Maratón klub Kladno

MEDZINÁRODNÝ MARATÓN MIERU KOŠICE aneb jak se mi nechtělo běžet

Publikováno 8. 10. 2013

Místo konání: Košice (Slovensko)
Délka běhu: 42195 m
Datum konání: 6. října 2013 – neděle
Start: 9:00 Hlavná ulica pred Hotelom Doubletree, Košice
Startovné: 24 Euro
Suvenýr za závodu: tričko, medaile, číslo a diplom

Počasí start: jasno, 4°C, vlhkost vzduchu 75%, bezvětří.
Počasí cíl: 14°C, vlhkost vzduchu 33%, jižní vítr 6 km/hod.
Povrch: asfaltové cesty a dlažba (cca 8%)
Převýšení: 173m
Výsledek: celkově: 248 z 1547 (doběhlo 1500),
v kategorii – Muži 40–49 let: 75 z 372 (doběhlo 362)
Oficiální čas: 3:18:42 hod. (Real time 3:18:21hod.)

Již v roce 2012 jsem si pohrával s myšlenkou zúčastnit se druhého nejstaršího maratonu na světě a nejstaršího maratonu v Evropě, který se koná od roku 1924 v Košicích. Tento maraton byl v minulosti u českých běžců hodně oblíbený, a když jsem se bavil s některými slovenskými běžci, kteří závod MMM běželi více než 30×, tak jsem zjistil, že v „dávných dobách“ byl start povolován (na rozdíl od dnešních časů) jen těm co měli určitou atletickou výkonnost – něco jako „klub vyvolených“. Jsem rád, že teď je to jinačí a tento krásný maraton může běžet i člověk běhající pro radost z pohybu, a nejen ten který se chce běhu věnovat na vrcholové úrovni.

Na kongresu MK Kladno jsem se zeptal, zda by se nenašlo pár lidí, se kterými bychom do Košic vyrazili společně. Po počátečním nadšení, kdy se přímo na kongresu přihlásilo asi 15 zájemců, se s přibývajícím časem skupinka postupně zmenšovala a zmenšovala, až jsme nakonec zbyli 3 – Jana Kmuníčková, Soňa Rybáčková a já. Mrzelo mě, že na poslední chvíli pro zdravotní problémy nemohli jet Pavel Nedvěd, kterého zlobí koleno, a také Hanka Breburdová. Oba už bohužel měli zaplacenou nevratnou jízdenku a náhradníky na „last minute“ maratón jsem přes velkou snahu ani z okruhu mých běžeckých známých nesehnal (a ani na výlet do Košic – bez běhu). O Pavlovi vím, že si alespoň startovné, přesunul na příští rok. Do Košic nakonec v různé dny přicestovalo i několik dalších členů MKK (Míra a Alice Urbancovi, kteří také byli v těch 15 původních zájemcích, ale z důvodu nečerpání dovolené, jeli jen na otočku; Míra Vostrý, Ota Wiener a Markéta Gruberová) a také spousta mých běžeckých kamarádů z Čech a Moravy :-)).

