Maratón klub Kladno

Úvaha o povzbuzování

Publikováno 5. 9. 2008
S blížícím se výstřelem startujícím Kladenský maratón se u řady z nás více či méně ozývá něco jako ta předzávodní nervozita… očekávání… Jako příspěvek k uvolnění atmosféry jsem se pokusil zamyslet se nad povzbuzováním. Původním záměrem a nápadem bylo pohrát si s ironií a udělat rádoby vtipný rozbor povedených hlášek, které diváci, vetšinou také běžci,na probíhající maratónce volají. Tak to se mi nakonec moc nepovedlo. Vzalo to nějak jiný směr.

Když se dívám v televizi na dojezd horských etap na Tour de France, kdy se diváci tak tlačí do silnice, že jezdcům zbývá jen úzká ulička k projetí, tak si říkám, že z toho ti cyklisté moc radost nemají. Z případné občasné kolize s divákem už vůbec ne. Asi až na výjimky ortodoxních morousů ale většinu běžců potěší, když na ně podél trati stojící divák zavolá něco povzbudivého. Při větších maratónech běžíte v kontaktu s více dalšími běžci a výkřiky okolostojících : „ BRAVO“ vnímáte jako kulisu, která tak nějak kladně hodnotí vaše počínání a není líná vám to sdělit. O trochu konkrétnější je zavolání neznámého diváka vaším jménem, pokud jej buď na čísle či jinde na sobě máte zveřejněno. Sám se takovým nápisem nezdobím, ale při těch mých několika málo zahraničních maratónských výletech jsem, jat národní a klubovou hrdostí, běžel v tričku s nápisem CZECH Maratón klub Kladno ( taková soukromá reprezentace) a párkrát na mě někdo „čeko“ zavolal, jednou dokonce „Praha“. A emocím a srdci nejotevřenější je povzbuzování těch co vás znají, kamarádů či těch nejbližších.
Jsou to ti, kteří vědí o co jde. Buď mají nejeden maratón za sebou nebo alespoň vědí, co jste pro to udělali, aby jste zdárně, pokud možno v pohodě a podle svých představ, doběhli. Schválně píšu…co jste pro to udělali…ne obětovali…protože přeci běháme, protože nám to dělá dobře a necítíme to jako oběť…i když lze říci, že pokud to nazveme obětí, tak tedy takovou, která nám sama o sobě dělá také dobře. Ale to jsem odbočil. Jistě jedním z nejsilnějších „ podnětů „ bude pro zamilovaného přítomnost jeho partnera, nedej bože v začátku vztahu, kdy se chce předvést. To se však nedá naplánovat, to se musí povést.
Co však lze předem připravit, je přímo si domluvit povzbuzování od kamaráda, který je s vámi naladěn na stejnou šprýmařskou vlnu. Oba budete vědět, že je to domluvené, ale to neznamená, že to nebude upřímné. Osobně si na Kladenský maratón domlouvám, že na mě budou kamarádi volat :“ Kladno hází“, což má být reminiscence na prvorepublikové či snad ještě starší skandování u nás na fotbale. Alespoň jak jsem někde pochytil, nejspíš vyčetl, ale nepamatuji si kde. Vzhledem k tomu, že se Kladenský maratón běží na pětikilometrovém okruhu, tedy se před diváky obsazenou tribunou probíhá osmkrát, je možnost potkat se s těmi svými povzbuzovateli vícekrát. Pravda je, že Rudla Kusebouch se na ten slogan „Kladno hází“ nedívá s nadšením, má obavy, že si okolí bude myslet, že s ním není všechno v pořádku. Někteří to jistě opravdu mohou považovat za neobvyklé, ale vem to nešť.

