MKK: SILVA NORTICA RUN aneb bohové se smilovali

SILVA NORTICA RUN aneb bohové se smilovali - 2

Publikováno 4. 6. 2013

3) Běžím, běžíš, běžíme….50km

Sobotní ráno pro mě začalo již ve dvě hodiny po půlnoci, kdy jsem se vypotácel do kuchyňky a uvařil si k snídani instantní vločkovou, abych následně ještě na chvilku zalezl do postele. Venku nepršelo! Pravé vstávání přišlo v půl páté. Uvařil jsem si kafe a nervózně jsem zvažoval co dříve. Nechtěl jsem, aby se mi v rozespalosti stalo, že si nejprve namažu nohy zahřívacím gelem, pak bílo vazelínou v rozkroku a následně nejen že mi nebudou držet tejpy na hamstringu, ale ještě budu poskakovat jako capko, jak mě bude pálit …… však víte kde :-)) Byl jsem jako ze zpomaleného filmu a když v 5:05 klepal Petr, jestli už nanosíme věci do auta, tak mě stále scházelo asi 5 minut. Míša mi zatejpovala pro jistotu pravý hamstring a musím uznat, že skvěle – za celých 13 hodin neozval se. Honem jsem se navlékl do více vrstev, na nohy nazul krosové Inow-8 s goretexem a v 5:15 odnesli vše ostatní do auta. Před startem jsem se pozdravil s Martinem Symonem, který byl, stejně jako loni, připravený zachytit atmosféru závodu pro běhej.com, a také se spoustou známých běžců (myslel jsem si: „To je divné vždyť běžím něco takového poprvé“). Ještě před startem jsme obdrželi info, že by nemělo pršet dříve než ve 14 hodin. Paráda, asi jsme všichni byli hodní, anebo se někteří z nás běžců a jejich doprovodů opravdu modlili. V 5:30, když měla většina maratónců a půlmaratónců ještě půlnoc, tak nás houkačka odstartovala. Jasné je, že takového Dana Orálka nebo Radka Brunnera jsme viděli prvních 300 metrů a to ještě jenom zezadu. Ale nejen oni, ale i spousta ostatních doslova a do písmene vystřelila neskutečným tempem. Můj cíl dokončit mě nutil k rozvaze. Nekoukal jsem na to, jak rychle běžím, ale na to, abych se pohyboval s tepy v první fázi maximálně do 145. Soňa, ač tvrdila ještě 14 dní před Silvou, že se mnou určitě nepoběží, si to rozmyslela a držela se vedle mě. Už od prvního kilometru jsme vytvořili skupinku společně s Katkou Šumberovou, Karlem Hostašou a Janou Glabazňovou. Povídali jsme si, cesta vede 3km po silnici, pak zatáčí do terénu a než jsme se stačili rozkoukat, byla tu první občerstvovačka na 4,3km v kopečku před lesem za Dlouhou Stropnicí. Zde se od nás odpojila Katka (běžela U90), že půjde pomaleji a my ostatní pokračovali dál. Byl jsem rád, že jsem si vzal rukavice, protože jsem nemohl ruce ani za živého boha zahřát.

