Maratón klub Kladno

Koloběh aneb předvánoční náladový přesun z Řípu do Prahy

Publikováno 12. 12. 2012

Místo konání: Říp – Praha
Délka běhu: 46,6 km
Datum konání: 8. prosince 2012 – sobota
Start: 9:00, od Rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha na Řípu

Startovné: dvojice 800 Kč
Suvenýr za závodu: diplom
Počasí: slunečno, start –12°C, cíl –5°C západní vítr 5km/hod
Převýšení: 274 m
Povrch: 70% polní a lesní cesty, stezky a 30% asfalt – cyklostezky
Výsledek: celkově: 41 z 89 (dokončilo 88)
Oficiální čas: 4:13:26 hod.

Již před několika měsíci se při jednom posezení běžeckých bloggerů a jejich kamarádů zrodil nápad, že bychom se mohli zúčastnit předvánočního náladového „závodu“ nebo spíše přesunu dvojic zvaného Koloběh z Řípu do Prahy. Co je to za akci? Zde je krátké vysvětlení: „Jedná se o atleticky pojatou společenskou událost pro koedukované dvojice (muž a žena) a jedno kolo (MTB). Pravidla přesunu jsou jednoduchá – dostat se co nejrychleji od kapličky svatého Jiří na Řípu do Prahy Troje do loděnice FTVS a přes velkou sportovní hodnotu nejsou opomíjeny prožitkové, etické a vlastenecké zřetele. Úkolem dvojice je po hromadném odstartování závodu překonat vzdálenost Říp – Praha (po červené turistické značce) bez ztráty vizuální kontroly s jedním omezením, a to, že na kole pojede vždy pouze jeden člen dvojice.“

Slovo dalo slovo a utvořily se dvojice. Zeptal jsem se vášnivé cyklistky Veroniky „ Nikie“ Vladimírové, zda by nebyla ochotna, vydržet pár hodin povídání ve společnosti mé maličkosti :-). Neprozřetelně souhlasně kývla :-) Přihlášku a startovné jsem vyplnil hned, jak mi Pavel Zámostný oznámil, že registrace byla otevřena a pak už bylo vše oficiální. S Nikie jsem se domluvil několik dní před startem na posezení u kafíčka, kde jsme probrali veškeré detaily přípravy. Byla moc ráda, že jsem ji ujistil, že nepojedeme na nějaký čas či umístění a naším cílem bude důstojně se dostat do cíle. Už víc než týden před závodem bylo jasné, že bude docela velká zima, a tak jsem se bál, aby Nikie náhodou necouvla. Jenže Nikie je Valaška (ne ta sekyrka), ale tvrdé děvče z Valašska a to prokázala i při samotném závodě. Ještě ve středu večer jsem psal Evženovi Ge, zda by mi nevzal na start závodu z Trailpointu, kde prodává, návleky Inov-8 Debrigaiter. Souhlasil. Jen peníze chtěl až v cíli, abych mu náhodou v sobotu ráno do batohu nenasypal 420 korunových mincí, a tím ho jako „soupeře“ dostatečně zpomalil :-). V pátek před závodem mi ráno Nikie do práce přivezla její tašku se zabalenými věcmi na převléknutí a hned jak jsem skončil službu, tak jsem dovezl obě tašky do loděnice v Tróji. Jak jsem byl utahaný a nevyspalý, tak jsem si ještě, při zpáteční cestě domů, krásně hodinu pobloudil po Praze (zapomněl jsem doma navigaci), protože když má člověk v hlavě místo mozkovny jenom drátek, který drží uši, aby mu náhodou neupadly, tak mi to patří. Odpoledne jsem si připravil asi 8 vrstev oblečení :-), abych měl o čem přemýšlet. Dalo to spoustu hloubání, jak nastavit teplotní komfort nejen na běh, ale hlavně na brzké ráno. Co si člověk vzal sebou, to poté táhl na zádech ze startu do cíle. Nakonec jsem to vymyslel. Večer jsem si ještě nastříhal náplasti na zalepení bradavek a připravil vazelínu pro namazání citlivých míst proti odřeninám. Do postele jsem zapadl po 8. hodině, protože jsem po službě raději spát nešel, abych spal lépe v noci.

