Maratón klub Kladno

Vánoční náladový Koloběh Říp - Praha aneb bahení lázně

Publikováno 14. 12. 2013

Místo konání: Říp – Praha
Délka běhu: 46,6 km
Datum konání: 7. prosince 2013 – sobota
Start: 9:00, od Rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha na Řípu

Startovné: dvojice 800 Kč
Suvenýr za závodu: diplom a cyklistický dres (výhra v tombole)
Počasí: zataženo + sněžení, start –0°C (pocitová teplota –9°C,
cíl 1,5°C, západní vítr 23km/hod.
Převýšení: 274 m
Povrch: 70% polní a lesní cesty, stezky a 30% asfalt – cyklostezky
Výsledek: celkově: 35 z 118
Oficiální čas: 4:04:17 hod.

Po loňském zážitku jsem si ani letos nechtěl nechat ujít běh ve dvojici s jedním horským kolem z Řípu do Prahy. Co je to za akci? Vysvětloval jsem to už loni, ale opakování je matka moudrosti :-)

„Jedná se o atleticky pojatou společenskou událost pro koedukované dvojice (muž a žena) a jedno kolo (MTB). Pravidla přesunu jsou jednoduchá – dostat se co nejrychleji od kapličky svatého Jiří na Řípu do Prahy Troje do loděnice FTVS a přes velkou sportovní hodnotu nejsou opomíjeny prožitkové, etické a vlastenecké zřetele. Úkolem dvojice je po hromadném odstartování závodu překonat vzdálenost Říp – Praha (po červené turistické značce) bez ztráty vizuální kontroly s jedním omezením, a to, že na kole pojede vždy pouze jeden člen dvojice.“

Protože se nám loni s Veronikou Vladimírovou aka „Nikie“ spolupracovalo na trati velice dobře, tak jsem se jí i letos optal, jestli má chuť si tuhle zkušenost zase letos zopakovat. Nikie potvrdila svojí účast a já už jen čekal, až mi dá Pavel Zámostný vědět, že začala registrace. Hned jak jsem obdržel jeho mail, tak jsem volal Veronice, jestli nás mám přihlásit já, nebo jestli to zařídí ona. Nikie si to vzala pod svoji patronaci a ještě ten den jsme byli přihlášeni a startovné zaplaceno. Ve čtvrtek jsem jel do služby autem, abych v pátek mohl odvést naše tašky, s oblečením na převlečení po závodu, na FTVS K TÚS. Nikie mi ve čtvrtek večer přivezla svůj batůžek do práce a v pátek ráno jsem po službě vyhledal blok D, kancelář 222 na FVTS, abych tam zanechal naše věci, které pořadatelé převezli do loděnice v Troji. Po službě jsem raději ani nešel dopoledne spát, abych se pořádně vyspal v noci před závodem. Navíc jsem se necítil úplně v pohodě – začalo mě bolet v krku a tak jsem hned vycucal jeden Orofar. Odpoledne jsem si připravil oblečení na přesun na Říp a následný běh do Prahy a také ostatní věci, které jsem plánoval nacpat do běžeckého batůžku. Uvařil jsem si do termosky silný zázvorový čaj a kolem 7 hodiny už se mi začali u PC klížit oči únavou. Rychle jsem si ještě na dobrou noc uvařil čaj, přidal do něj kapku slivovice a v 8 jsem „upadl“ do postýlky. Usnul jsem snad okamžitě po ulehnutí.

V sobotu ráno ve 3:39 jsem se prudce vzbudil s tím, že jsem zaspal. Když jsem viděl, že mám ještě téměř hodinu spánku, tak mě to uklidnilo, V 4:35 mě probudil budík. Byl jsem hrozně zpocený, ale cítil jsem se lépe než celý pátek – dobré znamení. Příprava pití do camelbaku a snídaně mi zabraly asi 25 minut.