Cesta vedla lesem směrem do Nových hradů. Zima a kafe dělá své a já zastavuji u stromku. Zde poprvé a naposledy během závodu vidím Ondru Mánka, který také vybíhá z jiného směru s potutelným úsměvem, že už se to nedalo vydržet :-). Když jsme doběhli na 10,5km (Mlýn u Zevlova rybníka), tak se Soňa hrozně divila, že už jsme tam. Loni nám to připadalo delší. Ale vše je relativní, že? Vědom si rady Honzy Horkého, který mě předal své loňské zkušenosti, jsem již od první občerstvovačky s jídlem, vždy poctivě nacpal něco málo do pusy. Mezi řečí se dovídám, že Vašek Klos nemá koupený lístek na večerní raut a že Soňa má všechny věci na eventuální převlečení v batohu v úschovně. :-(( Probíháme místem, kde den před tím Soňa a Vaškem špatně odbočili (a následně zakufrovali) a míříme do Nových Hradů. Při seběhu po parkánu se poprvé plně osvědčují krosové boty. Tady je místo kde rád fotí Martin a ani letos nezklamal a udělal nám exkluzivní fotečky. Předbíháme jednoho „klouzajícího“ běžce v silničkách, který nás ochotně pouští a ještě Soně stačí sdělit: „Držte si ho, nebo vám uteče :-) my chlapy už jsme takový“ S úsměvem na tváři pokračujeme do Terčina údolí. Všude bahno a voda, přesně tak jak mi to Pavlína Hanušová, ředitelka závodu, v pátek vylíčila. Úsek kolem vodopádu byla nádhera. Vody bylo dost a pohled na padající masy vody je úžasný. Nějak jsme překonaly dnešní první „bahní koupele“ a před námi se objevila tvrz Cuknštejn. Teplý čaj na této občerstvovací stanici bodl. Sledoval jsem značení, abych mohl Míšu upozornit, kde si má dát pozor. Naštěstí značení bylo po celé trase půlmaratónu velice dobře viditelné. Probíháme bahnitou cestu plnou vody (Honza to trefně nazval výběh z rýžového pole) na silnici do Horní Stropnice, kde nás dnes již podruhé fotí Martin a povzbuzuje jeho manželka.

Ve Stropnici se poprvé setkáváme s naším podpůrným týmem. Máme za sebou 20km, jsme v pohodě a během krátkého rozhovoru stačím požádat Petra, aby se pokusil vyzvednout Sonin batoh z úschovny a vzal ho do auta a Míšu, aby koupila lístek na raut pro Vaška, který zde před námi již proběhl. Čeká nás nejprudší kopec dnešního dne. „Ještě že je na začátku,“ říkám si :-) Přecházíme do rychlé chůze jako všichni před námi i za námi. Ale buď jsem letos v pohodě a mám natrénováno, nebo jsem se loni hodně trápil – kopec jsme zdolali jako malinu. V Dobré vodě opět napít, pozdravit Petra a Hanku, kteří fotí a natáčí a honem do dalšího výstupu kolem Kraví hory do Hojné vody. Tady na 25km si poprvé převlékám propocené věci. Foukal studený vítr a dávala se do mě zima, tak jsem nepřipustil žádné riziko. Cesta dál vedla lesem po hřebeni Novohradských hor a my si běh užívali plnými doušky. Pak přišel 30km (oficiální tabule) a mě se najednou rozcházel údaj na Garminu o kilometr. Přitom do té chvíle to bylo pouhých 268m na 29km. Na 31km jsme předbíhali Vaška, kterého jsme již delší dobu viděli před sebou. Kulhal, popoběhl, kulhal a zase popoběhl. Když jsme ho míjeli, říkal s úsměvem na tváři: „Myslel jsem, že mě doběhnete mnohem později,“ :-(( ale do smíchu mu podle výrazu tváře určitě nebylo. Bylo mi ho líto, protože větší část běhu byla ještě před námi. V Černém údolí na nás čekali opět P+H. Poprvé jsem se přezul a vyměnil krosové boty za silniční Jazz15. Sdělili mi, že naše další setkání bude podle varianty B na silnici u Terčího dvora, protože na variantě A – by byla cesta autem k Huťskému rybníku velkým rizikem. Řekl jsem jim, ať chvíli počkají a nabídnou Vaškovi, že pokud bude chtít, tak ho dovezou do Stropnice. Vašek však bojoval až do 77km. Smekám před jeho bojovností klobouk dolu! My se Soňou jsme pokračovali v konstantním tempu směrem k Žofínu. Tato část mi zůstane dlouho v paměti. Představte si, běžíte po blátivé lesní cestě plné kořenů a kamení, všude tmavo a sychravo, okolní velké kameny i stromy jsou obaleny mechem a lišejníky a najednou probíháte spodní hranicí nízké oblačnosti. Bílé mraky ostře kontrastují s tmavozeleným pozadím a k tomu zvláštní světlo – neskutečný pohled jako z pohádky, který bral dech. Trvalo to krátce snad 2–3 minuty, ale stálo to za to. Na občerstvovačce Žofín (35km) si dávám teplý bujón a kelímek piva, které mě pak celou cestu do kopce k Huťskému rybníku šplouchalo v žaludku. Cesta nám utíkala a než jsme se nadáli, tak vidíme ručně pasnou cedulku: „Pozor kluzká zatáčka (kozí bobky)“ Usmál jsem se a málem jsem sebou drbnul – cedule nekecala – klouzalo to jaxviňa :-)) Na kozí farmě Terčí Dvůr jsem ochutnal tři druhy kozího sýra (byl delikatesní!) a pokračovali jsme kluzkým travnato-bahnitým seběhem k silnici, kde na nás čekali rozzáření Petr s Hankou. Čím jsme toho víc uběhli, tím více se usmívali a mi je začali nazývat „Naše Zlatíčka“ Čekala nás 10km štreka po silnici do Pohoří na Šumavě. Cestou jsme někde na 46–47km doběhli dvojičku běžců Radku Jiranovou a Vaška Fafejta. Vašek měl problém s odřeninami od spodního prádla. Nabídl jsem jim bílou vazelínu, když vydrží na Baronův most (49km), kde opět čekali Naše Zlatíčka s autem. Petr vazelínu v mé tašce mezi tím mým borčusem našel a Vaškovi se snad trochu ulevilo. Běželi jsme dál v pohodě a navzdory mnoha různým zastávkám (převlékání, přezouvání, občerstvení či odbíhání do lesa) jsme byli na oficiálních 50km za 5:43hod.

