Maratón klub Kladno

Psanec na prokleté stezce

Publikováno 4. 10. 2013

Mohl by mi někdo říct, proč se pořád tak snažím běhat? Proč, když je to takové utrpení jako před týdnem na Neumannově stezce? Jo, jo, všechno bylo perfektně připravené, samozřejmě i to mé šťastné bene číslo 7, ale ten průběh! Mě se fakt nemůže nikdo divit, že tam za 25 let mám tak málo štací.

Kdysi, snad někdy v pátém ročníku, jsem tam strávil něco přes 38 minut a od té doby mi osud stezku zapověděl. Jednou jsem spadl ze žebře a notně zmlácen jsem ani pomyšlení stezkovat neměl, jindy mě na půlkilometru sevřelo lýtko tak, že jsem viděl všechny svatý včetně nesvatého Neumanna v nadživotní velikosti. Když už to vypadalo, že před třemi lety přece jen dorazím, spadl jsem s kola a nemaje ramene a maje bolesti – to prostě nešlo.

Až před dvěma lety jsem se odhodlal přesto, že mne v naší pivněatletické jednotě pěkně připravili k obrazu svému, zmasírovali asi tak devíti jednadvacetis­tupňovými pivy. Sliby se mají plnit, řekl jsem si, a nechal se na start přivézt, přivléct či dostrkat. Ben mi chtěl dát na trať raději ochranku s igelitovými pytlíky, které by zabránily, aby se na procházkové trase nemuseli pěší turisté držet za nos – ale stalo se jen to, že jsem vypálil rybník všemu možnému a byl v cíli neskutečně rychlý nalitý časem něco přes 41 minut. Loni jsem byl už v pohodě, a tak se už zdálo, že Neumannova stezka bude přece jen dobrým závodem osobního panskomlejnského kalendáře.

A tak jsem do letošní „Stezky“ nastupoval pokorně, v klidu, byv si vědom svých bezedných sil, přes několik piv večer v hospodě. Vše bylo v pořádku, dokonce jsem asi dva kilometry koukal na zelené triko favorita Lípy. Dokonce kopec na asi 7 kilometru jsem vyběhl jako čiperka, možná i proto, že zátylek mi horce masíroval přerývaný dech lehkooděnce Poura.

Můj hlavní soupeř Jirka Fingerhut byl totiž v tu chvíli pro mne v nedohlednu. „Běž v pohodě, je důležité nedívat se po absolutních výšinách, ale takticky držet tempo a udržet si pro dobré body dobrý počet běžců mezi tebou a jím. Asfaltový krpál ke kaštanové aleji, či co to bylo tam před Unhoští, mi ale znovu vzal iluze. Začal jsem vzpomínat, jak mi bylo pod žebřem, jak v kopřivách, když jsem si namlátil na tom kole u Městečka i na žaludeční šťávy z cílové rovinky před dvěma lety.

Snad dva kilometry před cílem mi nejen znovu utekl kávový sparingpartner (pijeme spolu před závodem kafčo – poznámka red.:-)) Pepa Beránek, ale navíc nás oba převálcoval drobněběžící Pour. To by ale ještě nebylo tak zlé, kdybych za sebou v tu chvíli nezačal stále více slyšet stacatto plic Jirkových. „Ach ta kila nestoupací, smutně jsem si pomyslel a čekal na rovinku, která stále nepřicházela. S vypětím všech sil, s hrůzou v hlavě psance, jehož terč na zádech je vidět na kilometry, jsem se snažil zrychlit. Jenže je tu meta 8. kilometru – a tedy čtyři atletické okruhy do cíle … a pár desítek za mnou najednou silami a předsevzetím nabitý Jiří. Já naopak síly v trapu, do svaloviny se vkrádají pochyby, ještěže přichází skutečná asfaltová pokrývka a nikoliv pološotolina, která se mnou tak mlátí ze strany na stranu. Snažím se protáhnout krok, říkám si jako Pepovi Beránkovi v posledním kole nedávného maratónu, strkej kolena dopředu – nic platno! To klíště (dobrého slova smyslu) za mnou je pořád slyšet.

Jsem psanec na Neumannově stezce, ale proč? Proč mě to prokletí pronásleduje znovu a znovu. Je tady meta 600 do cíle, 500 a tak dále. Já najednou tak miluji ty nápisy … . Tisíckrát si říkám „tak se na to vy…“ zítra je taky den a další závod to bude lepší … Ale ne, ne ne …. NE!!!

To stoupání do cíle je najednou obrovské, ale nedám se … a daří se … Psanec na Neumannově stezce získal jeden jediný bod navíc. No, tys mi teda dal …, kamaráde!! A pak nezanevřete na Unhošť …. Ta stezka je asi fakt pro mne prokletá!

Sláva Pilík