Pátek 4. října jsem věnoval balení. Po nákupu potravin na snídaně v Košicích a svačinky ve vlaku jsem začal cpát jednotlivé igelitky s běžeckým prádlem, botami, a dalšími nezbytnostmi do velikého batohu (je to divné, ale i Jana se Soňou měly batohy daleko menší a to jsem „kvádro a polobotky“ vůbec nenabalil:-)))). Ještě jsem napsal mail Milošovi Kmuníčkovi, který „rozběhl“ na svém webu zajímavý projekt: „téměř on-line“ přenos z naší výpravy do Košic :-))V pátek večer jsem jel po dlouhé době do Prahy vlakem. A hned jsem měl zážitek, který mě v buse či v mém autě zcela jistě nepotká. Bezdomovec, který se šel ve Slaném na chvilku do vlaku ohřát se prachsprostě vysr.l mezi sedačkami :-((( následně vystoupil a my ostatní jsme až do Kralup jeli ve smradlavém vlaku s otevřenými okny :-(((. V Praze na Hlavním nádraží jsem poklábosil se Zdeňkem Chmelem a jeho ženou, kteří také cestovali do Košic. Poté jsme se sešli s Janou a Soňou. Fakt, že každý z nás měl na hodinkách jiný čas (rozdíl 5 minut), byl již od pátku večera zdrojem různých vtípků a my jsme si to náležitě užívali až do pondělí :-))) Než jsme se nadáli, tak na informační tabuli naskočilo odjezdové nástupiště našeho rychlíku 443 Šírava a velký dav cestujících – většinou běžců se hrnul do lůžkových a lehátkových vozů. Cesta pro mě nezačala optimisticky ani v tomto vlaku. V Pardubicích jsem vstal, že si dojdu na WC a při brzdění vlaku jsem hlavou narazil na protější lehátko a o umělohmotný držák zrcadla si rozrazil hlavu :-(( Cestování lehátkovým vozem je pohodlnější než celou cestu sedět, ale že bychom se nějak zvlášť vyspali, to se říci nedá. Nakonec jsme po „probdělé“ noci ve ¾ na 8 vystoupili z vlaku. Hurá Košice! Přivítalo nás krásné slunečné, ale mrazivé ráno. Cestou jsme se seznámili s Gabčou Pohankovou, která nastoupila do našeho kupé a ráno nám říkala, jak měla obavu, že bude v kupé s nějakými Ukrajinci. Tak jsme ji ubezpečili, že jsme se zase modlili, aby k nám nenastoupil nějaký bezdomovec :-))

Od svého spolužáka, který v Košicích bydlí, jsem měl info ohledně MHD a ubytování. Nasedli jsme tedy na bus č. 17 a dojeli na stanici Nová nemocnica, Povážská odkud to bylo 5 minut chůze na ubytovnu v Medickej ulici. Ubytování proběhlo bez zádrhelů. Vybalili jsme si věci, trochu se vzpamatovali z cestování pomocí kafe či něčeho malého k snědku a už jsme se těšili na procházku městem pro startovní balíčky. Košice jako město (tu část, kterou jsme měli možnost vidět nejen při procházkách, ale i při běhu) na nás působilo velice příjemně a upraveně. V prostoru registrace (Aupark shopping center) jsme se potkali se spoustou známých, třeba i s Karlem Růžičkou (zpočátku plánování jsme uvažovali o využití jeho služeb jako jedné možnosti přepravy s následným výletem do Tater), který vezl do Košic jinou skupinu asi 5-ti běžců. Následovala pěší prohlídka centra Košic (což Miloš Kmuníček své dceři Janě nedoporučoval), nákup suvenýrů a pak také výstup na věž Dómu svätej Alžbety, který je největším kostelem na Slovensku s plochou 1 200 m² a kapacitou více než 5 000 lidí, a zároveň je nejvýchodnější gotickou katedrálou v Evropě. Bylo to nějakých 160 schodů nahoru a pak zase dolů :-)) Jana si pak v neděli před startem stěžovala, že to byl bláznivý nápad :-)))) K obědu jsme si dali pizzu a černý Šariš. Musím říci, že od mého mládí se tohle pivo chuťově hóóóóně změnilo – k lepšímu :-) Po obědě jsme se vydali k ubytovně. Já se na hodinku natáhl a usnul, ale holky vyrazili do blízkých i vzdálenějších obchodů. Před 5 hodinou jsme se vydali na pasta party, která se konala na místě zvaném Kasárne Kulturpark (bývalé kasárny a vojenské sklady přebudované na centrum současného umění a moderní nezávislé kultury). Těstoviny s rajčatovou nebo sýrovou omáčkou, čokoládka a ½ litrová PET vody to bylo menu na naši večeři. Dorazili jsme se zákusky, které jsme si koupili cestou na Námestie Maratónu mieru, kde jsme se zúčastnili zapálení maratonského ohně. Sobotu a putování po Košicích jsme ukončili v Golemu, jediném místním pivovaru :-)), kde jsme si dali nefiltrované pivko na dobré spaní. Za sobotu jsme nachodili tak 10–12km. Na pokoji jsem si ještě připnul číslo na tričko a navlékl čip na tkaničky pravé boty. O sobotním večeru se mi vůbec nechtělo MMM běžet – necítil jsem takové to těšení :-( na běh. A závodění????? na to už jsem neměl vůbec náladu :-(( S tím jsem i usnul.