Uvařil jsem si kafe a nervózně jsem zvažoval co dříve. Nechtěl jsem, aby se mi v rozespalosti stalo, že si nejprve namažu nohy zahřívacím gelem, pak bílo vazelínou v rozkroku a následně nejen že mi nebudou držet tejpy na hamstringu, ale ještě budu poskakovat jako capko, jak mě bude pálit …… však víte kde. :-)) Byl jsem jako ze zpomaleného filmu a když v 5:05 klepal Petr, jestli už nanosíme věci do auta, tak mě stále scházelo asi 5 minut. Míša mi zatejpovala pro jistotu pravý hamstring a musím uznat, že skvěle – za celých 13 hodin neozval se. Honem jsem se navlékl do více vrstev, na nohy nazul krosové Inow-8 s goretexem a v 5:15 odnesli vše ostatní do auta. Před startem jsem se pozdravil s Martinem Symonem, který byl, stejně jako loni, připravený zachytit atmosféru závodu pro běhej.com, a také se spoustou známých běžců (myslel jsem si: „To je divné vždyť běžím něco takového poprvé“). Ještě před startem jsme obdrželi info, že by nemělo pršet dříve než ve 14 hodin. Paráda, asi jsme všichni byli hodní, anebo se někteří z nás běžců a jejich doprovodů opravdu modlili. V 5:30, když měla většina maratónců a půlmaratónců ještě půlnoc, tak nás houkačka odstartovala. Jasné je, že takového Dana Orálka nebo Radka Brunnera jsme viděli prvních 300 metrů a to ještě jenom zezadu. Ale nejen oni, ale i spousta ostatních doslova a do písmene vystřelila neskutečným tempem. Můj cíl dokončit mě nutil k rozvaze. Nekoukal jsem na to, jak rychle běžím, ale na to, abych se pohyboval s tepy v první fázi maximálně do 145. Soňa, ač tvrdila ještě 14 dní před Silvou, že se mnou určitě nepoběží, si to rozmyslela a držela se vedle mě. Už od prvního kilometru jsme vytvořili skupinku společně s Katkou Šumberovou, Karlem Hostašou a Janou Glabazňovou. Povídali jsme si, cesta vede 3km po silnici, pak zatáčí do terénu a než jsme se stačili rozkoukat, byla tu první občerstvovačka na 4,3km v kopečku před lesem za Dlouhou Stropnicí. Zde se od nás odpojila Katka (běžela U90), že půjde pomaleji a my ostatní pokračovali dál. Byl jsem rád, že jsem si vzal rukavice, protože jsem nemohl ruce ani za živého boha zahřát.

