Maratón klub Kladno

Pocity maratónce 7

Publikováno 16. 9. 2013

Tak zase poslední maratón. Je to vlastně docela pěkně zaokrouhlené. První maratón jsem běžel v roce, kdy jsem oslavil padesátiny. Letos, coby čerstvý šedesátník, jsem přistoupil ke svému jedenáctému startu v královské lehkoatletické disciplině. Může snad být symboličtější zakončení závodů na trase 42,195 km?

Jako vždy bych se rád tak trochu vrátil v čase nazpět. Nechť mně tedy laskavý čtenář odpustí i nyní. Své letošní pocity ze závodů až do lhotecké Kaštánky jsem se pokusil popsat ve svém předcházejícím článku ,,Poločas“.

Od začátku roku jsem si říkal, jaké by to bylo krásné vyhrát kategorii bez použití intrik a zákulisních bojů (viz ,,Jak jsem vyhrál konečně kategorii“). Po Kaštánce jsem začal zase doufat. K následujícímu běhu ve Třtici se můj letošní největší konkurent Sláva Pilík nedostavil, i když po běhu ve Lhotě mně sliboval jako vlk mastnou odvetu. Přesto, abych získal další šestnácku, kterou jsem vyrovnal počet letošních Slávových vítězství, musel jsem svést krvavý souboj s Frantou Tůmou. Františkovi to prostě před prázdninami začalo běhat a rázem jsem si před ním nemohl být s ničím jistý.

Svoji formu již hned po startu začal František dokazovat i na Libečovské 14. To již i za účasti Slávy Pilíka. Oba dva spoluběžci se mně hned po kilometru začali vzdalovat. Slávu jsem však dostihl a vzápětí i předběhl po nějakých 3 – 4 km, avšak Franta si nadále udržoval výrazný náskok, který ještě umocnil následující seběh někde na 6 – 7 km. Musel jsem se začít rvát s každým metrem náskoku, avšak naše vzdálenost se při běhu podle Kačáku směrem k Podkozí začala pozvolna zkracovat a nějaké 3 km před cílem se mně podařilo zavěsit se za čtyřčlennou skupinku, ve které František udával tempo. Mým plánem bylo zaútočit někde uprostřed závěrečného 1 – 2 km stoupání. Na úpatí kopce jsem však nečekaně ucítil ohromnou sílu v nohách. Neodolal jsem. Jak jsem se v cíli dozvěděl od jednoho člena zmíněné skupinky, se značnou akcelerací jsem se přes všechny přehnal kupředu a rázem jsem prý měl 20 – 30 m náskoku a nikdo nebyl schopen se za mě zavěsit. Svůj náskok jsem během celého stoupání navyšoval a tak jsem si doběhl pro další šestnáctku, kterou jsem o jednu překonal Slávu a mohl tak trávit prázdniny pln nadějí.

Během července jsem se díky pracovnímu zaneprázdnění nedostával k tréninku tak často, jak bych si představoval a tak jsem tréninkový dluh začal dohánět až v srpnu. Přišla tradiční Žebrácká 25 a já si chtěl ověřit, jak na tom jsem. Neběželo se mně vůbec špatně, snad až moc dobře. Proto jsem podlehl závodní eufórii a 8 km před cílem jsem nasadil tempo, které by slušelo metě 2km do cíle. Výsledek se dostavil velice brzy a já se závěrečnými 4 – 5 km vyloženě protrápil. Tomu odpovídal i čas 2:11, který mohl být tak o 2 minuty lepší v případě patřičného používání hlavy.

Po Žebráku bylo mým prvořadým cílem patřičně zregenerovat na Rozdělovský ¼ maratón, který se běžel hned za čtyři dny. Tedy lépe řečeno – a hlavně díky stratégovi Miloši Kmuníčkovi – až za čtyři dny. Miloš totiž věděl, že řada běžců se bude chtít zúčastnit obou závodů a tak jim chtěl dopřát maximálního odpočinku, což byl velice významný počin především pro nás, věkově vyzrálejší závodníky.

Nutno říct, že Rozdělovský ¼ maratón se mně běžel opravdu náramně, z běhu jsem měl skvělý pocit, což ve výsledku vedlo ke skutečnosti, že jsem časem 47:22 překonal svůj rekord z roku 2007. Ani můj vrcholný výkon však nestačil na navrátilce Slávu Pilíka, který mně dal nějakých 30 s a vyrovnal tak stav našich vítězství na 8 : 8.

Po tomto výsledku jsem si pochopitelně moc nevěřil ani v nadcházející Rakovnické 15. Moje předpoklady se začaly naplňovat hned záhy po startu, kdy se mně Sláva plynule začal vzdalovat. Vzdalování sice přestalo při výběhu na Špičák, ale při následujícím klesání a další rovinaté části tratě se opět obnovilo, tak že po čase jsem již přestal rozpoznávat Slávovu pohublou postavu. V cíli jsem nebyl daleko od svého osobáku, nicméně Sláva překlopil misku vah ve svůj prospěch v poměru 9 : 8.