V sobotu jsem vstal ve ¾ na 5 docela posílen na poslední týden nezvykle vydatným spánkem. Venku na teploměru bylo „slabých“ –9°C. Ihned jsem si vzpomněl na Honzu Hanouska, který od pátečního večera statečně “bojoval” někde na 60km trati noční části Pražské 100. Nasnídal jsem se a do Camelbaku jsem si namíchal pokusnou směs: litr silného zázvorového čaje s medem a litr iontového nápoje s příchutí zeleného čaje. Chcete znát výsledek? …chutnalo to výtečně, ale během dne to zamrzalo v hadičce a to i přes mé silné fuky do hadičky, abych všechnu tekutinu nahnal zpět do rezervoáru v batohu. Vaření čaje a rozmrazování auta mi prodloužily ranní přípravu, a tak jsem na místo srazu v Praze Dejvicích dojel až po ½ 7. Tím pádem jsem neměl čas hledat parkování někde v bočních uličkách, ale musel jsem zaparkovat na placeném parkovišti, ze kterého se odjíždělo na Říp. S Nikie jsme se našli, i přes můj zhoršující se zrak a tmu, velice rychle. Pozdravil jsem se Šimonem (manželem Nikie), s Ríšou Machálkem a jeho manželkou Evou a stoupl si do řady na prezentaci a startovní číslo. V řadě jsem se pozdravil i s Radkou Churáňovou a za chvíli jsem již přivazoval na kolo číslo 31. Po nastavení sedla na kole, které obstarala Nikie, jsem se postavil do fronty za kamion, kam se kola všech dvojic nakládala. Pak již honem „šupky dupky“ do vyhřátého autobusu. Kolem 7. hodiny, s mírným zpožděním oproti původnímu plánu, se karavana čtyř autobusů a jednoho kamionu vydala na cestu z Prahy do Rovného pod Řípem. V autobuse jsem se konečně seznámil s Honzou Zubíčkem – mým virtuálním kamarádem z runningfree a potkal jsem i Kladeňáka Marka Bublíka, který běhá za AC Tepo Kladno. Svět je malý :-). Cestou z Prahy jsme s Nikie oba pozorně poslouchali rady lidí, kteří již Koloběh v minulosti absolvovali.

Pod Řípem jsme byli akorát v čas krásného slunečního rána :-). Všude pod nohami křupal sníh, mrzlo až praštělo, ale na tvářích všech účastníků byly jen samé úsměvy :-) Pozdravil jsem se s Ivou Digmayerovou, Pavlem Zámostným a také s Evženem, který mi předal vytoužené návleky. Hned jsem je navlékl, abych neměl boty plné sněhu. Musím s potěšením konstatovat, že na závod se osvědčily – jsou super! Mezi tím již Nikie vyzvedla kolo a společně s ostatními jsme se pomalu drápali po zasněžené cestě k vrcholu Řípu. Těsně před startem jsem svlékl huňatou zateplovací vložku do maskáčů a nahradil ji jedním moirovým trikem a mikinou. Na běh jsem měl navléknuté 4 vrstvy – dvě slabá trička (jedno s vrstvou wind-stopper), slabou mikinu a navrch softshelku. Nákrčník, čepice a rukavice mi udržovaly potřebné tepelné podmínky i při mrazu –12°C, který na vršku Řípu zasekával drápky do každého nekrytého místa na tělech běžců a cyklistů. Na spodek jsem navlékl kompresní kraťasy a dvoje běžecké ponožky, na vrch běžecko-cyklistické dlouhé kalhoty se zateplenými koleny. Bylo mi po celou cestu akorát–nic jsem nemusel při běhu svlékat či naopak na kolo oblékat:-). S Nikie jsme byli domluveni, že já dolu Říp poběžím a ona – lepší bikerka ho po zledovatělé panelce sjede.