V Černém údolí na nás čekali opět P+H. Poprvé jsem se přezul a vyměnil krosové boty za silniční Jazz15. Sdělili mi, že naše další setkání bude podle varianty B na silnici u Terčího dvora, protože na variantě A – by byla cesta autem k Huťskému rybníku velkým rizikem. Řekl jsem jim, ať chvíli počkají a nabídnou Vaškovi, že pokud bude chtít, tak ho dovezou do Stropnice. Vašek však bojoval až do 77km. Smekám před jeho bojovností klobouk dolu! My se Soňou jsme pokračovali v konstantním tempu směrem k Žofínu. Tato část mi zůstane dlouho v paměti. Představte si, běžíte po blátivé lesní cestě plné kořenů a kamení, všude tmavo a sychravo, okolní velké kameny i stromy jsou obaleny mechem a lišejníky a najednou probíháte spodní hranicí nízké oblačnosti. Bílé mraky ostře kontrastují s tmavozeleným pozadím a k tomu zvláštní světlo – neskutečný pohled jako z pohádky, který bral dech. Trvalo to krátce snad 2–3 minuty, ale stálo to za to. Na občerstvovačce Žofín (35km) si dávám teplý bujón a kelímek piva, které mě pak celou cestu do kopce k Huťskému rybníku šplouchalo v žaludku. Cesta nám utíkala a než jsme se nadáli, tak vidíme ručně pasnou cedulku: „Pozor kluzká zatáčka (kozí bobky)“ Usmál jsem se a málem jsem sebou drbnul – cedule nekecala – klouzalo to jaxviňa :-)) Na kozí farmě Terčí Dvůr jsem ochutnal tři druhy kozího sýra (byl delikatesní!) a pokračovali jsme kluzkým travnato-bahnitým seběhem k silnici, kde na nás čekali rozzáření Petr s Hankou. Čím jsme toho víc uběhli, tím více se usmívali a mi je začali nazývat „Naše Zlatíčka“ Čekala nás 10km štreka po silnici do Pohoří na Šumavě. Cestou jsme někde na 46–47km doběhli dvojičku běžců Radku Jiranovou a Vaška Fafejta. Vašek měl problém s odřeninami od spodního prádla. Nabídl jsem jim bílou vazelínu, když vydrží na Baronův most (49km), kde opět čekali Naše Zlatíčka s autem. Petr vazelínu v mé tašce mezi tím mým borčusem našel a Vaškovi se snad trochu ulevilo. Běželi jsme dál v pohodě a navzdory mnoha různým zastávkám (převlékání, přezouvání, občerstvení či odbíhání do lesa) jsme byli na oficiálních 50km za 5:43hod.

4)…..a najednou koukám a já jdu, my jdeme :-)) …..107km

Z Baronova mostu běžíme po silnici mezi horskými loukami, které mě připomínají rašeliniště v Jizerských horách či louky v Krkonoších. Klikatící se potůčky s tmavými oky rybníčků. Máme čas a ještě i chuť se kochat okolím. Už když přibíháme do Pohoří tak vidíme, že na občerstvovačce je veselo. Nejen že se tam občerstvuje velký komik a bavič Honza Lochman, ale dovídáme se, že náš doprovod stihl udělat výměnný obchod. Petr si totiž k obědu vyndal z auta řízky a pán od občerstvovací stanice mu je „tiše záviděl“ :-))) a tak došlo k dohodě, že Petr vymění jeden řízek za světově proslulou marmeládu :-)) a radost z toho měla Hanka :-) Honem si beru camelbak na záda a pak opouštíme Pohoří polní cestou, kterou se dostáváme na nejvýše položené místo na trase (963m.n.m). Při oficiální ceduli 60km mi moje GPS již ukazovala uběhnutou délku 62,5km. Myslel jsem, že je to chyba mého Garmina, ale v cíli jsem se bavil s více lidmi, kteří mi potvrdili, že jim jejich GPSky na 30 a na 60km ukázali o jeden a následně o dva km více. Stále jsme se při běhu cítili v pohodě a na metu měření mezičasu (65km) jsme dorazili v čase 7:27 hod. Byli jsme rádi, že po delší době vidíme náš podpůrný tým. Občas mraky pustí ke slovu i sluníčko a tak nám je dalších pár kilometrů chvílemi i dost teplo.

