhaly za poměrně hustého deště následovaného silným větrem, který v závěru přinesl sněhovou vánici.

A jsou tady Vánoce a závěr roku, které pravidelně slavíme 26. prosince Vánočním během ve Třtici a v okolí Silvestra Zimním během Kožovkou. Myslím si, že při tomto závodu již mnohým ani tak nejde o umístění, neboť jsou již v duchu v útulné hospůdce s krbem na hřišti bývalé Lokomotivy Kladno, kde se odehraje závěrečné hodnocení uplynulého ročníku a předání finančních částek umístivších se běžců v Poháru Kladenska a Rakovnicka.

Dlouho do večera se mezi kamarády hodnotí jednotlivé závody, zážitky střídají zážitky a s postupujícím časem a vypitým pivem začíná významně převažovat podíl vyprávějících nad poslouchajícími. Jednat se o rybářský klub, úlovky by se patřičně prodlužovaly, avšak časy a umístění jsou jednou pro vždy pevně dány, a tak se koketuje alespoň s myšlenkami, co by bylo kdyby, kujou se plány na nový ročník, nebo dokonce jsou uzavírány sázky na vzájemná pořadí. Lze si jen přát, aby nám vydrželo zdraví a aby nám běhání ještě hodně dlouho přinášelo radost a uspokojení.

Jiří Fingerhut

František Tůma