Nedělní ráno – v 5:30 mi začne hrát mobil. Je čas vstávat a včas se najíst před během. Ovesná kaše s banánem, zázvorový čaj a kávička to byl povolený „doping“ před závodem. Venku za oknem byla kosa jako v Rusku. Na trávě jinovatka. Nabalil jsem si do batůžku raději více teplého oblečení, protože vím, že po závodě mi většinou bývá hodně velká zima. Po snídani jsme se ještě chvíli povalovali na pokojích a po 7 hodině jsme došli na stanoviště před ubytovnami, odkud jezdila kyvadlová doprava ke krytému bazénu, kde bylo zázemí závodu. Tady jsme se s holkami na pár hodin rozešli, abychom se po závodě v euforické náladě na schodech před bazénem vyhřátých slunečními paprsky zase všichni tři shledali. Při převlékání jsem se rozhodl běžet v teplejším triku s dlouhým rukávem na to tričko s krátkým rukávem, šátek na hlavu, tenké rukavice, kompresní kraťasy a podkolenky. Nohy jsem namazal hřejivou emulzí. Měl jsem dostatek času seznámit se s ostatními běžci, kteří se připravovali okolo mě. Byla tam parta zkušených běžců z Oravy, ale i mladí kluci běžící půlmaratón. Nálada byla skvělá. Snědl jsem energetický gel, pořádně se napil a opustil jsem přeplněné šatny. Venku jsem se setkal s Mírou a Alicí, kteří popisovali trable se sobotním cestováním a pak už jsem se vydal zabalený do termofólie a igelitového pytle ke startovním koridorům. Janu a Soňu už jsem nepotkal, protože ženy byly v sektoru nejblíže startovní čáře. Až když jsem stál ve startovním koridoru s Mírou Urbancem mezi všemi natěšenými běžci, tak jakoby se něco v mé hlavě překlopilo a to očekávání a těšení se dostavilo :-)

Nejprve odstartovali in-line bruslaři, následně hand-bikeři a vozíčkáři. Pak už jsme přišli na řadu my běžci. První kolo se běželo dohromady s půlmaratonci a byl to docela mazec :-) Bylo skvělé, že všichni závodníci měli číslo i na zádech a tak člověk věděl, že ten co se strašně cpe dopředu je půlmaratonec. Jeden takový mě dvakrát během 100m málem povalil :-( ale to byl jediný negativní zážitek z celého běhu. Míra říkal, že chce běžet na 3:20 a vše pod 3:30 bere. V duchu jsem si říkal: „Dobrý a zkušený vodič“ :-) Jenže Míra běhá maratony přesně opačnou strategií než je ta moje. On to napálí, co to jde – až kam to vydrží a mě vyhovuje pomalý začátek a rychlejší konec :-) Tak že jsme spolu běželi asi 3km, než jsem si musel odskočit do křoví na vynucenou přestávku. Balónky vodičů na 3:30, které byly v tu chvíli před námi, se mi po opětovném vyběhnutí ztrácely v dáli. Postupně jsem předběhl dav těch 200–300 lidí, co se v klidu dostala přede mě a po 5km jsem měl balónky opět nadosah :-) Kolem trasy stály spousty fandících lidí, děti natahující ruce na tlesknutí, rockové kapely či jen harmonikář, ti všichni dodávali běžcům neuvěřitelné množství energie. Na 10km jsem doplnil energii i jedním gelem.