Další úsek byl hodně monotónní. Běželo se sice v lesích, ale člověk si už pomalu říkal, že i pobíhání po lesích se člověku po 8 hodinách běhu může začít zajídat :-) Ještě jsme měli sílu a náladu si při běhu povídat a tak než jsme se nadáli, tak jsme doběhli na začátek křížové cesty – dvoukilometrové smyčky, o které jsem loni slyšel spoustu historek – většinou „pozitivních“ :-))) Mě se naopak výběh (tedy my jsme první část kopečka šli rychlou chůzí :-)) velice líbil. Litoval jsem, že sebou nemám foťák. Na konci křížové cesty – u kapličky jsme chvíli dumali, zda běžíme po trase. Trošku nás zmátl běžec před námi, ale všichni tři jsme se navzájem ujišťovali, že běžíme určitě tím správným směrem. Před námi se najednou objevila „propast“ asi 200m hodně šikmý seběh, kde šlo doslova o nohy. Podél hraniční řeky jsme se vrátili k odbočce U Cetvin. Tady jsem se podruhé vysvlékl z mokrého oblečení a navlékl na sebe suché triko a mikinu. Bylo to příjemné :-) Na 73km jsem se musel přezout, protože jsem měl plné boty jehličí a nechtěl jsem se „zdržovat“ :-)))) vyklepáváním. Před námi byl druhý nejtěžší kopec po výběhu na Hojnou vodu – táhlé více než 7km stoupání. Když se nad tím zpětně zamýšlím, tak tady jsme se asi „zlomili“.

Po 75km nám viditelně začaly docházet síly. Sice jsme běželi, ale prudší stoupání už jsme jen šli. Na 83km stála občerstvovačka při náběhu na silnici před Pohorskou Ves. Zde jsem ocenil neskutečnou podporu Našich Zlatíček :-) Představte si: fáze 1 – přibíháte k autu, dveře otevřené, před nimi na zemi připravené běžecké boty; fáze 2 – sedáte si, rozvazujete jednu botu a Petr rozvazuje druhou a přitom jen tak jakoby nic říká: „Máš je vyklepané a vysušené!“ Prostě podpora k nezaplacení. Až večer, když jsem se Hanky ptal, jak si závod jako členka podpůrného týmu užila, tak mi Hanka říká: „Bylo to dobré, ale víš, kdy mi bylo nejhůř?“ Já na to: „To netuším.“ a ona pokračuje: „Když jsme sušili v autě tvoje boty:-))))))“ Popravdě, divím se, že to oba přežili ve zdraví :-))))) Po občerstvení jsme pokračovali seběhem pod Pohorskou Ves a Soně jako naschvál došla voda v camelbaku chvíli potom co jsme opustili občerstvovačku. Ale Petr nás za chvíli předjížděl, tak jsme ho požádali, aby Soně vodu dolil a my pokračovali šouravým během dál. Kolem 85 km mě najednou začali bolet záda v oblasti bederního skloubení – a to tak, že dost! Najednou jsem byl hrozně otupělý. Musel jsem po200–300m zastavovat, předklonit se a záda protáhnout. Zastavení by tak nevadilo, ale potom se zase rozběhnout, to byl kumšt. Soňa na mě čekala. Nezastavovala, ale přešla do chůze. Trvalo mi asi 3km, než jsem zjistil, že to může být kombinací únavy a špatně usazeného batůžku na zádech. Když jsem trošku změnil jeho polohu přitažením popruhů, tak se bolest skoro ztratila :-) Byl jsem rád a v Kuří na 89km jsem to hned zapil pohárkem piva – tentokrát už bylo alko :-)) Tady už jsem neměl sílu bát se volně pobíhající křížence rotvajlera s pitbulem, kterému jsem zřejmě voněl :-) Prý to bylo štěně, ale mě je to u větších, volně pobíhajících psů docela jedno :-( Pokud jsme se cítili do 75km v poho, tak tady to na nás začalo doslova padat. Soňa to vystihla větou: „My už si nepovídáme!“ Byl jsem zahloubaný a ponořený do sebe. Nevím, jestli jsem sbíral sílu, ale když přestanu povídat, tak je něco špatně :-(( Když se Hanka ptala, jak jsme na tom, tak jsem ji řekl, že už jsme dost unavení a že na 99km budu čekat déle.

