Maratón klub Kladno

Kladenský maratón 2012 aneb jak jsem opět nepřekonal osobák

Publikováno 15. 9. 2012

Místo konání: Kladno
Délka běhu: 42,195m
Datum konání: 15. září 2012 – sobota
Start: 10:00 Městský atletický stadion Sletiště Kladno
Startovné: 400 Kč
Suvenýr za závodu: tričko, medaile, číslo, diplom a čepice od Švédů
Počasí: zataženo, 13°C, vlhkost vzduchu 77%, západní vítr 15 km/hod.

Povrch: lesní a asfaltové cesty (45%/55%)
Výsledek: celkově: 67 z 207 (doběhlo 195), v kategorii – Muži 40–44 let: 27 z 66 (doběhlo 63)
Oficiální čas: 3:32:07 min.

Kladenský maraton do třetice :-) Zdá se, že tento závod se stává mou srdeční záležitostí a letos se stal také jedním ze tří největších a nejsilnějších běžeckých zážitků, mezi které řadím běh Silva Nortica run – kvůli krásné trase překrásnou přírodou Novohradských hor, Zátopkův zlatý týden – nejen kvůli náročnosti celého týdne, ale především kvůli neskutečné partě lidí, se kterými jsem všechny 3 závody absolvoval, no a Kladenský maraton – kvůli vynikající organizaci, přátelské atmosféře a také domácímu prostředí.

Věděl jsem, že se mi na Lapáku běhá velice dobře, a tak jsem si před sebe již v lednu, kdy jsem vůbec neměl zdání, kdy vůbec začnu letos běhat, postavil cíl – a ne zrovna malý :-) tím bylo překonat pro mě magickou hranici 3:30. Pro někoho je to směšné, pro někoho nedosažitelné, ale protože se nejraději srovnávám sám se sebou a svými výsledky, tak jsem věděl, že je to pro mě cíl dostatečně motivující. Ve srovnání s loňskou přípravou jsem měl naběháno o několik stovek km méně a hlavně téměř jsem neběhal běhy delší než 20km. Navíc v druhé polovině srpna jsem byl jako vedoucí s dětmi na ozdravném pobytu v Černé Hoře. Tam jsem se zásluhou nejen mé lenosti, ale i neskutečné únavy z tepla a psychického napětí (10 dětí u moře – to je záhul na pozornost :-)), nedonutil vyběhnout ani jeden jediný den :-(( Tím pádem v klidu naběhaných 130km do Kladenského maratonu nemůže snad ani duše bláhová považovat za soustředěnou přípravu :-) Týden před maratonem jsem měl dovolenou, abych náhodou nedostal službu těsně před závodem. Stihl jsem i běžecko-společenskou akci ve Františkových lázních a na maraton jsem začal myslet až v pátek. Možná i proto jsem byl neskutečně uvolněný.

V pátek jsem si od rána pomalu a jistě připravoval na postel věci, které nesmím zapomenout. Nastříhal jsem si náplasti, připravil bílou vazelínu, dva komplety běžeckého oblečení (na teplo a na zimu), dva energetické gely a pár fíků, foťák s náhradní baterkou atd. Co mě trochu zamotalo hlavu, bylo to, že jsem moje osvědčené Glide2 zapomněl v práci :-( a tak jsem hlavně uvažoval, ve kterých botách poběžím. Nakonec jsem se rozhodl pro Saucony-ProGrid Jazz15. Navečer jsem vše zabalil do tašky. Přidal jsem tam ještě věci, které jsem měl pro Míru Urbance a Ládu Tlustého a chystal se spát. Jenže ještě než jsem zalehl, tak se u nás strhla „bouřka“, kdy mi bylo vyčítáno, že si 2× do měsíce jezdím na závody. To mě docela rozhodilo. Nemohl jsem usnout a hlavou se mi honily otázky: „Proč vlastně běháš“? Co ti to přináší? Hloubal jsem hloubal, až jsem z toho nakonec usnul. Jak se říká ráno moudřejší večer, tak to platí na 100%.

