Maratón klub Kladno

Sršský den blbec přetavený ve zničující úspěch

Publikováno 27. 11. 2013

V pátek před maratónem jsem pod dojmem slibu klidné, bezpečné a řekněme i komfortní dopravy pro kamarády po dlouhé době umyl rodinné vládní vozidlo, vyluxoval vnitřek.

Uvažoval o nových koberečcích, doplnil či zkontroloval náplně, auto projel k zimáku, kde jsem měl školu bruslení a vrátil se zpět tak, abych ráno v klidu a dostatečně vyspalý vyrazil z Rakovníka směrem na Krušovice, Unhošť, Prahu a Hradec Králové. Čekal nás čtyři – mne, Pepu Beránka, Míru Vostrého a Lenku Bayerovou totiž maratón v Srchu u Pardubic.

Pod duchnu jsem zalezl uvědoměle už v deset, do dvanácti jsem ale přemýšlel o závodě, od jedné do dvou čuměl, těšíc se na únavu očí, do počítače až se mi přece jen podařilo usnout. Ke spánku totiž nepomohla ani tři piva večer v mém sportovně pivním klubu Panský Mlýn. Den blbec (teď s ohledem na mne, nikoliv na mé kamarády) začal záhy, přesně v šest hodin. Odnesl jsem připravené věci, namíchané sacharidové nápoje atd. do auta, překontroloval doklady a tak podobně a zasedl za volant. Zatočím klíčkem výkonného, nového, moderního, elektronického a kdesi cosi Seata Leon a …. Nic. Točím znovu — nic. Točím další minuty a vím, že Pepa Beránek už by měl stát na autobusové zastávce v Krušovicích. Rosí se mi studený pot na čele, ale honem je třeba zavolat, přitom vyběhnout zpět do bytu a říct synovi, že si musí svou dnešní dopravu na kurz angličtiny, který vede, zařídit nějak jinak. Beru totiž druhé auto jako náhradu. V pohodě, řekl mladej. V pohodě, řekl Pepa na to, že přijedu až asi za dvacet minut. Jedu, jedu, přijedu do Krušovic….den Blbec pokračuje – Pepa totiž nikde …. nemůžu tušit, že bydlí přímo v domě u té buszastávky a pozoruje cvrkot venku na silnici z přítmí obýváku za zamlženým oknem. Jezdím od zastávky dál a zase zpět k pivovaru, až se ozve z telefonu „proč pořád tím autem jezdíš sem tam?“ Do pr…. a jedeme po dalších zpožděných minutách dále. No, začíná ten maratón pěkně, pomyslím si, Míra v Unhošti půl hodiny počká, Lenka na benzině v Praze už jen dvacet minut, dohonili jsme dalších deset minut a … jsme v koloně! Do pr….! V sobotu v osm hodin v koloně na kraji Prahy! Někdo s někým se tam potkal a zavřeli ze tří dokonce dva pruhy směřující na Hradec Králové.

Když jsme se konečně v Den blbec vykodrcali z Prahy a mažeme si to co to jde ke startu v Srchu, volá Mírovi ostravský Hrabuška, že nestihl vlak, že přijede na poslední chvíli do Pardubic a potřebuje, abychom pro něj zajeli. Ta informace už mě ani nepřekvapí, spíš to, že do kopce za Prahou u náhradního citroena nějak klouže spojka. Netřeba to osazenstvu vysvětlovat, říkám si. Přijedeme do Srchu, Hrabušku nějak Míra vyřeší a my stojíme dlouhou frontu k prezentaci maratónu v jedné z místních hospod. Střídáme se ve frontě, tedy většinou Pepa s Lenkou, a mezitím se oblékáme v šatně s jasným dilema, co si vůbec na sebe v tom divném počasí kolem nuly vzít.

