MKK: Pár řádků od holek z „Domanského stáje“

Pár řádků od holek z „Domanského stáje“

Publikováno 6. 11. 2012
Ivo, pořád mi nějak nedochází, že už Tě nebudu vídat. Byl jsi součástí mého běžeckého života, kterým jsi mě provázel někdy od roku 1980. Svůj první závod v Běchovicích dne 14. října 1979 jsem ještě běžela bez Tvého vedení, ale Velkou cenu Lužnice, 24 km dlouhý běžecký závod pořádaný v rámci letních PanTakových her v Soběslavi v červnu 1980, pořádaných turistickým akademickým klubem TAK, byl už pod Tvojí taktovkou.

Tenkrát běžel i Lvíček (Alena Nedvědová) a Irena Drbohlavová-Procházková, tvořily jsme pak tým, tvou tzv. „Domanského stáj“, se kterou jsi jezdil po republice na závody. Psal jsi mně a Lvíčkovi tréninky, přesvědčil jsi mě, abych se věnovala vytrvalostnímu běhu mimo dráhu a ne dráhovému, o kterém jsem kdysi uvažovala.

Tenkrát jsi asi moc nevěřil, že běhání bude mým celoživotním koníčkem. Před více než třiceti lety, v roce 1980 jsi mi napsal: „Možná, že mne posíláte i s Alenou do háje, nevím totiž, jak jste dopadly v Roztokách (pokud jste tam vůbec byly). V každém případě by to bylo vaše první setkání s větším počtem dívek, které na tom běhání v podstatě visí (alespoň některé), což je hlavní rozdíl mezi nimi a vámi. Předpokládám, že jste mne ještě úplně nezavrhly a tak posílám další část plánu“…

V Roztokách v červenci 1980 jsme samozřejmě byly (závod Praha-Roztoky-Praha 15 km), do cíle jsem sprintovala se Slávkou Ročňákovou. Po doběhu jsem zvracela, ale přesto mne to neodradilo od dalších závodů, naopak, postupně jsem se stávala na běhu závislá a život bez běhání jsem si neuměla představit.

Ivo, myslím, že dál budeš součástí běžeckého světa a že budeš sledovat naše běžecké počínání, takže se nelze loučit v pravém slova smyslu. Budeš nám chybět, ale přece jen tu budeš pořád s námi. Děkujeme.

Alice Procházková

Ahoj kamarádi spoluběžci,

Alice to vypsala moc hezky, vystihla to, že Ivo uměl fantasticky zmotivovat lidi pro tak bohulibou aktivitu, jako je běhání a vytrvalostní sporty vůbec.

V roce 1978, když mi bylo 22 let, jsem jezdila na Favoritu do kladenské nyní Vědecké knihovny. Na kole jsem měla nášivku TAKu, což je Turistický akademický klub Praha, fungující dodnes. A podle té nášivky mě tenkrát Ivo odchytil, jelikož z ní vytušil moji touhu po akcích vymykajících se všednosti. Tenkrát jsem byla už rekordmanka – vítězka soutěže Nahoru-dolů organizovanou Mladým Světem v počtu dřepů non stop, taková hecakce.

A tenkrát frčely v Mladém Světě dálkové pochody, takže jsme si rychle porozuměli. A pak to začalo: Liga 100 se Zděndou a Leošem Kučerou, přeběh republiky, přejezdy hor na běžkách, soutěž v bězích do vrchu, pak Železní muži – dnes triatlony, dokonce i závodní chůze a D 6000 ve Francii, kde se startovalo v 500 m n.m., obrátka byla ve 3 500 metrech a cíl zase dole, režijní jízdenky od Lokotky, kdy se dalo za kačku jet přes noc do Kremnice na Bielou stopu SNP – 55 km na běžkách, na kterou nechtěli pouštět ženské, že je to pro ně dlouhé.

A za tím vším stál Ivo Domanský, dá se říct, že součást našeho života.

A v pondělí přišla ta neuvěřitelná zpráva

Nevím, co k tomu dodat. Jednou, když se chystal na nějaký maratón snad na Islandě, pro mě zcela finančné neúnosný, jsem se ho zeptala, proč za takové akce tolik utrácí. Tenkrát mi odpověděl: „ Až jednou udělám kat kat kat, abych věděl, že jsem na tom světě něco prožil.“

Ivo zůstane součástí života mnoha lidí, kterým umožnil fantastické sportovní zážitky a my musíme / a chceme / nést jeho poselství dál.

Alena Nedvědová alias Lvíček

V Kladně 8.11.2012