Bylo to tak, jak jsem předpokládal. Čím dál více jsme chodili a rozběhnout se nám nechtělo. Na občerstvovačku pod Cikánským vrchem (93,5km) jsme dorazili za 40minut. Když jsem se ptal obsluhy, který je to oficiálně kilometr a oni řekli, že 93, tak na Soňu sedla, jak by řekl Jára Cimrman, trudnomyslnost. Bylo to vidět nejen z jejího výrazu, ale i z každého pohybu. Začala ji bolet achilovka, břišní svaly – no prostě najednou hlava říkala tělu: „Neběžíš!“ Poradil jsem ji, ať se začne zpívat, nebo vytáhne z batohu mobil a pustí si nějakou muziku – ať dělá něco, co zaměstná mysl a odtáhne její myšlenky od běhu. Nakonec si začala počítat do kroku: „Raz, dva, raz, dva“ a prý že ji chybí buben :-))) Mě fyzická krize s bolestí přešla a tak jsem doufal, že i Soňu přejde tahle „psychická deka“. Aby toho nebylo málo, v tomto čase začalo pršet. Věděl jsem, že takovouto rychlostí budeme na místě našeho posledního srazu s Petrem, Hankou a Míšou asi za hodinu. Jenže Soňa se již odmítala rozběhnout a ty pokusy, které jsme podnikly, trvaly 20–30 vteřin a zase nastal pochoďák. Protože jsem nejel na Silvu pro konkrétní čas, ale mým cílem bylo dokončit ultra vzdálenost v časovém limitu, tak jsem ani neuvažoval, že bych se odtrhl a Soňu nechal trápit se samotnou, protože by to také mohla zabalit – a to jsem opravdu nechtěl! Spolu jsme to rozběhli, tak to také oba dokončíme! Povzbuzoval jsem ji, i když jsem viděl, že má dost. Nebyl jsem na to o moc lépe fyzicky, ale psychicky už jsem byl zase v obvyklé formě :-)) 99km – poslední občerstvení – leje jako z konve – vidíme P+H+M. Mají připravené foťáky a Petr také otevřený kufr od auta. Rychle se převlékáme do nepromokavých bund, mezitím jsem stihl pogratulovat Míše k pěknému výkonu na trase půlmaratonu a na Petrův starostlivý dotaz: „Chcete odvést do cíle?“ – asi jsme vypadali opravdu uboze (že by jako zmoklé slepice??:-))), jsme jen zakroutili hlavou a nasadili k pochoďáku posledních 4,8km do cíle. Jen jsme ho poprosili, aby ještě 2× po km zastavil, pokud bychom se chtěli napít (batohy jsme hodili do auta). Nakonec už jsme až do cíle nic od našich Zlatíček nepotřebovali :-)

5) Soňo my to dali – jsme v cíli!