Nejhorší bylo nacpat camelbak obalený fólií, kterou běžci dostávají při doběhu maratonu k udržení tepla, do batohu tak, aby mi teplý zázvorový čaj namíchaný s ionťákem vydržel alespoň pár hodin v přijatelné teplotě. Fólie na zaizolování umělohmotného vaku se mi už několikrát osvědčila. V počasí, které panovalo (nad severní Evropu řádil od čtvrtka hurikán Xaver a síla větru se i u nás pohybovala v nárazech kolem 90km/hod) jsem potřeboval mít co nejdéle alespoň vlažné pití. Oproti loňsku nebyl takový mráz. Ráno v 5:25, když jsem vyjížděl ze Slaného do Prahy, tak byly necelé 2°C pod nulou a stále dost fučelo od západu. Na Dejvické jsem parkoval před 6 hodinou. Honem jsem si natáhl návleky, obul své natržené krosové Inov-8 (byl docela risk – to uznávám) a v 6:03 už jsem stepoval na parkovišti, kde měla být od 6:00 prezentace. Byl jsem tam mezi prvními, ale prezentace zatím nezačala. Po chvilce se začalo scházet čím dál víc lidí, za chvíli přijelo auto následované kolonou autobusů a pak už šlo vše ráz na ráz. Hanka Dvorská (pořadatelka) zahájila prezentaci, když si ještě před tím stihla rozsednout brýle :-(( Pozdravil jsem se s Ivou Digmayerovou a jejím manželem „Digim“ a oba jsme si jako první vyzvedli čísla. Fronta na čísla se prodlužovala. Všude bylo plno známých tváří. Po chvilce jsme se našli s Nikie, kterou přivezl její manžel Šimon. Kolo již bylo naložené a tak jsem honem spěchal přivázat číslo, než ho zaskládají dalšími horáky. Venku byla zima a tak se postupně vytopené busy plnily dvojicemi, které již byly přihlášené.

V 7:10 se karavana autobusů a kamion dala na cestu směrem k Řípu. Letos nás vysadili již v Rovném, odkud jsme si necelé dva km vyšlápli k rotundě na vrcholu Řípu. Hodně foukalo a sněhu bylo o poznání méně než loni. Na vrcholu jsme se potkali opět s Ivou Digmayerovou, Pavlem Zámostným a také s Evženem Ge nebo s René Kujanem a spoustou dalších, kteří se postupně na Říp vydrápali. Následovalo moje rychlé převlečení z „kožíšku“  – zateplovací vložky do maskáčů do 3 slabých triček, z nichž jedno bylo s neprofukem. Na vrch jsem oblékl větrovku také s vrstvou wind-stopper. Na hlavu universální tunel a na něj čepici. Na spodek jsem měl oblečené nové, ještě nevyzkoušené zateplené kalhoty také s wind-stopperem. Stejně tak jako loni jsem odhadl oblečení výborně. Teplotní komfort jsem měl po celou dobu závodu, i když v některých úsecích foukal silný vítr se sněhem a omrzaly mi tváře.