Sobotní ráno bylo stejné jako před každým závodem. Nechce se mi 4 hodiny před plánovaným startem vstát, abych se nasnídal :-). Ale na druhou stranu vím, že to funguje a před dlouhými závody obzvlášť. Vstal jsem v 6, umíchal si vločkovou kaši s banánem a za patnáct minut jsem se zase válel v posteli. Budík jsem si sice nařídil, ale již jsem neusnul. Najednou se mi objevily i odpovědi na večerní otázky. Běhám, protože mě to baví. Běh se stal součástí mého každodenního života a čas strávený při běhu jsou opravdu chvíle, které jsou jen moje. Běh mi přináší uspokojení a poznání sebe sama. Běh mi přináší možnost seznámit se s „neobyčejnými“ lidmi a pro mě také společenskou záležitostí – možnost se setkávat s jinými lidmi, možnost se podporovat nejen na trati, ale často i v obyčejném životě. Běh mi přináší možnost poznat, kde jsou moje hranice. Tohle všechno mě přesvědčilo o tom, že běhu a závodů se nevzdám! To jsem trošku odbočil – nakonec jsem vstal v půl 8, namíchal si pití a vydal se do Kladna. Zaparkoval jsem u Sletiště a v poklidu se došel prezentovat. U Miloše Kmuníčka jsem nafasoval krásné číslo 282 a za pár minut jsem měl i velice pěkné oficiální tričko letošního KM. Udělal jsem pár fotek, pozdravil jsem spoustu přátel a také jsem se stihl seznámit s partou švédských běžců. Venku svítilo sluníčko, ale mě byla již od rána zima. Začal jsem přemýšlet, v čem poběžím. Při převlékání jsem zvolil triko s dlouhým rukávem a na to tílko s číslem. V poklidu jsem si připravil bidon s ionťákem. Na něj jsem izolepou přilepil dva gely. Do kapsičky u kalhot jsem si dal ampulky TurboSnack a MagnesLife. Pokusně jsem hodinu před závodem rozkousal 4 sušené fíky, které jsem si dovezl z Černé Hory (vím, před závody by se nemělo experimentovat). Učinil jsem všechny přípravné úkony jako je namazání vazelínou proti odření, zalepení bradavek, připíchnutí čísla (ne na hruď, ale na tílko:-) a najednou bylo 9:35. Rychle jsem donesl tašku do úschovy, bidon postavil na stůl připravený pro vlastí občerstvení závodníků, a pak jsem se šel domluvit s Tomášem Pucholtem a Ondrou Čadkem na předání foťáku. Kluci potom během závodu nafotili spoustu pěkných fotek. Na poslední chvíli mě Honza Dolejš s Lenkou Bayerovou přesvědčili, abych běžel jen v tílku – nechal jsem se přemluvit :-( – to ještě svítilo sluníčko. Honem jsem vysvlékl triko s dlouhým rukávem, dal ho i s bundou k Pavlovi Břízovi do batohu a už se šlo na start. Těsně před startem jsme si popřáli se spoustou kamarádů hodně štěstí a pěkný závod. S Pavlem Honcem jsme vtipkovali, že letos se ode mě nenechá zatavit a poběží hodně daleko za mnou. Prý: „Když ty začneš pomalu – tak já začnu ještě pomaleji“ :-)) No měli jste to vidět, doběhl jsem ho až ve druhém kole :-).

Prvotní záměr po startu byl držet tepovku v rozmezí 140–146 tepů. Raději jsem ani nekoukal na čas, abych nebyl nervózní z toho, jak běžím ze začátku pomalu. První kolo jsem se nikam nehnal, snažil jsem se rozdýchat a také zahřát. Jako na sviňu, hned po startu se nebe zatáhlo a na otevřených místech začal foukat nepříjemně chladný vítr. To bylo něco pro mě v tílku. Nadával jsem si až do 6. kola. Husí kůže snižovala mou aerodynamiku a ramena mi tuhla nejen únavou :-) Ale pocit z běhu byl super. Opět jsem se utvrdil, že tohle je důvod, proč běžím a že výsledný čas – ať už bude, jaký chce, je o mnoho méně podstatný než dobrý pocit z běhu. Postupně jsem se dostával do požadovaného tempa s cílem zaběhnout první půlku mezi 1:45 a 1:50 (spíše blíže k spodní hranici). Sbíhal jsem běžce přede mnou, abych je na občerstvovačce, kde jsem chodil, zase pustil před sebe. Ve druhém kole jsem doběhl jednoho ze Švédů a asi 2km jsme spolu klábosili. Pak jsme si popřáli „Good luck“ a já se vydal stíhat Pavla Honce, kterého jsem viděl před sebou. Jedno kolo jsme dali společně, kdy jsem ho dobíhal po občerstvení a také po mé zastávce ve křoví. Pavel s úsměvem prohlásil, že je to demotivující, když ho během jednoho kola 3× předbíhám :-) Závod pokračoval, sluníčku se nechtělo vysvitnout – ono to přes tu černotu na obloze ani nešlo, a dvě stovky nadšenců dál kroužilo po Lapáku. Od začátku závodu jsem na občerstvovačkách chodil, poctivě jsem pil a při druhém a čtvrtém proběhnutí slupnul jeden gel. Na metě půl maratónu jsem byl za 1:47:37 hod., což celkem odpovídalo mému plánu.