Mezi 11 a 13 km byl úsek, kde jsme viděli běžce na druhé straně tramvajového pásu a tak jsem zamával Soně, která byla asi kilák přede mnou. Někde na 15km jsem se dotáhl opět na Míru Urbance. Ptám se ho: Jak se běží? A on na to: „Koleno bolí – nejraději bych to zabalil.“ Chvíli jsem s ním srovnal tempo, ale potom jsme se rozloučili, přidal jsem a chvíli běžel kousek před ním. Jenže to by nesměl mít Mirec soutěživou duši, aby ho to zdravě „nevyprovokovalo“ :-)) Doběhl mě, předběhl mě a na metu půlmaratonu jsme dobíhali v družném hovoru za 1:40 a nějaké drobné. Od té doby jsme běželi stále v rozmezí +/-10metrů. Jednou byl Míra vepředu, podruhé jsem táhl tempo já. Na trati najednou byla spousta místa, protože druhé kolo běželi jen maratonci a štafeťáci. Plnými doušky jsem si vychutnával úsek kolem 22km, kde hráli dvě rockové skupiny. Další kilometry monotónně ubíhaly jeden za druhým. Nemohu ale říci, že bych se nudil. Vždy když jsme někoho doběhli a ten dokázal s námi držet krok, tak jsem se s ním dal do řeči :-)))) na 28km už jsem se pomalu připravoval na konečné zrychlování. Oproti bezvětří, které panovalo ještě kolem 10 hodiny, začalo na některých úsecích foukat. Bylo výhodnější běžet ve skupince. Na 30km jsem vycucal tabletu Carbonexu a doběhl jsem běžce, který mi prozradil, že jeho cíl je zaběhnout MMM kolem 3:25 hod. Oba jsme se ubezpečovali, že stále je ještě čas na nějaké velké zrychlování. Tehdy Míra pronesl: „Petře nech toho kecání a běž si pro osobák.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě dva kiláky, než jsem to na 32km nakopl, zrychlil o 10 vteřin na km a okamžitě se od skupinky 3 dalších běžců utrhl. Od této chvíle mě předběhli pouze dva maratonci (jednoho z nich jsem 4km před cílem opět předběhl :-)) a dva štafeťáci. Pravidelně jsem pil od 5km každou občerstvovačku alespoň jeden kelímek vody nebo ionťáku. Na 37 jsem vysrkl ampulku Turbosnacku a na občerstvovačce ji zapil dvěma deci vody. Stále jsem před sebou vyhlížel Soňu, o které jsem si myslel, že je přede mnou. Až posléze jsem se dozvěděl, že jsem ji předběhl někde mezi 25–30km, když si musela neplánovaně odběhnout a nakonec ji tento „bush break“ stál čas pod 3:20 hod. Ale v případě, že ji vydrží zdraví, tak pro ni tato meta bude určitě v roce 2014 dosažitelná :-)

Od 32 km mi už tepovka neslezla pod 164 tepů, což je dle měření hranice, na které bych při mé současné trénovanosti měl vydržet běžet celý maraton. Zvýšené tempo bylo znát, ale cítil jsem se stále v pohodě. Asi to bylo tím, že jsem byl v neskutečné psychické pohodě a měl jsem ještě sílu na vtípky :-) Tři km před cílem dobíhám běžce, na kterém je vidět, že toho má opravdu dost. Povzbuzuji ho pár slovy a on říká, že „už nevladze“ Tak mu povídám: „To máš tak, my Češi – už NEMŮŽEME, vy Slováci – už NEVLADZETE, ale v podstatě jsme na tom úplně stejně“ On se rozesmál a zavěsil se za mě :-))

Poslední kilometr trati byl doslova obsypaný fandícími lidmi. Hukot jako v úle, energie kolem jako na výstupu vedení z jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích a přede mnou nádherné panorama Dómu Sv. Alžbety. To už jsem věděl, že si pro ten osobák opravdu běžím a ještě jsem stíhal posledních několik set metrů, při rychlosti 4min/km, plácat do rukou natažených přes ochranné oplůtky, které oddělovaly diváky od trati závodu. Najednou přede mnou vidím cílovou bránu, vbíhám na modrý koberec a vypínám Garmina. Jsem v cíli :-) Podáme si ruce s právě dobíhajícími běžci a za chvíli ke mně přijde ten běžec, co jsem ho rozesmál a poděkoval mi, že jsem ho nejen povzbudil, ale i potáhl k dobrému času. Právě i tohle je jedna z věcí proč mám běhání tak rád :-) Ta bezprostřední okamžitá blízkost dvou úplně cizích lidí, které spojuje společný zájem. V cíli mi pověsila jedna z dobrovolnic medaili na krk a druhá mi „počmárala“ číslo a do ruky mi vtiskla cílový balíček s občerstvením. Problém pro mě byl ohnout se a vyvléknou tkaničky z dírek, abych mohl vrátit čip. Nakonec jsem ale čip (a tím i vratnou zálohu 5 euro) na tkaničce „vybojoval“. Bez velkého zdržování jsem zabalený v igelitu pospíchal do šaten. Sprcha, převléknutí do suchého a následná masáž částečně zahnaly únavu z běhu. Vyzvedl jsem si z úschovny foťák a hodinky a šel jsem čekat na Soňu a Janu ven na sluníčko. Za chvíli ze šaten vylezla i Soňa a než jsme se stačili usadit na schodech tak přes přechod mířila k plavečáku i Jana. Hned jsem ji udělal pár fotek s číslem po doběhu – jedinou fotodokumentaci, která ukazuje na to, že jsme opravdu běželi a neproseděli jsme 3 dny v Košických hospodách :-) a cukrárnách :-)))

