Maratón klub Kladno

Tak co, zkusíš...

Publikováno 2. 6. 2014

Začnu-li hodně pesimisticky, uzavřu hned onu nakousnutou otázku. Ale já si říkám, že někoho z vás možná nalomím. Vše se začalo rýsovat po Kalspotkrosu. Uvolněná atmosféra, lehce okořeněná motivačním mokem, dovolila velkorysé plánování.

Trochu nevěřícně jsem zíral na sestavu, kterou domluvili Milan Vomastek s Tomášem. Budiž, rozeslal jsem nominační pozvánky a po vzoru různých, raději nejmenovaných trenérů, čekal, kdo zareaguje. Nakonec – možná, ne náhodou, jsme zůstali 3. Jako v 7 statečných … V rámci „rozběhání“ jsme dali Lišanskou silniční sedmičku a po ní se přesunuli do Janova (nehledej v cizí zemi, ale v severní části Rakovnicka). Zařídili vše potřebné a v 15:00 odstartovali. Do lesa. S čipem na prstě, s buzolou v druhé ruce a s mapou, která pro laiky vypadá jako méně zdařilá dětská omalovánka plná abstraktních výrazů. Sprint. No, v našem podání to zrovna nebyl úprk, protože jsem chtěl Milana aspoň trochu zasvětit do toho, co vidí v lese a co má hledat na mapě. Nutno říct, že můj žák byl velice učenlivý a okamžitě dokázal poznat všechny světové strany a chápal, co se po nás chce. Mezitím už Metod kvalitně zahříval dávné orientky a pospíchal „hustník nehustník“ do cíle, aby vzápětí vzal do lesa na nejkratší trať i své dvě nejstarší – Anetku a Laurinku. Takže stačilo mít oči otevřené, a na co jsme nenatrefili okamžitě, jsme bleskurychle dohledali. Ze závodní pohody nás nevyvedli ani dva asi osmiletí špunti, kteří nás doslova ometli v závěrečném finiši ze sběrky do cíle. Úspěšné byly „Metodky“, které vyhrály „hádéerka“ aneb kategorii rodičů s dětmi a rovněž jejich táta, který byl v naší kategorii nejrychlejší. Pozávodní relax se nesl v duchu teoretizování nad zdařilými a možnými ještě lepšími postupy, ke slovu přišlo nezbytné doplnění tekutin, plodné a o mnohém vypovídající sportovní diskuse a samozřejmě do časných ranních hodin znějící Metodova kytara.

Jasné nedělní ráno věštilo příjemný sluneční den. Vylezli jsme ze stanů, otřepali se a snažili moc nevnímat jakési narážky zkušených kamarádů-pořadatelů, kteří věděli, do čeho půjdeme…

Skoro 2 kiláky na start, cestou, necestou, suchou (minimálně), blátivou (skoro pořád), nahoru, dolů, ke startu pěkný kopeček na rozdýchání. Milan vyběhl, plánovaně se zorientoval a než se pustil dál, byl jsem u něho a pak jsme to vzali spolu. Hned kopřivy, místy vydatně propínané malinovými šlahouny. Od země do pasu. Těžko průchozí, natož běžecký terén. Konečně cesta, průsek hustším lesem, znovu cesta, první zapadnutí celých bot do vody a bláta a pak už jen kontroly, kontroly. Myslím, že jsme mapovali dobře, měli (na naše duševní a fyzické možnosti) dobré postupy. A stále (hlavně mně) házel někdo neznámý klacky pod nohy. V lese jich měl pořád dost a dost. Dlouhý, předlouhý postup skoro přes celou mapu obíhaný po cestě a pak „nazdařbůh“ lesem, broděním hlubokých rýh suchých i vlhčích, proplétáním se hustníky a sledování „vodiče“ – okraje lesa. Pak v docela rychlém sledu konečně nalezená kontrola, další, další, malé rozpaky, vystřídané nepatrným tápáním s doslova rojnicovým vyhledáním a hlavně vše v „nerozhozeném“ stavu. Občerstvovačka (ta voda bodla!), a po ní už opravdu směřování k cíli. Pravda, také hlubokými roklemi, s neplánovaným posezením v kopřivovém háji, mnohdy s náhonem 4×4 (nohy v jakési nahodilé a nepravidelné, leč účinné spolupráci s oběma rukama). S nápovědou od cca dvanáctiletého klučíka, pokocháním a porochněním v obrovských kalištích, několikanásobným přebíháním více a více rozbahněných partií, pravou botou, beze slova rozloučení zapadlou v nefalšované, lesní příměsí obohacené kvalitní červenohnědé vodou prosycené zemině, testem, zda ponožka vydrží to samé, co obuv (skoro ano) a …a šťastným úsměvem a podáním rukou po pípnutí cílové stovky. Vzdušnou čarou pouhých 7,8 km s převýšením 220m a s časem hodně přes dvě hodiny. Metod – daleko (časem) před námi, celý, živý, vyprahlý a žíznivý. Anetka – poprvé sama na dětské liniové trati a hned na 2. místě v kraji!

Pocity? Podařilo se, vydrželi jsme. Po návratu k autu přichází úleva, po guláši únava, ani ne tak fyzická, jako duševní. Ale i ta duševní najednou brzdí veškerou fyzickou činnost. Doma – po odbahnění ponožek a bot  – zalévám kvalitním roztokem záhonek před domem, uklízím nepotřebné, všechno ostatní házím do špíny a přes veškerou snahu o návrat k normálu padám kolem večerní deváté do postele. Ale těším se, že mě ten proběhlý a proběhaný víkend trochu nabije.

Můj obrovský obdiv patří Milanovi – za odvahu, s jakou se pustil do akce, za veliké nasazení, obětavost, stále bezvadnou náladu, prostě – DÍK.

A teď si zkus sám/sama odpovědět – vydáš se příště také s námi? Zdeněk Kučera