Poslední desítky metrů už na nás bylo vidět, jak se těšíme, že proběhneme cílovou bránou na fotbalovém hřišti. Loni jsme si při doběhu maratónu užili hlasitého potlesku diváků, ale letos nejen vzhledem k pokročilému času našeho doběhu, ale hlavně kvůli vydatnému dešti, který hřiště ve Stropnici smáčel, byl náš doběh opravdu komorní. Nikde nikdo, mimo P+H+M, dvou lidí u časomíry a dvou lidí, kteří nám předali pěknou keramickou medaili a odebrali čipy. Na chvíli jsem se zastavil a hlavou mi proběhlo, co jsem vlastně za necelých 13,5hodiny všechno viděla a zažil. Ta spokojenost mísící se s únavou mě docela ohromila. Po chvilce nás Petr doslova nahnal do Sportovního centra, protože jsme tam stáli na tom dešti plni dojmů a radosti. Vzali jsme si připravené batohy s oblečením na převléknutí a zamířili ke sprchám. Těšil jsem se na horkou sprchu jako malé dítě na dudlík. Než jsem se vysoukal z promočeného oblečení, tak jsem se rozklepal jako osika. Podobný třes jsem tady zažil loni. Nebyl jsem schopen udržet sprcháč v ruce. Zamířil jsem do sprchy. „No to snad néééééé“ chce se mi rvát na celé kolo. Teče jenom studená voda :-((((( Ze šatny slyším Soňu, jak se ptá, zda teče teplá. Aby nebylo naše rozčarování tak malé, tak zjišťujeme, že teplá neteče ani v dámských sprchách a ani ve sprchách na chodbě :-(((( a to jsme hned při příchodu slyšeli pracovníka Sportovního centra, jak tam někomu říká, že kotelna topí tak že teplá voda teče, ale určitě se nepřesvědčil, že ani v jedné ze tří sprch teplá voda opravdu neteče. To vás po dvou hodinách v lijáku nejen mrzí, ale i pořádně naštve. Omyl jsem si tedy jen obličej a do sucha se celý otřel ručníkem. Ihned jsem se navlékl do 3 vrstev oblečení a po chvíli jsem se přestal klepat.

Sedli jsme si k našim kamarádům, kteří již popíjeli čaj, grog či pivko. Vašek už vypadal spokojeně – usmíval se a živě debatoval s Petrem a Hankou. Pohled na něj mi udělal radost, protože byl v pořádku. Dal jsem si teplý čaj a čekal na zahájení rautu. Měl jsem hlad jako vlk :-)) Gulášek i těstovinový salát mě moc chutnaly. Seděli jsme, povídali si o zážitcích také s Pavlem, Honzou a jeho manželkou. Já stále odbíhal, tu abych pozdravil Radka Brunnera či Michala Dobiáše, tu abych pokecal s Martinem Symonem nebo s Alenkou Vránovou a Tinou. Byl jsem rád, že jsem viděl Janu Gabáňovou v cíli. Stihla limit tak-tak a přesto že byla úplně promočená a modrá od zimy vypadala více než spokojeně. Dokonce se šla sprchovat. Pak prohlásila že voda byla teplejší než její zmrzlá ruka :-))) Chtěl jsem si užít i konec dne a tak jsem asi ostatní trošku zdržoval od možnosti už zalézt do postele k odpočinku. Jediné co mě mrzelo, že jsem neměl možnost se potkat s kamarády, co běželi ½ maratón a maratón, protože většina to po vyhlášení výsledků po 18 hodině zabalila a odjela domů nebo na hotel. Kolem ½ 9 Petr odvezl Soňu s Vaškem do hotelu v Nových Hradech. Původně chtěli jít pěšky, ale myslím, že nakonec byli rádi, že měli odvoz :-) My jsme počkali, než Petr přijede zpátky a jeli jsme také do penzionu. Ještě než jsme zalehli, tak jsem krátké „posezení“ na kuchyňku, abychom panáčkem kvalitní 12-tileté skotské whisky oslavili konec pro všechny úspěšného dne :-)).

6) Nedělní cesta domů – bohové musí být šílení

Noc na neděli pro mě byla docela vyčerpávající. Nejen že jsem nemohl pln dojmů ještě po půlnoci usnout, ale hlavně tělo reagovalo na 13 hodinový běh po svém – potil jsem se jako bych měl 40°C horečku. Dvakrát za noc jsem se převlékl do suchého trika (už jsem musel použít i běžecké), horší bylo, že postel byla úplně mokrá a tak jsem byl rád, že na pokoji byla ještě jedna volná (ta ráno byla ve stejném stavu) a polštář s peřinou by se daly ždímat. Tak nějak mimoděk jsem registroval, že venku hrozně fouká a silný déšť bičuje Novohradské hory.