S jakými pocity jsem mohl po dvou prohrách přistupovat k nadcházejícímu Kladenskému maratónu? Účastnit jsem se chtěl – vyklidit pole bez boje – to prostě nešlo. Mým záměrem bylo běžet své a doufat v zázrak. Vždyť loni jsem na Slávu ztratil snad jen minutu. To však jsem zaběhl svůj druhý nejlepší maratón a Slávovi se zrovna moc nedařilo. Tak tedy jaké přehnané naděje.

V den Kladenského maratónu obvyklý a již mnohokráte popsaný rituál. Půl hodiny před startem ampulka magnesia. Slunce se rozhodně někde za mraky nestydělo a tak jsem alespoň neměl dilema co na sebe a bez váhání jsem připnul startovní číslo na oddílové běžecké tílko. Jako novinka v zadní kapsičce u trenek mobil s puštěným programem Endomondo, od kterého jsem si sliboval především plynulý tok informací o čase a rychlosti v každém právě absolvovaném kilometru.

Po několika jalových pokusech startérovy pistole konečně výstřel. Snažím se nasadit hned z kraje tempo 5:30/ km, které nechci v žádném případě až do 35 km vylepšovat, eufórie – neeufórie. Po jednom oválu a uběhnutí 400 m mám pocit, že se mně běží dobře. Lehce se deru kupředu polem běžců a na výběhu z dráhy na 1. kilometru mám čas 5:15. Hlavu si však s tím nedělám, vím, že na okruhu počáteční rychlejší tempo dokážu zkorigovat. Za pravdu mně dává 5. km časem 27:01, což je již jen o 6s na km méně než je plán, a potvrzuje to i 10. km, kde jsem v čase 55:04, téměř na vlas podle propočtu.

V občerstvovacím boxu zatím stále jen vodu, což vzhledem k teplému počasí je opravdu nutné nezanedbávat. Strojové tempo držím i na 15. km, kde jsem jen 6s za rozpočtem a především na 20. km, kde jsem na vteřinu přesně v čase 1:50:00.

Půlmaratón probíhám v čase 1:56:05. Mám skvělý pocit, že stále nevím, že jsem něco běžel. Probíhám pátým okruhem a zdá se, že vše je na dobré cestě. V zatáčce u Zvonečku však nepříjemný předkřečový stah v pravém stehně, který po nějakou dobu přetrvává. Nechápu, jak z ničehož nic z pohody najednou signál nevěštící nic dobrého. Na 25 km však stále dle propočtu, jen 6s za plánem, ale cukání ve svalu stále častější. Jsem rozhodnut při průběhu Sletištěm použít ampulku magnesia a ve zbývajících necelých dvou kilometrech k občerstvovacím boxům moc to nedráždit.

Mizí ve mně 25 ml hořečnatého roztoku a po mocném vyhnání sladké pachuti dvěma kelímky vody startuji do šestého okruhu. Po určité době zjišťuji, že je to snad trochu lepší, ale přesto si nic moc nedovoluji. Vím, že po plném propuknutí křečí je konec i kdybych chtěl či nechtěl. Obezřetnému klusu odpovídá i čas šesté pětky 30:07, čímž jsem se přehoupl přes 6 minut na kilometr. Je mně jasné, že se závoděním je konec. Jen si říkám, že do cíle je to ještě sakra daleko a že bych byl vděčný za setrvání současně utlumeného napěťového stavu. Navíc jsem rozhodnut při dalších průbězích Sletištěm poctivě konzumovat dva kelímky iontů.

Předposlední měřený mezičas na 35. km mně ukazuje, že situaci s křečí zvládám jen za cenu další ztráty rychlosti, posledních 5 km dělám již za 6 : 30/ km a to není ještě všem dnům konec. Jak bláhové byly mé představy, že na 35 km začnu zrychlovat! Poslední průběh Sletištěm, dva kelímky iontového nápoje a nastává utrpení posledních 7 km. Na čtyřicítce jsem za 3:56:55, což činí na poslední pětce přes 7 minut na kilometr. Na závěrečné asfaltové rovince se přeci jen trochu vzpamatuji a hlavně pak na Sletišti a oválu, kde předbíhám dva spoluběžce a nasazuji dle mého názoru docela slušné závěrečné tempo. V čase 4:12:06 jsem v cíli, na krku se mně houpe medaile a já si užívám pocitu, že jsem přes všechna úskalí dokončil svůj jedenáctý maratón!

Plány na vítězství v kategorii doznaly dalších vážných trhlin. Sláva mě dle očekávání porazil a to o více než půl hodiny a navýšil tak počet vítězství na 10 oproti mým osmi a je tak na nejlepší cestě za obhajobou. Samozřejmě, že však nic nevzdávám. Vím, že Sláva je v současné formě těžko k poražení. Na druhou stranu však stále zbývá devět závodů a stát se může cokoliv. Nezbývá nic jiného, než vše znovu probrat s mým kondičním trenérem a IT specialistou a sestavit tréninkový plán, který povede k závěrečnému úspěchu.

Jiří Fingerhut