Maratón klub Kladno

Zlatý maratón Emila Zátopka – aneb jak mi Galloway pomohl dokončit „tropický“ maratón

Publikováno 28. 7. 2012

Místo konání: Výstaviště Holešovice – Průmyslový palác, Praha – Stromovka
Délka běhu: 42,195 km
Datum konání: 27. července 2012 – pátek
Start: 18:30 Výstaviště Praha Holešovice
Startovné: 300 Kč
Suvenýr: medaile, číslo a podpisy Jarmily Kratochvílové a Lasse Viréna
Počasí: jasno, 31°C, jihovýchodní vítr 2 km/hod, vlhkost vzduchu 47%

Povrch: asfalt
Převýšení: 90 m
Výsledek: celkově: 45 z 137 (nedokončilo 28); v kategorii M45: 6 z 15 (nedokončili 3)
Oficiální čas: 4:05:12 hod.

Poslední běh Zátopkova zlatého týdne vyšel na krásný slunečný den, který se spíše hodil na povalování se u vody než na běh jakékoliv délky – o maratónu už raději ani nemluvím. Vstával jsem poměrně v pohodě, i když po snídani jsem již cítil lehkou nervozitu. Moje vločková kaše s banánem je už jasnou jedničkou, co se týče snídaně před závody. V 9 hodin jsem začal připravovat a balit věci. Vše jsem si pěkně rozložil na postel, abych něco náhodou nezapomněl doma :-) Nějak mě napadlo nastříhat si i více náplastí (odpoledne jsem jimi v šatně podaroval kamaráda z MK Kladno Honzu Flídra:-)) S výběrem oblečení nebyl problém tílko a krátké elasťáky to jistily, ale o botách jsem „meditoval“ ještě v šatně těsně před závodem. Nakonec jsem se rozhodl pro Saucony Jazz15, které jsem sice vyzkoušel pouze na poloviční trati v Novém Veselí, ale říkal jsem si, že čím méně toho v tom vedru potáhnu, tím déle vydržím :-) Od rána bylo jasné, že dnešní den budu muset běžet hlavou – žádné závodění (na rozdíl od rozhodnutí mého kamaráda Honzy Hanouska). Měl jsem připravenou variantu pro teplé a obzvlášť horké počasí a tou byla zkouška metody od Jeffa Gallowaye, která spočívá ve vkládání chodeckých přestávek již od samého začátku běžeckého závodu. Rozvrhl jsem si to na 4 minuty běhu a 35 vteřin chůze.

V 11 hod. už jsem byl tak zmatený přípravou, že jsem úplně zapomněl, že jedu do Prahy autem a začal jsem shánět na internetu spojení – přesně tak jako na ZZ10 a ZZ5. Až syn mě uklidnil, že nemusím chvátat a mohu si v klidu sníst těstoviny a zabalit pití. Měl jsem pití tolik, že jsem musel vyměnit batoh za větší, abych ty PETky měl kam poskládat. Po 12 hodině jsem vyjel do Prahy. Teploměr v autě ukazoval venkovní teplotu 34°C a na dálnici ještě o stupeň vyšší :-(((( To mě opravdu moc neuklidnilo. Na výstaviště jsem se dostal před ½ druhou a prvního, koho jsem tam potkal, byla Ilča Bajerová. Sháněla se po něčem k snědku. Opravdu ji obdivuji, že se zúčastnila všech tří závodů a jezdila z Moravy celý týden sem tam. Prezentaci jsem po chvilce našel a hned v řadě jsem potkal Honzu Flídra. V tu chvíli jsem si vzpomněl, co jsem doma zapomněl – už půl roku si nosím jeho letošní kalendář, aby mi ho podepsal :-))). Hned jsme se začali bavit o dnešním počasí a také jsme zkonstatovali, že tento maratón k 60 výročí vítězství E. Zátopka bude jeho 60 a můj 6. Prostě krásné shody čísel :-). Začal jsem fotit a jak lidé u prezentace přibývali, tak jsem se zdravil s více známými. Velice rád jsem se viděl zase s fotografem Martinem Symonem. Potom již následovala tiskovka s Lasse Virénem (FIN) čtyřnásobným olympijským vítězem a světovou rekordmankou Jarmilou Kratochvílovou (ČR). Je strašně pěkné vidět, že tito sportovci, kteří dokázali neuvěřitelné, tak jsou ochotní se vyfotit s námi rekreačními běžci a navíc vám popřejí pěkný závod. Jen škoda, že paní Zátopková byla v nemocnici a nemohla se zúčastnit :-( Ve ¾ na 4 jsme se ale s Honzou Flídrem a Pavlem Honsem šli převléknout. Za chvíli do šatny dorazil i Pavel Zámostný s Hounzou Hanouskem. V klidu jsme se převlékli a šli odevzdat batohy do úschovy. No a to bych nebyl já, kdybych se tam nemusel vracet, protože jsem zapomněl v batohu připravené vlastní občerstvení. Naštěstí start byl odložen o 10 minut, na 16:40, a tak jsem nemusel na občerstvovačku moc pospíchat.

