Maratón klub Kladno

Poměry, poměry…

Publikováno 27. 10. 2012
Poslední čtvrt roku se mně běžecky daří. Po změně tréninkového režimu a vlastně celého přístupu k běhání šla moje výkonnost dost výrazně nahoru. Zlepšil jsem si časy v celé řadě mých tréninkových běžeckých okruhů, ale co je nejdůležitější, od léta jsem začal stabilně porážet mé největší běžecké konkurenty. Jedním slovem – spokojenost.

Nebyl by však člověk člověkem, kdyby se nepokoušel postrčit stav věcí kupředu a nesnažil se o nějaký ten další vývoj. V minulosti a vlastně stále i dnes si lidé ve jménu pokroku, slávy nebo osobního prospěchu rozbíjejí – v lepším případě nosy – a snaží se dosáhnout nových met. Proto i já jsem se s postupem času začal zabývat různými myšlenkami, co by bylo kdyby … avšak naštěstí jen na poli sportovním.

Plán uzrál po Jesenickém Surovci. Kopce hezký, ale pak přijde dlouhý rovný silniční běh a já budu zase možná tahat za kratší konec. Abych odhalil své slabé stránky, rozhodl jsem se porovnat své časy na různých běžeckých distancích a najít svoje skryté rezervy. A co vzít jako etalon? No přeci světové rekordy!

Nejprve jsem zalistoval ve svých běžeckých análech a sestavil jsem si tabulku mých osobáků maratónem počínaje přes ½ maratón, hodinovku, 10 a 5 km. Zde jsem se však zasekl. Nikdy v minulosti jsem nic kratšího neběžel a z tohoto důvodu mně můj soubor připadal značně neúplný. Nakonec jsem se ještě vyrovnal s osmistovkou. Před dvěma až třemi roky jsem v rámci tréninku několikrát běžel na Sletišti 10×800 m s krátkými přestávkami mezi jednotlivými běhy. Proto jsem za základ na této trati vzal můj nejlepší úsek v hodnotě 3:02, ale dál, směrem ke kratším tratím jsem už neměl sebemenší podklad či údaje. Rozhodl jsem se tedy zjednat nápravu a volným klusem jsem vyrazil na sletiště. Na druhou stranu mně však bylo líto vynechat moji pravidelnou dvacítku a tak jsem měl v úmyslu po odběhnuté stovce, dvoustovce a čtyřstovce vrátit se domů, převléknout propocené svršky a vyrazit na svůj devatenáctiki­lometrový okruh přes Záplavy.

Na sprinterských tratích jsem pochopitelně chtěl dosáhnout co nejlepšího výsledku. Proto jsem z domova při devítistupňovém teplu či zimě vyrazil v krátkých kalhotkách a v tričku s krátkými rukávky. Toto moje oblečení již asi budilo pozornost ve sletištím areálu v rámci rozběhávání se v podobě dvou velkých okruhů, neboť právě trénující atletický potěr pod vedením dvou trenérek byl zahalen téměř v zimních bundách a o přihlížejících rodičích ani nemluvě.

Jak jsem měl v úmyslu, nejprve jsem se postavil na startovní čáru stovky. Zmáčkl jsem stopky a vyrazil jsem dle mého názoru jako raketa. Ne jako Saturn V, který vzhledem k jeho majestátnosti nabírá rychlost pouze pozvolně, ale jako ruské válečné Kaťuše. Výsledek předčil mé očekávání. Říkal jsem si totiž, že pokud se dostanu pod 20 sekund, budu spokojen. Já však cílovou čárou proletěl po 18 sekundách.

Krátké vydýchání v rámci mého pěšího přesunu na startovní čáru dvoustovky a další neméně usilovný sprint. Po nějakých sto metrech jsem však najednou pocítil tah v mém levém stehenním svalu. Snažil jsem se určitý handicap nevnímat a cílovou šachovnici jsem proťal v čase 37s.

Jsem odjakživa hravý a zvídavý člověk a proto mně bylo líto zdárně se vyvíjející experiment přerušit. Jeden pěší ovál a již jsem se blížil ke startu čtyřstovky. Na cílové rovince ke mně přistoupila jedna z trenérek malých běžců. Prý kdyby mně její svěřenci překáželi, stačí říct a oni mně uvolní trať. Paní či slečnu trenérku jsem ujistil, že to nebude zapotřebí, že si dám poslední čtyřstovku a nebudu jim nadále bránit v rozletu. Jen ve mně zahlodal červíček pochybnosti, zda trenérka byla opravdu tak vstřícná, nebo mně chtěla taktně naznačit, abych už vypadl a nerušil jejich tréninkový proces.

Čtyřstovku jsem i s určitým šponováním v levé noze dokončil v čase 1:23. Bez vydýchání, abych nenastydl, jsem volným klusem vyrazil k domovu. Bylo mně jasné, že dnešní plánovanou devatenáctku již nedám a jen se budu modlit, aby má noha přečkala vše bez následků a já nemusel měnit název mého článku na znění ,,Příliš drahá zkušenost“.

Doma po koupeli a namazání levého stehna Sněhurkou – Sněženkou jsem okamžitě zasedl k počítači, abych doplnil dosud chybějící poměry a pomocí grafu zjistil, kde mně tlačí bota, či jinými slovy, kde mám největší rezervy.

Nejpříznivější poměr mezi světovým rekordem a mým osobákem jsem dosáhl v případě hodinovky s hodnotou 0,63. Podobně tomu bylo u půlmaratónu, deseti a pěti kilometrové trati, kdy poměr se držel lehce nad 0,60. Na obě strany – a to jak k maratónu, tak ke kratším tratím – to šlo se mnou a s mými poměry již z kopce. Maratón a osmistovka vykázaly naprosto stejný koeficient 0,55 a v případě čtyřstovky a dvoustovky jsem se ponořil ještě níže na hodnotu 0,52 respektive 0,51. Na stovce jsem se dostal na 0,55, to je na stejnou hodnotu jako na nejdelší maratónské trati.

Co z toho všeho plyne? První, co mně napadlo, že stále ještě mám určité rezervy v maratónu. Jak je ale odstranit to již mně tak jasné nebylo. Někde jsem zaslechl větu, že výsledný čas na maratónu nakonec závisíí na tom, jak rychle je člověk schopný zaběhnout dvoustovku. Že by tedy existovalo propojení mezi nejdelší a nejkratšími tratěmi podobně jako je tomu mezi makrokosmem a světem mikročástic? Obecně se to tvrdí. Otázkou však je, jestli je to i pro mě, v mém věku akceptovatelné. Po zkušenosti s nataženým svalem na dvoustovce, při snaze dosáhnout maximálního zrychlení, si to budu moc a moc rozmýšlet a asi se i nadále budu věnovat mým oblíbeným dlouhým tratím prokládaným maximálně tak nějakým tím fartlekem. Vždyť přeci jen přes všechnu soutěživost a opojení z vítězství běháme hlavně pro radost!

Jiří Fingerhut