V pátém kole jsem začal pomalu myslet na zvýšení tempa. Tepovka se již pohybovala někde na úrovni 160 tepů, což mě trošku přibrzdilo. Nechtěl jsem se „uštvat“. Stále se mi ale běželo lehce a vypadalo to, že si držím i stabilní tempo. V 6. kole jsem si řekl, že je čas běžet – buď nastolené tempo vydržím, nebo to prostě dojdu. Dával jsem si postupné cíle: „Teď dotáhneš toho v červeném triku, teď doběhneš Slávu Pilíka a teď doběhni Bena Pucholta“. Mimochodem Ben letos běžel výborně a doběhl jsem ho až v posledním kole. Cítil jsem se naprosto v pohodě, jen pravá pata, která se začala opět ozývat někde na 35km mě trošku znervózňovala. Ještě na 36. km jsem si říkal, že bych mohl zaběhnout osobák i když čas nebude pod vytoužených 3:30. Nakonec, i když druhá půlka byla za 1:44:30, mi přes veškeré úsilí v posledních kilometrech nezbylo dost sil na pořádný „finiš“ a zaostal jsem 17 vteřin za svým osobákem. K mému překvapení mě to po doběhu vůbec neštvalo :-)) V cíli mě přivítal Láda Tlustý, na krk mi pověsili medaili a bylo po závodě. Později, když jsem již byl osprchovaný a převlečený do teplých věcí jsem se s Ládou bavil v cílovém prostoru a on mi při pohledu na dobíhajícího běžce říká: „Hrozně rád bych běžel. Tohle je můj život (a myslel maratonskou distanci). Je mi 72, už toho mám mnoho odběhaného a na maraton si již netroufnu.“ V tu chvíli jsem byl hrozně dojatý. Lády si moc vážím jako člověka i jako běžce. Uvědomil jsem si hloubku životního příběhu napsaného 117 absolvovanými maratóny a také to, jaké máme mi věkově mladší štěstí, že si na ten maraton stále ještě můžeme TROUFNOUT. A nejen na maraton, ale i na každodenní výběhy do okolí a na víkendové závody. A ze své zkušenosti vím, jak to s člověkem „šije“ když nemůže běhat kvůli zranění nebo když je po operaci jako třeba v současné době „váleční veteráni“ Soňa Rybačková a Pepa Poduška.

Do vyhlášení výsledků jsem se stačil nacpat párkem, vypít kávičku, coca-colu a k tomu popíjet Regener. Když to teď vidím napsané – to je hrozná kombinace :-) Do cíle dobíhali poslední závodníci, tak jsem zafandil a také jsem ještě udělal pár fotek, aby i ti kteří doběhli na téměř prázdný stadion, měli nějakou památku na právě končící 11. ročník Kladenského maratónu. Potkal jsem se i s Honzou Hamerníkem, ale zmohl jsem se jen na pozdrav. Nevím, jestli to bylo mojí únavou, nebo tím že vypadá více pohuble než loni v Turíně, prostě jsem nebyl v tu chvíli schopen ho nikam zařadit. Tímto se mu omlouvám. Chvíli jsme pokecali i se Slávou Pilíkem, který rozebíral svojí teorii o tom, že každé kilo nad ideální váhu zpomalí běžce na maratonské trati o 4–5minut. Můj pohled na věc je ale trošku odlišný, i když výsledek je stejný. Pokud se má člověk dostat na ideální váhu, tak musí běhat – čím víc naběhá, tím více zhubne – čím víc zhubne, tím má lepší kondičku – čím má lepší kondičku, tím lepší má čas na maraton :-)))) Poté jsem obešel známé, abych se rozloučil a odjel domů. Doma následovala regenerační koupel. Mezitím se mi stáhli fotky do PC, které jsem následně upravil a nahrál na web. Jakmile jsem si mohl stáhnout výsledkovou listinu ze stránek MKK, tak jsem začal kompletovat diplomy. Byl jsem nabitý endorfiny a spát se mi nechtělo, tak že jsem i diplomy zvládl ještě v sobotu. Spát jsem šel až po půlnoci a než jsem lehl do postele, tak jsem spal.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem organizátorům za skvěle připravený závod a také vyzdvihnout tři běžce – kamarády, jejichž výkony mě hodně oslovili. Tou první je Jana Kmuníčková, která běžela svůj první maraton za 4:20:46, tím druhým je Pavel Losenský, který šel víc než 3 minuty pod 3 hodiny a tím třetím je Honza Reichl, který běhá krátce a hned měl nadosah pokoření tří hodin. Klobouk dolu a ať vám to i nadále takhle běhá!

A ještě něco statistik mého běhu: Časy na jednotlivá kola 5km: 0:26:17 min.; 0:25:32 min.; 0:26:12 min.; 0:25:00 min.; 0:25:12 min.; 0:25:02 min.; 0:24:10 min.; 0:24:29 min.; posledních 2,195km: 0:10:13min. Pobyt v jednotlivých zónách: Health zone (do 142 tepů) 0,5%; Fitness zone (do 153 tepů) 26%; Power zone 73,5% z celkového času závodu.

Petr Švanda