Výheň před startem byla neskutečná. Šátek, který jsem si v šatně 20 minut před startem namočil, byl v době startu skoro suchý. Bylo odstartováno a všichni vyletěli, jako když do nich Lase Virén střelí :-)) Nikam jsem se nehnal a během 300m jsem se propadl mezi poslední běžce a běžkyně. Tempo jsem odhadoval tak na 5:30, ale tepovka odpovídala tak tempu o 45 vteřin rychlejšímu – šplhala se ke 150 :-(( Začal jsem praktikovat chodecké přestávky, ale i přesto, během chůze jsem se dostal jen na 139. První dvě kola byla klidná – běželo se mi pěkně, jen jsem se „trošku více“ potil. Na metě 10km jsem byl asi za 55 minut. Začal jsem pomalu a jistě od konce druhého kola předbíhat a předcházet jednotlivé běžce. Po druhém kole jsem do sebe nacpal gel a pokračoval v kroužení. Ve 4 kole jsem začal cítit tah v oblasti achilovek a tak jsem si říkal, jestli jsem si raději neměl obout své vyzkoušené Glide2. Pravidelné tempo mezi 28–29 minutami na jedno 5,3 km dlouhé kolečko jsem vydržel držet 5 kol. Stále jsem měl ještě sílu povzbuzovat a zdravit proti mně běžící závodníky a také Martina Symona, který na trase fotil :-)) V pátém kole jsem slupnul druhý gel, ale zapíjení mi už dělalo docela problém. Všechno pití bylo neskutečně hnusně teplé. V tu dobu mi již v některých chvílích tepovka vyšplhala na hodnoty kolem 170 :-(( Věděl jsem, že to je špatné, ale ani chodecké vložky prodloužené na 45vteřin ji nijak zvlášť nesnižovaly. Navíc pití teplé vody mi nedělá dobře normálně, ne to ještě při takovém záhulu, jaký tělo při maratónu v tropickém dni dostává. V 6. kole jsem riskl jako občerstvení nealko ovocný Birrel, protože byl studený. Ani to asi mému žaludku neudělalo příliš dobře. Ještě že sluníčko pomalu mizelo a na trase bylo víc a víc stínu – ne, že by bylo chladněji, ale slunce již ze mě nevycucávalo energii, kterou jsem nutně potřeboval k dokončení maratónu. Sedmé kolečko bylo sice pomalejší, ale stále jsem předbíhal další a další běžce. V 5. kole odstoupil i můj kamarád Pavel Hons Když jsem si druhý den prohlížel mezičasy jednotlivých kol, tak krizí si prošli i moji další kamarádi a hodně zkušení maratonci Ben Pucholt, Pepa Beránek, Sláva Pilík i Zdeněk Chmel (ten však byl jediným běžcem, kterého jsem předběhl na trati a on mi to vrátil :-))) Odstoupil i Pavel Hons K mému úžasu jsem v 7. kole doběhl i Pavla Zámostného, který běžel celou dobu s Honzou Hanouskem asi kilometr přede mnou a vypadal ještě v 6 kole velice svěže. Krizi si prožil v 7 a v 8 se zase trošku vzpamatoval – na rozdíl ode mě. Jenže přišlo 8 kolo a mě najednou z ničeho nic nešly nohy. Začal jsem střídat 200m běhu a 200m chůze. Bylo čím dál těžší se rozběhnout. Nejzvláštnější bylo, že jsem se cítil velice dobře a nic mě nebolelo jinak než při jiných maratónech. Nejhorší pocit mě popadl na nejvzdálenějším konci trati, tam jsem myslel, že si sednu a vzdám to lopocení během horkého dne. Jenže pak jsem si vzpomněl na spoustu lidí, kteří mi drží pěsti nejen v prostoru cíle ale i doma nebo v práci. Pak mi také proletěla hlavou myšlenka na Lasse Viréna, který při OH upadl na desítce a přesto se zvedl a vyhrál ji v novém světovém rekordu. To mi dalo sílu pokračovat (mimochodem – stejně bych musel do prostoru cíle dojít :-))))) V cíli na mě čekali Honza, Lucka, Iva i Digi, Evžen s vránou Sárou a já jsem byl šťastný, že už to mám za sebou. Vlastimil Šroubek ml. – syn hlavního organizátora mi na krk pověsil medaili a byl konec běhu. Holky chtěli za gratulaci pusu (a Evžen se samozřejmě přidal, s poznámkou, kde jsem se flákal:-)))). Digi prohlásil, že jsem to běžel, je proto, abych mohl holky líbat :-)) Atmosféra byla super. Měl jsem v úmyslu chvíli chodit, jenže najednou jsem cítil, jak se mi motá hlava. Vzpomněl jsem si na písničku od kapely Pohoda, kde se zpívá: „Točil se se mnou celej svět po čtyřech pivech ve Skleníku“ a já to modifikoval na: „Točil se se mnou