Ve 14:15 už jsme seděli v busu kyvadlové dopravy a jeli na ubytovnu. Tam jsme rozvěsili propocené věci na balkóně. Natěšení a hladoví jako vlci jsme šli do města na pravé bryndzové halušky. Jenže Reštaurácia a Café Jaskyňa nás, jak se říká česky, „vyšplouchla“. V sobotu jsme se ptali, zda budou mít halušky také v neděli a servírka nás přesvědčovala, že když je maraton, tak určitě na jídelním lístku budou. A v neděli měli tak akorát prd. Skončili jsme zase u pizzi :-))) Po obědě jsme udělali okružní procházku (místo výklusu) po Košicích a po nákupním centru, kde si Soňa v obchodě Soňa udělala radost a koupila si neběžecké, podotýkám neběžecké, boty :-) Následovala povinná zastávka v cukrárně, posezení u hrající fontány na náměstí a po druhé části procházky jsme v ½ 6 skončili opět v Golemu. Nezůstalo u jednoho pivka – zavodnit po závodě se musí :-) a dorazili jsme se sýrem. Před 8 hodinou jsme se rozloučili s bezvadnou obsluhou a opět vyšlapali dlouhé schody k ubytovně. Po závodě jsme nachodili přibližně 5km, což byl dobrý začátek po maratonské regenerace. Na ubytovně nás čekal nerudný dědek, který nás chtěl přestěhovat na jiné pokoje, ale nakonec zvítězil rozum a my zůstali do pondělního rána na stejném pokoji.

V pondělí ráno jsem byl už v ½ sedmé vzhůru. Nasnídal jsem se, zabalil batoh a po 8 hodině jsme se s batohy na zádech pochodovali k obchůdku s ovčími sýry a farmářskými potravinami. Po 15 minutách čekání přišla paní prodavačka. Ptala se, jak dlouho už tu čekáme, a já ji odpověděl: „Už od pátku :-)“. Paní prodavačka Eva měla nejen smyl pro humor a jak jsme se později přesvědčili i neskutečně široké srdce. Krásně jsme si s ní více než ½ hodiny popovídali a přitom jsme nakupovali klobásky, brinzu parenicu a jiné dobrůtky. Dostali jsme nejen výraznou slevu, ale také nabídku na ubytování příští rok během maratonu a kontakt na ní. Neskutečné!! Ranní procházka parkem nám před dlouhou cestou přišla vhod. Skoro devítihodinová cesta vlakem se táhla jako sopel z nosu. Pospali jsme, vypili všechno pivo, snědli, co se sníst dalo, četli si knížky a nakonec jsme hráli i žolíky :-) Překvapila mě průvodčí (mladé děvče), která nám sama od sebe poradila, že bychom se mohli zeptat na vrácení alespoň části nákladu za nevyužité jízdenky. Maraton v Košících byl plný zážitků, které si budeme všichni dlouho uchovávat v paměti a Jana se Soňou už začaly spřádat plány, jak pojedeme i příští rok :-)). Na Hlaváku jsme se rozloučili a já šel nejprve na mezinárodní pokladnu, abych se tam dozvěděl, že jízdenky byly opravdu nevratné a nemáme nárok na žádnou, byť částečnou, náhradu nevyužitých jízdenek (bohužel pro Pavla i Hanku:-((() a pak jsem zamířil rovnou do práce, kde jsem se vyspal a v úterý v 7 ráno nastoupil službu.

Petr Švanda