Maratón klub Kladno

Vzpomínka na Ivo Domanského

Publikováno 5. 11. 2012

V březnu 1976 jsem coby budoucí maturant úspěšně dokončil dálkový pochod „Za Kladno štíhlejší“, v cíli na Lokomotivě dostal diplom, knížku a se zájmem si vyslechl menšího a velice hovorného pána. Než jsem odešel, připomněl mi, ať nezapomenu a přijdu i příště.

O rok později, už jako skoro zkušený dálkoplaz, jsem znovu zavítal na start; udivilo mě, že ten pán si mě pamatoval dokonce jménem a po absolvování další padesátky se mi zeptal, proč ji nezkusím běžet? Můj, do té doby spíše nahodilý sportovní život dostal nový impuls. Trochu jsem se začal pídit po tom, kdo je onen čilý a výmluvný muž? Skládal jsem střípek ke střípku, prohledával a doslova hltal tehdejší tisk a posléze se nestačil divit. Už tehdy byl mezi turisty, dálkoplazy, vytrvalci, maratónci, ultravytrvalci známou osobností, pojmem. Ano, byl to Ivo Domanský. Hned mě zaujal, doslova uchvátil svým nadšením, sportovním zaujetím, znalostmi. Já, coby běžec v plenkách, jsem ho měl za běžeckého Boha.

Prošlo pár let, měl jsem po vojně, sportovně váhal mezi badmintonem a běhy, a sešli jsme se na Dálkovém etapovém pochodu Tachov-Dukla. A zase jsem kulil oči – nad Ivovou znalostí prostředí, běžců i turistů. Zde se s Ivem seznámil i brácha Leoš. První, co mu vytane na mysli, byla úděsná etapa do Ábelové, kterou oba došli doslova polomrtví. Při odpoledních či podvečerních povídáních jsme byli uchváceni jeho nesmírnou a neúnavnou propagací pohybu (spíše běhu) v přírodě. Byl jsem nemilosrdně lapen do osidel Iva a Lokomotivy Kladno, malého atletického oddílu zaměřeného na sportovní chůzi a běhy mimo dráhu. Při pořádání různých závodů jsem dále poznával, co musí dělat a umět organizátor akcí. Dost důrazně razil myšlenku, že chceš-li závodit, musíš se zapojit i jako pořadatel. Našim oblíbeným čtením se stal časopis Maratón – Běhy mimo dráhu, jehož byl Ivo šéfredaktrorem. Každý měsíc jsme se těšili na to, jak si zalovíme ve výsledcích a také – dočteme se o sobě! Kromě ryze běžeckých aktivit spolupracoval Ivo s již zmíněnou sportovní chůzí – on sám se více považoval za chodce, jak za běžce. V tehdejším podniku Sportpropag pomáhal vytvářet Kalendáře Buď fit, zahrnující širokou oblast běhů, pochodů, orienťáků, triatlonů, vodáckých či horolezeckých akcí. Vzpomínám také na výroční schůze na Lokomotivě, mnohdy opepřené běžecko-chodeckým nepochopením, které se snažil Ivo vždy nějak slušně „obrousit“, abychom si pak u vánočního cukroví v klidu poseděli a snažili se vyzvědět nějaké drby z vyšší atletické společnosti (a bývaly zajímavé).

V 90. letech nám Ivo pomohl s ukončením činnosti rozpadající se Lokomotivy a vzápětí se stal členem Maratón klubu Kladno. Ač původem Moravák, naše Kladno mu určitě přirostlo k srdci. Dlouhá léta zde pracoval jako knihovník a ve volných chvílích natočil tisíce kiláků po cestičkách na Lapáku či Kožovce. Nebylo snad závodu, na který by nepřijel – buď stále jako běžec nebo jako spolupořadatel, komentátor, glosátor, poradce. Pravda, tu a tam zazněla mezi námi i nějaká běžecká polemika, ale vždy cílená k dobrému výsledku. A stále to byl ten starý, známý Ivo. „Koho tu máš? Hm, dobrý a nezapomněl jsi na xx?, ten si před týdnem zaběhl osobák na desítku na dráze, určitě s ním počítej!“ Stačilo se přiblížit ke stadiónu a už z dálky býval slyšet nesmírně zajímavý a zasvěcený komentář; s úsměvem jsme postupovali dále a již se éterem nesla i naše jména, naše vyhlídky a prezentace činnosti našich klubů (MK Kladno, Sokol Unhošť). Dnešním dnem vše skončilo.

Slova rozloučení bývají těžká. Dovolím si uvést jen stručné – Ivo, ze srdce děkujeme.

Zdeněk Kučera