Po vysvětlení trasy a připomenutí pravidel bylo v 9:11. odstartováno. Nikie sjížděla Říp na kole, já běžel. Stezka byla jako skluzavka. Připadal jsem si, že běžím v oběhaných silničkách a ne v kroskách dělaných speciálně na bláto a sníh. Asi uprostřed seběhu fotil Vláďa Dlouhý, tak jsem foťák nechal v kapse a „kluzal“ dolu společně s ostatními běžci. Po loňské zkušenosti jsem nikam nepospíchal říkaje si, že Nikie pojede opatrně a já na ni dole počkám. Jaké bylo mé překvapení, když dobíhám na „shromaždiště“ dvojic, vyndávám foťák a v tom koukám, že na mě Veronika mává, abych běžel. Tento první úsek byl ode mě o necelou minutu pomalejší než loni. Oproti loňsku jsme si nestanovili pevné intervaly střídání, ale střídali jsme se podle okamžitého pocitu. Na 7km nás čekala „bahnitá rokle“. Tady jsem se dvakrát položil na bok a nabral bahno všude. Začali mi vlhnout i ponožky. Zde jsme se také poprvé potkali s dvojicí č. 52 a jejím sice výborným, ale agresivně až neurvale jedoucím cyklistou. Vlítnul do rokle jako ďábel a pokřikoval, že se to dá sjet. Techniku na kole měl výbornou, ale i tak jsem ho upozornil, že před ním je asi 20 lidí a 10 kol a že to je dost nebezpečné, protože všichni jdou a klouzají se dolu. Prodral se bez zábran dolů. Podmínky byly horší než loni a síly nám ubývaly rychleji. Všude bylo bláto a sníh rozježděný od týmů jedoucích před námi. I přesto jsme prvních 10km zvládli o 4 minuty rychleji. Od začátku jsme se snažili pravidelně občerstvovat a pít, abychom doplnili energii, kterou z nás bahno a studený vítr vycucávaly hrozně rychle. Letos nám pití v hadičkách naštěstí nezamrzlo. Někde na 11km jsme měli opět příležitost vidět, že dvojice č. 52 závodí opravdu bez ohledu na pravidla. Po předání kola se běžec rozběhl, neohlížel se doprava – doleva a běžel. Po minutě jsme byli mezi ním a jeho cyklistkou 3 běžci a 3 kola. Na úseku 1,5 – 2km jsem neviděl nejen cyklistku za sebou, ale hlavně toho běžce před sebou. Jakmile jsme doběhli do Vepřku na zpevněnou cestu, cyklistka se přes nás přehnala. Počítal jsem, že se tímto způsobem dá zrychlit každý 1,5km single track úsek alespoň o minutu. Pokud by tohle udělali na trati 10× tak už je to 10 minut. Podle fotek se zdá, že poté již běželi společně a toto mohl být u této dvojice ojedinělý úsek. Ale byl to jejich „boj“. Naopak líbilo se mi, že podle fotek dvojice, ve kterých byli třeba Miloš Smrčka nebo Radka Churáňová pravidla dodržovala a přesto byli neuvěřitelně rychlý. Ono na špici k tlačenici většinou nedochází :-))) Ale právě v tlačenici se pozná rozdíl mezi závodníky s velkým Z a taky „závodníky“. V Kralupech nad Vltavou jsme přebíhali lávku o 6 minut dříve než loni. Těšil jsem se, že nám tam zafandí můj kolega z práce (říkal, že se přijde podívat), ale bohužel tam nebyl. Klidná pasáž do Chvatěrub a výběh nahoru k zámku byla ještě v pohodě. Sice jsem cítil, že mě síly rychle ubývají, ale stále to ještě nebyla krize. Snědl jsem opět kostičku čokolády a jeden fík abych doplnil energii. Pod Chvatěrubským zámkem jsme se občerstvili teplím čajem, který tam paní z termosek nalévala.

Před námi bylo posledních 21km, ale také těžké stoupání od Včelařského Dolu újezdovou cestou do Větrušic. Letos jsem se ani nesnažil tento 10% kopec běžet. Klouzalo to jaxviňa :-)) a nešlo se pořádně odrazit. Možná že to bylo i tím, že mi docházelo. Ani Nikie letos nevyjela to co loni a tak jsme se střídali v tlačení kola. Kopec jsem vyšel rychlou chůzí za necelých 9 minut. Přesto za 3 hodiny od startu jsme byli již o 1200m dále než loni. Kolem 30km jsem vycucal tabletu Carbonexu, protože jsem cítil, že čokoláda a fíky už jako dodavatelé energie nezabírají. Před kritickým sjezdem směrem k Řeži, jsme opět využili občerstvení horkým čajem. Pak už jsem sbíhal stezkou dolu a Nikie na mě křičela, že jede a že je to v pohodě :-))))) Nahoře ve Vetrušicích se do nás opíral silný vítr se sněhem a já poprvé pocítil, že mám úplně promočené ponožky. Na cyklostezce někde u Klecánek asi na 36km jsme dojeli Danu a Martina Jiřičné. Loni jsme s nimi závodili těsně před cílem. Letos jsme společně běželi posledních 9km, aby nám zase kilák před cílem frnkli :-)))) Mě se zdálo, že ke konci běžím strašně pomalu, ale při pohledu na GPS jsem byl vyveden z omylu, protože to bylo stále kolem 4:15 na km. Cítil jsem potřebu s Nikie komunikovat, ale ta mi v jednu chvíli odpověděla: „Potřebuju být chvilku sama se sebou“ Krize přišla, ale na to, že jsme makali jako šroubci, tak se není čemu divit. Za chvíli byla krize zažehnána a Veronika zase povzbuzovala mě. Střídali jsme hodně často, protože jsme oba vydávali maximum při běhu, a když jsme začali zpomalovat, tak šel běžec odpočívat na kolo.