Organizátoři trochu nezvládají, nakonec vždyť si k maratónu naložili také štreky půlmaratónu, a dokonce účast dalších dychtivců na deset kilometrů. Letíme s Pepou asi kilometr ke startu, který byl nakonec odsunut o patnáct minut, když si Pepa včas vzpomene, že něco nechal v šatně. Já si vzpomněl o notnou chvíli později, takže jdu na start s určitým handicapem smířen, že dnes je pro mne ten Den blbec, a tak se nedá nic dělat. No nic, v 10.15 prásknem do koní, tempo se zdá takové divné, v mrazu ztuhlé, běžíme osm kol po 5275 metrech (maratón na více kol mám rád), a tak během prvního propočítávám, za kolik bych mohl běžet na 3:30 hod. jednokolový mezičas. Něco mezi 25 a 26 minutami? Ptám se Pepy, ale rozumný krušovický běžec nereaguje. Nechává mě s mými myšlenkami osamoceného a proč také ne. Jeho cíl je jasný – pod 3:40 hodiny a být zpočátku v klidu. Můj cíl – běžce bez tréninku, s kilometrovými dávkami 50 – 60 měsíčně včetně závodů – cíl ambiciózní je vyšší – pod 3:30. Na druhé straně jsem odpočinutý, ne? Nezničený tréninkovými dávkami, i když dnes ne moc vyspalý, ale nešť! Míra Vostrý je jasný – půjde jako hodinky – ve svém, tuším, 37. letošním maratónu zase kolem 3:40. A Lenka? Po vyřešení železité indispozice se cítí na víc, než na svůj osobní rekord. První kolo za 24:15 minuty dává naději na čas blízko 3:20, druhé kolo to sice ještě potvrzuje 10550 metrů za 49:31 minuty, ovšem přináší i obavy, zdali ….?

„Zdravím běžce z Kladna“ ozve se za mnou, a když se chrudimský Franta Hájek přiblíží, rád ho opravím, že jsem běžec z rakovnické hospody. Běžíme spolu, říkáme si, že jsme to asi přešvihli, což je pravda jen napůl. O rok starší Franta to vydrží a doběhne za 3:23 hod., já nikoliv. Dobré tempo ještě čítám na 20. kilometru, ten je zhruba za 1:27 hod., půlmaratón ještě 1:42 hod., ale pak jde výkon hodně dolů. Od 32. km mě překvapivě berou křeče snad všude ve spodní části těla, dokonce i do chodidel. A tak si ten můj Den blbec skutečně vytrápím – poslední dva kilometry vyšourám za 19 minut. Nejsem moc zvyklý, že jsem z party nejpomalejší, ale v Srchu to tak bylo! Nejdřív mne dohnal Pepa Beránek – to bylo asi deset kilometrů před cílem a nadělil mi přes 4 minuty, pak mne doběhl Míra Vostrý a přesvědčivě šel i před Pepu. V polovině předposledního kola mě pozdravila i Lenka a i když jsem se snažil na ni pořád vidět, blíž jsem se k ní už nedostal. Lenka dala osobní rekord za 3:40:07 hod. a dosáhla na třetí místo. Pepa Beránek doběhl kousek před ní tak, jak avizoval předem, v čase 3:39:54 hod. (8. místo ve V50), Míra Vostrý v pohodě za 3:38:37 hod. (7. místo V39) a já to doklepal za 3:44:11 hod. na stříbrné pozici veteránů od 60 let (7 startujících). Vlastně jsme všichni doběhli skoro ve skupině, dělilo nás jen pět minut a kromě mne jsme všichni podali vyrovnané výkony. Pepa měl rozdíl „pětek“ necelých pět minut, Lenka a Míra jen tři minuty (nejhorší a nejlepší), já astronomických sedm minut mezi první a poslední pětkou. Přesto si myslím, že jsme byli dobrá parta, získali jsme bronz a stříbro (že bych byl přece jen já nejlepší?) mezi těmi 54, kteří se odvážili na nejdelší závod. Celkem bylo v Srchu 209 závodníků, 41 běželo desítku a 114 půlmaratón. Po závodě jsme dostali řízek a pivo, nějaké ceny, dali kafe a perníčky, které připravily pořadatelky, a mazali jsme zase domů. Bylo to dobrý, jen mne překvapivě ještě tři dny bolely nohy. Prostě, jak říkám: „Den blbec, zničující v závěru, přesto ale úspěšný.“ Jo a kdo vlastně vyhrál. No, Dan Orálek přece.

Už aby mne nic nebolelo a mohl jsem smysluplně běhat a ne na to chodit pořád „z voleje“, říkám si před Čertovskou pětkou. Jo a to auto? Hm, potkal se motor.

Mějte se fajně! Sláva Pilík