Maratón klub Kladno

Jirka Fingerhut

Publikováno 6. 2. 2013

Je to už pár pátků, co jsem na podzimní Hodinovce zaregistroval nového, lehce postaršího běžce. Ze slušnosti a běžecké sounáležitosti jsme se pozdravili a … A to bylo vše. Za necelý rok mi zvoní telefon a onen běžec se ptá, zda bude opět Hodinovka.

Po několik let vše s úplně stejným scénářem, se vzájemným uctivým vykáním, až jsem se jednou osmělil a přizval staronového známého k dalším běžeckým závodům. Ejhle, on přišel. A my jsme postupně začali více a více registrovat zvídavého padesátníka. Samozřejmě, výkonnostně šel nahoru. Najednou jsem byl ve Třtici překvapen, jak mě k Bucku předbíhá. Vrátil jsem mu to, do cíle udržel nepatrný náskok a po doběhu začal s Jirkou obsáhle rozebrat jeho běhání. Tehdy mě doslova šokoval tím, že měl dost sil, ale netroufl si mne předběhnout. Poradil jsem mu pár taktických variant (i takovou, jak na mě) a Jirka je začal používat. V našem společenství nemohl zůstat bez zaběhnutého maratónu. Nesmírně poctivě a pečlivě se připravoval a i tuto metu se mu podařilo zvládnout (osobák 3:43:45 z roku 2009). A toužil po zlepšení času. Pár slov jsme prohodili, zkusil jsem mu doporučit přípravu, která mně kdysi vyhovovala. Ale protože jsme každý z jiného těsta, moc se nám toho nepovedlo. Jirka však nezůstal u jediných „tréninkových“ plánů a směle se pustil jiných, leč námi nevyzkoušených. Na kratších tratích (cca do „desítky“) stále velice dobrý, avšak maratónské zlepšení nepřicházelo. Dokonce se vyslovil tak, že už dále nebude tuto trať atakovat a soustředí se jen na krátké závody do 15–20 km. Stal se z něho nečekaně tvrdý soupeř, který po startu takticky vyčkával v závěsu, aby ve finiši převálcoval ty, kteří mu rozráželi vítr. Výrazně se nám oběma vryl do paměti jeden „kačický“ doběh. V závěrečné pětistovce jsem ho neúprosně cítil na zádech, setřást ho nešlo, visel na mě jak přilepený, na rovince jsme šli do cíle naplno, on vlevo, já vpravo, Jirka půl kroku přede mnou, já ho nechtěl pustit, tady už nešlo o nohy, ale o vůli, která nás táhla vpřed, cíl na dosah ruky, ale kdo z nás protne dříve pomyslnou pásku? Přihlížející diváci (povětšinou již rychleji doběhnuvší kamarádi) se dostali znovu do varu. Pravá strana (bez vyhraněného politického zaměření) fandila mně, levá Jirkovi. A najednou se stalo něco těžko pochopitelného. V domnění, že je v cíli, zastavil Jirka u první pohledné dámské asistentky rozhodčího, já pokračoval cca o 78 cm dále, ke stromu, kde jsem tušil správný cíl. Ten chybějící krok znamenal jedno šťastné vítězství a jednu smolnou prohru. Zdrceného kamaráda jsem poté na hřišti utěšoval několika krušovickými. V příštích závodech si dal mnohem větší pozor a raději mi začal ukazovat záda s notným předstihem. Moc jsem mu přál, aby se lepšil nejen na kratších vzdálenostech, ale pokořil i určitou vysněnou maratónskou hranici. Jakoby však Štěstěna přála jiným. I uslyšeli jsme, že už maratón nikdy. Ne, stačí 15, možná 25, ale ne 42 195. A najednou – loni na jaře v Unhošti – stojí Jirka na startu. Plně soustředěný nám sděluje, že poběží půlku. Po proběhnutí 5. okruhu však nezastavuje, ale pokračuje. Považuji to za pouhé vyklusání, ale když už trvá další 2 okruhy, začínám tušit. Bojuje nesmírně houževnatě, je na něm znát únava a současně i odhodlání opět zdolat a přežít ve zdraví celých 10 okruhů. V čase těsně pod 4 hodiny je zase v cíli maratónu. V září přidává domácí „Kladenský“ za 3:47:13 a myslím, že je s výkonem plně spokojen. Jirka je velice pečlivý a všechny své výkony musí náležitě zdokumentovat. Občas se na našich stránkách pochlubí podrobným rozborem přípravy, stravy, povětrnostních podmínek, oblečení, tempa v jednotlivých úsecích a dalšími, pro nás skoro neznámými pojmy.

Za pozornost stojí i jeho mnohé stati rázu technického. Nadšený jsem byl například z toho, že pomocí obyčejného mikroskopu potvrdil výskyty písku ze Sahary a sopečného popela z islandské sopky Eyjafjallajökull na našich autech. Moc rád se těmito řádky připojuji ke všem dnešním gratulantům, Jirko, hodně zdraví, vše nej-.

Zdeněk Kučera