Kilometr před cílem jsme věděli, že výsledek bude o mnoho lepší než loni a to navzdory horším podmínkám. V terénu se na kole nedalo téměř odpočívat – alespoň mě se to nedařilo a tepy mi oproti běhu moc neklesaly. Před cílem už čekal Digi s foťákem a fotil a fotil. Iva s Pavlem dojeli do cíle sice o nějakých 10 minut později než loni, ale od Ivy to byl super výkon, protože po zdravotních potížích toho ještě nestihla tolik odběhat a natrénovat. Pavel se o ni dobře staral a tak v cíli byli oba vysmátí a navýsost spokojení.

Po doběhu do cíle jsem si nalil čaj a šel hledat svojí tašku. Umíchal jsem si Regener a poté jsem se honem přesunul do sprchy, protože mi začalo být v mokrém oblečení chladno. Horká sprcha jako by do mě vlila novou energii :-))) Po sprše následoval páreček a teplý čaj. Pak jsem chodil mezi kamarády, povídal si s nimi, fotil nejen dvojice právě dojíždějící do cíle, ale všechno to hemžení kolem. Asi ve 3 jsme se rozloučili s Nikie, která jela na kole na metro, kde ji vyzvedl Šimon. My s Pavlem, Digim a Ivou jsme šli do restaurace na polévku a také na kafe. Já si dal ještě nealko pivo. Vyhlášení mělo být ve16:00, ale začátek se trošku zpozdil. Každý kdo vydržel a počkal, obdržel krásný diplom. Hanka Dvorská vyhlašování opět proměnila v super show :-))) V závěrečné tombole jsem vyhrál cyklistický dres, když jsem minutu před tím prohlásil, že na kole moc nejezdím :-)))) Asi budu muset začít :-)

Chtěl jsem ještě po návratu do Slaného jít posedět s kamarády k Antošovi do pivovaru, ale Pavel Hons mi volal, že jedou v ½ 6 do Kladna, tak že jsem nestíhal. Vyhlášení totiž skončilo těsně před půl. Škoda, těšil jsem se na pokec a také na výborné pivo. Po vyhlášení mě Pavel Zámostný, tak jako loni, dovezl na Kulaťák k zaparkovanému autu. Byl jsem moc rád, že nemusím čekat někde na bus nebo na metro. Díky Pavle! Cesta domů byla klidná a pivo, vana plná teplé vody a chlupaté knedlíky s uzeným masem k večeři dokonaly náročný, ale na zážitky plný den. Spát jsem šel až po jedné hodině po půlnoci, protože endorfiny fungovaly a úspěšně převládaly nad únavou. Usnul jsem po ½ druhé. Stejně jako loni byla organizace závodu výborná. Nárůst počtu účastníků o ¼ byl znát, ale Hanka s Jardou a jejich organizačním týmem to zvládli na jedničku s hvězdičkou. Jsem moc rád, že jsem jel opět s Veronikou a že jsme tento náročný den zvládli s úsměvem na tvářích (nevím, jestli to nebyl pouze zamrzlý škleb:-)))) Pokud se nic neočekávaného nestane, tak za rok opět velice rád v předvánočním čase na Říp zavítám.

Petr Švanda