Maratón klub Kladno

Kladenská hodinovka očima Zdeňka Kučery

Publikováno 14. 10. 2008
Závod, na který se každý rok (ne-)těším. Protože velice pravdivě dokáže přesně porovnat, o kolik klesla má kondice, o co jsem pomalejší, na koho zase a nově už nemám, a kdo je stále dostatečně rychlý a zdatnější, jak já. Někdy se to povede a mám šikovnou výmluvu (většinou, že musím na odpolední), jindy zase pomůže podzimní nachlazení.

A „nadějně“ jsem se cítil i letos. Pounhošťská chřipka spojená s rýmou a kašlem už sice hodně odezněla, dozvuky však přetrvávaly. Ale hlava to jaksi nebrala. Poté, co jsem se úspěšně pořadatelsky vyvlékl z z běžecké účasti na Surovci, mi to nedalo a vyrazil jsem na Sletiště. Podpůrný tým v patách za mnou. Už nebylo vyhnutí; startovní číslo na tílku a čekám s ostatními na výstřel. Po 100 metrech mrknu za sebe a vidím jen Láďu s Rudou, to jsem začátek opravdu nepřepálil. Pomalu se začínám rozbíhat a také rozkašlávat. Zlé jazyky, líně sledující s tužkou, papírem a deskami nás běžící, prohlašují cosi o nepovoleném pohlcování much přímo za letu a obohacování se proteiny, ale já si jich nevšímám. Konečně chytám něco jako stálé tempo a sunu se lehce vpřed. Když však vidím Metoda, který mi po několika minutách dává kolo, mám o lehkosti úplně jinou představu. Volně se rozklusávající mladé atletky – samozřejmě mnohem rychlejší jak já – nepatrně zvyšují stále se prohlubující stres. Kolem 30. minuty si říkám – sláva, půlka je pryč, teď to rozbalím. Stejného názoru je i Fingy a okamžitě mi ukazuje záda. Další kapka do poháru hořkosti. Gábina mi naděluje také kolo, Pavel se Standou se jen míhají kolem, Miloš přefrčí a ani se na chvilku nezbrzdí a já s nadějí očekávám, kdy mi Iva řekne, že už mám desítku. Čas letí a 25 kol stále nikde. Až konečně! Na půl ucha slyším čas a říkám si, že to musí vyjít, zbývající čtvrthodinu musím utáhnout! Zdá se mi, že Jirku F. dobíhám, ano, je to tak, pomalounku se blížím. Posledních deset minut se snažím šlapat naplno, asi 3 kola před cílem mého soupeře a kamaráda předbíhám a vím, že musím na pár metrů ucuknout. Síly ubývají, nohy tuhnou, když nekašlu, je to pro mě samotného milým zpestřením. S radostí vítám výstřel oznamující poslední minutu. Jdu do sprintu, ale někdo supí těsně za mnou. Přes rameno zahlédnu Pavla, nepatrně oddechnu a snažím se s ním udržet krok. Kolik? Vzdáleně vnímám odečítání vteřin 5, 4, 3, 2, 1 a třetí výstřel nás zastavuje. Iva si jde stoupnout na můj doběh a já se běžím obléct. Uznávám kvality soupeřů a mažu jim med kolem pusy když říkám, jak pěkně běželi. A jsem zvědavý, kolik jsem vlastně uběhl. Na současný zdravotní stav jsem byl výborně připraven, teď se ukáže, od čeho jsem měl s sebou realizační tým – Ivu a Lucinku. Já makal na dráze, ony měly zajistit splnění nevysloveného přání. Když se dozvím výsledek, jsem notně frustrován. Pouhých 87 metrů chybělo! Co dělaly? Kam daly oči? Jaké to psaly mezičasy? Klušu domů a přemítám, co vymyslím na příští rok. Forma bude, to vím, ale kdo mi zařídí, slušný výkon? Že bych zapojil manažéra Tomáše ?

Zdk – 13413 metrů
 

František Tůma