celej svět po 8 kolech ve Stromovce :-) Měl jsem strach, abych sebou někde nekontrolovaně nepraštil a tak jsem se posadil u stánku Birrel. Vzal jsem si jedno pivo, ale jen jsem se napil, tak se mi udělalo šoufl od žaludku. Seděl jsem a hlava se nechtěla přestat točit. Za chvíli přišla Iva a pomohla mi sednout na lavičku, protože stánek Birrelu začala obsluha skládat. Na lavičce jsem se nekontrolovaně rozklepal. Každá ruka i noha na jinou stranu :-) Vše na sobě jsem měl úplně mokré a asi i to, spolu s přehřátím těla, bylo příčinou tohoto stavu. Zajímavé bylo, že pocity, které jsem cítil nebyly vyloženě negativní (ale co si budeme namlouvat k pozitivním pocitům euforie měli také dost daleko:-)). Jak jsem tam tak seděl a klepal se jako sulc, tak jsem si položil nahlas řečnickou otázku: „Má to cenu?“ (A v sobotu mi Iva napsala v mailu: „Ptal ses jestli to mělo cenu“ a řekla bych, že mělo. Není od věci občas překročit hranice-jak jinak by člověk zjistil, kam až se dají posouvat?“ A myslím si že má úplnou pravdu.) Poté jsem poprosil Ivu zda by mi odepnula číslo a vyzvedla mi batoh. Potom mě doprovodila k šatnám, kde mi teplá sprcha (kupodivu teplá) pomohla od motání hlavy, ale žaludek ne a ne se uklidnit. V klidu jsem se převlékl a pokecal s ostatními v šatně. Zrovna když jsem se chystal k odchodu, tak slyším: „Bubo jsi tam?“ To se Iva pro mě vrátila k šatnám:-)) a ještě byla upozorňována, že to jsou šatny mužů :-))))) Venku už se dost zešeřilo, všichni na mě čekali a ptali se, zda si půjdu s nimi někam sednout. Cestou jsem si ještě vzal z opuštěné občerstvovačky svůj bidon, na který jsem si po doběhu ani nevzdychl. Šli jsme totiž do restaurace – na její zahrádku přímo na výstavišti. Restaurant Pražan se tváří jako nóbl restaurace, ale obsluha tam byla protivnější než v zaplivané čtyřce :-(( Všichni si něco objednali a já seděl s hlavou opřenou o stůl. Musel jsem se zasmát tomu, když se servírka zeptala: „A tenhle pán nám tady umře?“ :-)))))) Pavel, který se již obsahu žaludku zbavil, mi doporučil, abych učinil co nejrychleji totéž :-) No a najednou se žaludek rozhodl vše vypudit a mě napadlo: „Přece nepobliju nóbl restauraci – byť je to zahrádka.“ A utíkal jsem k plotu. Pak už mi bylo lehce – bylo jasné, že tělo od 5.kola nepřijmulo vůbec nic. Potom jsem si objednal vychlazenou Kofolu, natáhl si na zem mikinu a odpočíval :-) Bylo mi již dobře :-) Přisedl si ke mně Digi a říkal mi, že jsem hrozně fotogenický, protože dělám při běhu různé grimasy :-)))) Je fakt, že dělání „Xichtů" mi nedělá vůbec žádné problémy. A abych nezapomněl, Iva mi dala podepsanou medaili od Lasse Viréna (nechala si ji podepsat pro sebe a pak zjistila, že je to ta má z maratónu :-) Díky Ivo!) Najednou bylo ½ 11 a kamarádi se mě ptali, zda se dostanu domů. Věděl jsem, že cestu autem zvládnu a slíbil jsem Honzovi, že mu po příjezdu zavolám, že jsem dojel v pořádku. Před půlnocí jsem byl doma :-) Věci jsem z batohu nevybaloval, jen mokré běžecké oblečení jsem rozvěsil na sušák. Z ledničky jsem vytáhl výluh zeleného čaje a vypil ho snad ¾ litru. Usnul jsem před 2 hodinou a spal neklidným spánkem asi do ½ sedmé.

Jak bych zhodnotil ZZT s odstupem dvou dní po skončení posledního závodu? Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost: 1) První 10 a 5 na dráze. 2) Dokončený maratón v neuvěřitelném horku. 3) Výborný test Gallowayovi metody – měla 90% podíl na mém dokončení maratonu. 4) Neskutečně silný zážitek po doběhu maratonu – skvělé pocity ze sounáležitosti party lidí, z nichž některé jsem před ZZT znal jen jako virtuální běžce z internetového runningfree a některé vůbec ne, schopnost se podpořit, hecovat se, fandit si navzájem a hlavně si pomoci. Tohle mi zůstane v paměti hodně dlouho. Ve světle parádních zážitků a skvělých pocitů bledne i celkově 3. místo dosažené v kategorii 45–49 let v součtu všech tří závodů ZZT.

Petr Švanda