Kolem 9 bylo odstartováno a masa bikerů se po krátkém seběhnutí od rotundy oddělila od masy běžců. Nikam jsem nepospíchal. Nikie dostala instrukce jet opatrně :-). Na jednom kamenitém úseku jsem zastavil a udělal pár fotek probíhajících běžců a běžkyň. Cesta dolů byla náročná, klouzavá a některé běžkyně v silničkách jely i pár úseků po zadku. Po 10 minutách jsem doběhl na „seřadiště“ , kde se dvojice opět shledaly a společnými silami pokračovaly v další cestě za dobrodružstvím :-) Minutku, kterou jsem na Nikie čekal, jsem využil k focení. Byli jsme domluveni na střídání po 15 minutách a to se nám zpočátku dařilo dodržovat. Nikie si při běhu rozehřála dokonce i prsty na rukou, což bylo dobré znamení. Jediný zádrhel první hodiny závodu bylo zamrzlé pití v hadičkách Camelbaků. Pomohlo až zastrčení hadičky do batohu k rezervoáru s teplým čajem:-). Terén na trase byl v některých místech dost náročný, a tak jsem i mimo pořadí bral kolo, abych ho vynesl po schodech, vytlačil do kopce či naopak z kopce svezl. Začali jsme rozumně. Za hodinu jsme měli za sebou přesně 10km a to i přes dvě pití rozmrazovací zastávky. Začali jsme i občerstvovat. V batohu jsem nesl datle a rozlámanou čokoládu a opravdu nám to dodávalo dost energie nejen na běh, ale i na udržení tepla. Tou dobou se již „oteplilo“ asi na –8°C. Druhou hodinu jsme již střídání zkrátili na 10min běhu pro mě a 7 minut pro Nikie. Bylo velice zajímavé, že jsme oba na tom druhém poznali, kdy toho začínáme mít dost, a tak jsme se hned na kole střídali. Řeknu vám, byl to parádní intervalový trénink – od dlouhých intervalů až po krátké ke konci závodu. Chtěl jsem po cestě i fotit, ale asi po první hodině byl foťák úplně zamrzlý a „roztál“ až v Nelahozevsi. Pak už jsem ho dal blíže k tělu a fungoval až do cíle. V Kralupech nad Vltavou na 22,5km jsme byli po dvou hodinách a 8 minutách. Přeběhli jsme most, na kterém maminka (podpora nějakého páru kousek za námi) nalévala z termosky čaj. Jak jsem byl v dobré náladě, tak jsem prohlásil, že my jsme si objednali kafíčko :-). Paní to vzala s humorem a to na tom bylo v té chvíli moc pěkné. Od Kralup jsme se také navzájem předjížděli se startovním číslem 1 (našimi kamarády Ivou Digmayerovou a Pavlem Zámostným) a navzájem si nafotili pár památečních snímků přímo z trasy závodu. Před námi bylo ještě 24km a hlavně kilometrové asi 10% stoupání újezdovou cestou od Vltavy do Vetrušic. Tady se naplno prokázaly Veroničiny bikerské schopnosti. Byla schopná více než ¾ tohoto kopce vyjet, a to takovým způsobem, že jsem za ní vlál jako fangle. Prostě jsem nestíhal. Další její chvíle přišla při krkolomném sjezdu po uzounké pěšince do Řeže. V tu chvíli jsem tam běžel kilometr asi za 4:13 a Nikie za mnou na kole. Bez helmy to byl od ní fakt mazec. Za tři hodiny jsme již překonali 31,5km a začínali jsme věřit, že jsme schopni splnit náš tajný sen, a tím bylo dostat se do cíle za méně než 4:30hod. Po 35.km se u mě začaly objevovat malé běžecké krize. Nikie mě neúnavně povzbuzovala a v některých chvílích jsem byl hrozně rád, že mluví ona :-). Do běžecké pohody mě ovšem nakopla také příhoda u divokých prasat, která tam u plotu krmili nějací lidé. Jak jsem viděl ten houf černých divočáků, tak jsem zastavil, vytáhl foťák a prohlásil jsem: „Jé prasata, ty si musím vyfotit“. Načež mi pán krmící divočáky řekl: „Vy asi musíte mít hodně dobrý čas“. To mě opravdu rozesmálo. Od této chvíle jsem měl až do cíle takovou povznesenou náladu :-), i když pocitově jsem sil již moc neměl. Co je pro mě neuvěřitelné, je fakt, že posledních 10km (podle mé GPS) jsme zvládli za 45 minut! Střídání bylo opravdu rychlé 800–1000m běhu pro mě a 600–800m pro Nikie. A každý z posledních 10km jsme dali pod 4:50min. Na tom je vidět, že Nikie opravdu valila jako k ohni a byla o mnoho rychlejší než plánovaných 6 min/km. Těsně před cílem jsme doběhli jednu dvojici, kterou jsme delší dobu viděli před sebou, ale kolega běžec měl na finiš více sil asi 15 vteřin před námi. U cíle nás zvěčnil Digi (manžel od Ivy), kterého fotky vždy potěší a některé i rozesmějí. Celkový čas 4:13:26hod. je pro nás s Nikie opravdu výtečný a navíc čas našeho pohybu byl 4:04:52hod. V cíli po dojezdu Ivy Digmayerové a Pavla Zámostného následovalo společné focení, pak sprcha a nakonec občerstvení. Rozmíchal jsem si Regener a v přátelském klábosení na sluníčku a mrazu před loděnicí jsem ho v klidu popíjel společně s horkým čajem. Ulovil jsem si i horkou klobásu s kremžskou hořčicí a kečupem, aby mi následně i s táckem upadla na zem samozřejmě „namazaným dolu“ :-). Tak jsem ji i s chlebem ofoukl – a jak byla dobrá!:-). Ještě jsem se při tom stihl bavit s nejmladší dvojicí na závodě, Lenkou Hejhalovou a Danielem Přívarou, kteří se vydali na tento závod s jejich nejdelším během kolem 10km. Dan to odnesl křečemi. Stále se snažil chodit, protože když zastavil, tak ho chytla křeč. Dal jsem mu ampulku magnezia a myslím si, že pak už byl v poho. Po dojezdu Evžena Ge s Věrkou Kohoutovou jsem splatil dluh za návleky a také jsem zaplatil Ivě Digmayerové Siddhalepu, kterou mi do Tróje přivezla. Pro Nikie přijel kolem ½ třetí Šimon, aby stihli večerní divadlo a já na Pavlovu radu jsem vyčkal do 16:00 na závěrečné vyhlašování. Hanka Dvorská je opravdu živel v dobrém slova smyslu a vyhlašování stálo za to. Každý kdo vydržel, dostal krásný diplom a ještě se pobavil. Pro diplomy jsem šel celkem 3×. Nejen pro naše, ale vyzvedl jsem je i pro Ríšu a Evu Machálkovi a také pro Honzu Zubíčka a jeho spoluběžkyni Janu Tesařovou, kteří odjeli dříve. Po vyhlášení byl Pavel Zámostný tak hodný a dovezl mě na Kulaťák k zaparkovanému autu. Cesta domů byla klidná a pivo, vana plná teplé vody a dobrá večeře pohodový den jen podtrhly.