Ráno nás vzbudil povyk dětí na kuchyňce a tak jsme se v ½ 8 vykulili z postelí. Světe div se, mohl jsem chodit téměř normálně – jen to vždy chvíli trvalo, než jsem nožičky rozhýbal :-)) Po snídani a zabalení věcí jsme se vydali za soustavného deště na Terčin Dvůr nakoupit kozí sýry. Cesta to byla víc než dobrodružná. Po silnici na Dobrou a Hojnou vodu tekly proudy vody smíchané s bahnem a kamením. Polní cesta přímo ke kozí farmě se pomalu a jistě měnila v potok. Majitel na farmě nám říkal, že za posledních 24 hodin naměřil 64mm srážek. Když jsem si uvědomil, že v sobotu do ¾ na 5 nepršelo, tak jsem asi koukal dost vyděšeně. Koupili jsme sýry a poradili se s majitelem a jeho synem, kudy se vyhnout nějakému překvapení s velkou vodou. Po cestě jsme viděli, jak hrozně vypadají některé cesty, kde jsme včera běželi. První uzavírka objížďka na trase nás čekala u Veselí nad Lužnicí. Tan jsme se domluvili, že necháme našeho řidiče odpočnout – že se zastavíme v Country saloonu na oběd. 0,5kg brynzových haluše nebo 0,4kg těstovin s krůtím masem byly opravdu porce pro dřevorubce. Dokonce i já jsem s tím bojoval – avšak vyhrál jsem :-))) k pití jsme si dali půllitr piva Nealko Lobkowicz, které se stalo „hlavním hrdinou“ celé další cesty domů. Jak byla zima a tak pivo zafungovalo a Hanka žádá Peťu: Prosím tě zastav někde, na mě klepe Lobkowicz.“ A Petr se zeptal: „Cože to?“ když to Hanka zopakovala, tak mi s Míšou už jsme se chechtali a na to Petr s kamennou tváří pronesl: Buď ráda, že neklepe Bobkowicz!“ To už jsme vybuchli smích všichni a dvojice Lobkowicz a Bobkowicz nás vydržela bavit až do Prahy. Míšu jsme vysadili na Zličíně. Bohužel pak jsme se dozvěděli, že už zavřeli metro na Florenci a tak, jak vtipně dodala „Ještě že troch běhám“, běžela z Hlaváku na Florenc. Nakonec bus do Brna stihla. Mě mezitím odvezli Zlatíčka až před barák. Moc jsem jim poděkoval a slíbil jsem, že jim vyrobím medaili, aby měli památku na parádní víkend. Hned další den měli bohužel jiné starosti, protože Zálezlice začala ohrožovat povodeň také.

Silva Nortica Run ve mně zanechal ještě hlubší stopu než loni. Ultra je to prý z lehčích, ale pro mě to byl těžký závod překrásnou přírodou. Oceňuji snahu pořadatelů a hlavně občerstvovačky a jejich obsluhy, které byly více než super (přátelští, ochotní, neváhali prohodit pár povzbudivých slov a to vše s úsměvem). My běžci jsme si společně s pořadateli snad vymodlili to krásné běžecké počasí a bohové se v sobotu nad námi smilovali. Pokud reálně zhodnotím, na co jsem měl natrénované, tak připouštím, že v tomto terénu, to bylo na 75–80km opravdu pohodového běhu. Pro příště by to chtělo více trénovat seběhy. Při porovnání s Brdskou stezkou, přestože byl závod vyhlášen jako Mistrovství ČR v ultramaratonu, pouze první 3 dostali diplom a ostatní nic – ani nějaký pamětní list, certifikát či diplom jako památku. Protože kolikrát za život rekreační běžec jako jsem já, poběží 107km a ještě jako Mistrovství ČR?

A nakonec pro úplnost výsledky členů MKK:
Maratón:
Hanka Breburdová 04:40:35 – 2 v kategorii a celkově 70;
Míra Vostrý 04:36:43 – 39 v kategorii a celkově 67;
U103:
Markéta Gruberová 11:55:32 – 4 v kategorii a celkově 27;
Soňa Rybáčková 13:20:58 – 5 v kategorii a celkově 35.
Petr Švanda 13:20:58 – 12 v kategorii a celkově 36.

Petr Švanda
Foto: Martin Symon zde