Jako historicky významný příspěvek k tématu je na místě vzpomenout na naši legendu největší, Emila Zátopka. Ota Pavel převyprávěl Emilovi pocity z jeho vnímání povzbuzování při Emilově prvním a vítězném maratónu na Olympiádě v Helsinkách (1952) takto :“ …U trati stojí v šedém členové Fučíkova souboru a skandují: „ Věříme ti Emilku, že se vrátíš za chvilku!“ Emil se usměje a pokyne jim lehce rukou,…“. Při obrátkovém maratónu v Helsinkách měli fanoušci na mysli návrat na olympijský stadion po obrátce, a tedy kolem nich Zátopek běžel i zpět, což Ota Pavel rovněž popsal : „ …Běží dál v jakémsi transu, jednotlivé obličeje už nevnímá. Zahlédne ještě tváře fučíkovců, kteří zas něco skandují o udatném Emilkovi. Ale už nemá sílu, aby jim zamával ( později mu to někteří fučíkovci dokonce vyčtou : “Emilku, Emilku, ani jsi nám nezamával!“). Nemá sílu, aby se usmál, navíc ho rozčílí skandování o udatném Emilkovi, má všeho udatenství až po krk, polohlasně mumlá: “ Polibte mi prdel!“ Helsinky už nemohou být daleko, zástupy narůstají. Pořadatelé na něho z auta volají, že soupeři jsou daleko, nebere to na vědomí, pro něho nastane konec, až proběhne cílem. Mezi diváky vede už jen mezera, kterou běží. Povzbuzují ho, jenže to, co by mu mělo pomáhat, ho ubíjí. Nikdy neběžel uprostřed mohutných špalírů, není na to zvyklý, nikdy tak hlasitě nevolali a on nikdy necítil tak velikou únavu při závodě, nikdy ho tak nebolela hlava jako tentokrát. Chtěl by křičet : „ Lidi, prosím vás, neřvete na mě!“ Ale nemůže, nemá sílu, a také by to nemělo cenu. Může jen odevzdaně běžet. Myslí na to, jak by bylo krásné ubíhat v lesním tichu, v němž často trénoval. Ale není to možné, musí draze zaplatit za dnešek a musí prožít běh maratónce se vším dobrým i špatným. „ … a aby to Zátopkovo vítězství v podání Oty Pavla nekončilo takhle uprostřed :“ V cíli se usměje, což zmýlí tisíce lidí, že doběhl svěží.V podstatě toho má dost, nohy navyklé celé hodiny na jednotvárný, nepřetržitý běh odmítají příkaz zastavit. Odplivne si nad tou dřinou a je rád, že nemusí už nikam běžet. Teprve po chvíli vnímá plný pocit štěstí nad vítězstvím.“

Tak se nadechněme a nechme doznít právě přečtené řádky…jsou také o tom, že při maratónu je každý hodně sám…a není to dobře ani špatně, je to zkrátka tak. Ale současně nežijeme ve vzduchoprázdnu, je toho spoustu, co vnímáme a prožíváme s vědomím sounáležitosti…či jak to nazvat.
Vzpomínám si na svůj první maratónský pokus v Unhošti. Běželo se na dnes již opuštěném dvoukilometrovém okruhu a při průběhu šestatřicátým kilometrem mi Zdeněk Kučera, který byl jedním z počítačů kol, povídá :“Miloši, už jenom 6 kilometrů, to už se dá uběhnout“. Věděl jsem, že v předchozím roce Zdeněk uběhl svůj stý maratón, tak jsem si pomyslel, že asi
ví, co říká…a uběhnul jsem to. No a letos v Praze na mě třicet metrů před cílem volá Ivo Domanský: „ Miloši, bude to pod tři“. Předtím mě povzbuzoval na trase, stejně jako spoustu ostatních, protože Ivo „ se s každým zná“ a svým charismatem pozitivně ovlivňuje své okolí .
Někdy nemusí jít o povzbuzování jako takové, stačí přítomnost toho druhého. Loni jsem při garážovém maratónu v Českých Budějovicích kroužil na 600m dlouhém okruhu a byl jsem rád, že tam se mnou krouží Franta Tůma, aniž jsme se jakkoli významně povzbuzovali. Stejně tak jsem se těšil, že mi Alice podá flašku s pitím…
Chodím na Kladně na hokej a užívám si, když kotel mnoha set hrdel jedním hlasem bouří : „ My jsme Kladno, kdo jste vy?“, škoda že na papíře nelze vyjádřit tu intonaci. Kolikrát jde o atmosféru plnou emocí, která ač komorněji vyjadřovaná, je úplně stejná či leckdy i silnější při nijak extra hlasitě utroušené poznámce směrem k běžci. Romantici, tedy i trochu já, mají ve svých intimních vzpomínkách uloženy okamžiky, kdy jim v atmosféře sportovního zápolení při vybuzených emocích běhal mráz po zádech. A povzbuzování je té atmosféry jistě součástí.
Chtěl jsem zde také napsat, co se tak při běhu používá za slogany míněné jako povzbuzování. Ale nějak mi v tuto chvíli připadá nejlepší nechat na laskavém čtenáři, aby se sám zamyslel, co jak kdy slyšel a aby případně něco přidal a obohatil o vlastní tvůrčí nápady. Třeba Pepa Poduška, s kterým se na závodech často sejdeme, mě obvykle potkává když já dobíhám a on se už proti mě vyklusává… tak Pepa většinou prohodí něco jako: „ Poď, poď, dobrý, už je to jen kousek „.

zamyslel se Miloš Kmuníček

Jakub Hurych