Jak bych zhodnotil závod celkově? Organizace závodu byla na výborné úrovni. Zázemí v loděnici se sprchami a saunou je super. S Veronikou jsme si jako dvojice dokonale sedli a vyhověli v každé chvíli závodu, což považuji za ohromné štěstí. Na trati jsme byli totiž svědky dost vypjaté situace, kdy nervózní běžec nadával cyklistce :-(. A nakonec za naší dvojici mohu prohlásit, že jsme po celou trasu jeli na vizuální kontakt, tedy v souladu s pravidly, což se nedá říci o jiných dvojicích, protože jsme v určitých částech trasy potkávali třeba 3 samotné běžce a cyklista nikde na dohled nebo 4 cyklisty a běžci nikde na dohled. Pokud má někdo potřebu podvádět sám sebe, dobrá, ale pokud nemá úctu a respekt k soupeřům, je to k zamyšlení! Osobně jsem prožil krásný mrazivý den ve společnosti stejně „bláznivé“ sportovkyně a to se počítá. Závod doporučuji každému!

A pro mé kamarády z MKK: Pokud jste dočetli až sem, tak článek nebyl ještě dostatečně dlouhý :-)))))

Petr Švanda
Link na fotky: http://1bubobubo.rajce.idnes.cz/…Rip_-_Praha/