Maratón klub Kladno

Jak jsme hledali zubra aneb Dva z Kladna v akci

Publikováno 25. 6. 2012
Koncem června naši obvyklou sportovní činnost pravidelně zpestřuje rogaining. Extrémní orienťák na 24 hodin. Na jaře jsem všem možným zájemcům (Vaškovi) oznámil konání akce, a když přišel souhlas, byla nominace rychle vyřešena. Po zjištění, kde se akce uskuteční, mé bývalé vojenské srdce zajásalo.

Ano, navštívíme dřívější vojenský prostor. Se silně potlačovaným dojetím jsem si představoval, jak zase do speciálky zakresluji tankové jednotky (kluci dobře vědí, jak ty znaky vypadají). Zhruba týden před konáním jsme s Vaškem zasedli do zahrady v Lípě a po pár vhodně uložených vychlazených Mušketýrech měli naprosto jasno, co, kdy a kde budeme dělat. Nečekaný zádrhel nastal v úterý dopoledne, kdy paní doktorka Vaškovi nedoporučila (kvůli nedávno prodělanému zásahu na oku) běh či více pohybu. Nevadí, rozhodl jsem, vyrazím sám. Sice jsem doma a pár přátelům nabídl volné místo, ale kladná odezva nepřicházela. Až ve čtvrtek navečer povídá Tomáš z ničeho nic – jedu s Tebou. A byli jsme zase dvojice. Pořadatelé nás poopravili ve startovce, přepsali název týmu a v pátečním odpoledni jsme vyrazili. Večerní posezení se neslo ve znamení šachové partie, Svijan, ovocného Gambáče a klábosení s přijezšími známými.

Po sobotním výdeji map nastala u všech stanů horečná činnost, my jsme byli ve chvilce rozhodnuti a stále (Tomáš) se něčím cpali. Ve startovním koridoru si můj parťák vzpomněl, že mu ještě něco chybí, a tak zatímco ostatní vyběhli vstříc všem světovým stranám, my jsme šli do auta. Vyrazili jsme úplně poslední. Již po pár metrech se začalo projevovat Tomášovo naplánování trasy, šikovným úhybným manévrem jsme opustili silničku a s naprostým přehledem došli-doběhli k jeskyňce s 47. Volný průběh k další (74) byl poznamenán jen průchodem do obory Židlov. K další kontrole jsme opustili cestu a vzali přímo lesem. A ejhle, na jeho okraji se dostáváme k nezvyklému krmícímu místu s velikým krmelcem a zvláštními stojany – asi pro nějakou vysokou mohutnou zvěř. Nadhazuji, co bychom zde mohli vidět. A co bys dělal? – ptá se Tom a já opravdu nevím … Po pár metrech jsme na obrovské, místy křovinami zarostlé pláni, kocháme se pohledem na Ještěd, Ralsko a další neidentifikované kopečky, z povzdálí sledujeme zakázaný prostor (později zjišťujeme, že je to místo PČR k likvidaci nalezené munice) a postupujeme vpřed. Tom jde na jistotu (křižovatka), já volím nepatrně odlišný postup, když vtom „Tati, tati, honem sem poběž, co mám dělat!?!“ Za pár vteřin jsem u Toma a on s hrůzou i nadšením popisuje – támhle (cca 70 m) přede mnou přeběhl cestu zubr! A bral to Tvým směrem. A vypadal jako velký mohutný kůň s dekou přes sebe a hrbem za hlavou. Koukám kolem sebe, přeju si vidět toho samého nebo jiného, ale marně, jen o pár metrů dál nalézáme 85. Následuje cesta ven z obory a pěkně“kufrový“ postup na 58. Mělké údolí s krmelcem nám však nakonec neunikne a my se už správným směrem vracíme. Na silničce s rozteklým asfaltem se stáváme svědky morbidní podívané – zvířecí. Do žabího stehna je zakousnutý had (pravděpodobně užovka?) a zatímco jeden bojuje o přežití, druhý o kořist, odpolední svačinu. Fuj. Mírně stoupáme opět k oboře, moc nám „nehraji“ cesty a v jednom z místeček proto volíme netradiční vstup – podplazíme se zvířecím průlezem (50×30) a jdeme za 62. Chvíli trvá, než se chytíme, mezitím si nás přijdou prohlédnout dvě laně, ale závěr postupu je doslova mistrovský. Scházíme k příkrému svahu, a když chci začít obcházet okolí, Tom mě zarazí – je pode mnou. A zpět – k legálnímu průchodu a po pěšinách na špičku lesa k 79. Po dobrých cestách zastavujeme u lesního odpočívadla, po svačině vyrážíme na 93, skálu nahoře. Buď ji hledáme dříve, nebo mapa trochu nesedí, nakonec s nápovědou odbíhající dvojice ji máme. Ven z lesa a po poli k obci. Společnost nám dělají dva velcí jeleni s laní a na Toma se v pšeničném lánu lepí obrovští pavouci. Dáváme sbohem obci Rokytá a kolem malé vodárničky (77) a mělkým údolím docházíme do Kuřívod. Pevný bod naší trasy se jmenuje Motorest a jeho náplní je zasytit naše hladovějící útroby. Po svíčkové s ovocným Birellem a párcích s kofolou odcházíme do lesa. Další majstrštyk mého benjamínka je 65. S přehledem mazáka nás naprosto bezchybně přivádí na tu správnou křižovatku. Zde se spojujeme s mladým mixem a společně vyrážíme vstříc tmě a 83. Správně nacházíme záchytný bod na oboře, ale asi 1,5 hodiny se doslova plácáme sem, tam a obráceně, ale marně. Balíme, rozhoduje mix, my krátce po nich. Za 10 minut se docházíme a teplou nocí putujeme do centra. Hash.house nás zásobuje jídlem a pitím a kolem 01:00 zaleháme.

V 03:45 nás budí mobil. Ven se nechce. Už je vidět, s kolegou z vedlejšího stanu se zdravíme, sděluje mi, „ …, že má koleno v hajzlu“, protahuju se, jdu na WC, koukám všude, ale zjišťuju, že tam žádná část těla není, vytahuju Toma ze spacáku a cca ve 4:20 vyrážíme – ba přímo vybíháme! Jednoduchá 41 s ohybem cesty nám dává zabrat, ale pak máme snadný postup průsekem na 35 a dále jdem k ruině budovy. Něco mokré trávy a je to před námi – obrovská rovná plocha bývalého vojenského letiště Hradčany. Sbíráme kontrolu, sedáme na ranvej, snídáme, za námi startuje malinké letadýlko Kolibřík a Tom čeká na hřející slunce. Když se dočkáváme, vyrážíme hledat hangár se 46. Nejdřív si však vychutnáváme přistání balónu. Asi malá chybička v tisku mapy způsobuje, že jsme chvíli jinde, ale po pár minutách ji nacházíme. Přes obec Hradčany vybíháme do lesa k 54, po překonání vodáckého tábora a můstku přes Ploučnici snadno dostáváme 72, lesní silničkou docházíme k poničené Eustachově kapličce s 36 a plánujeme směr k poslední kontrole. Padá rychlé rozhodnutí – nebudeme to obcházet, vezmeme to přímo, bude to kratší a napínavější. Začátek ještě jde, pravda s nutným obcházením pole se slunečními panely. Ale pak! V cestě je nejdříve uzoučká lávka (podaří se) a pak Ploučnice. Myšlenka, že „jdeme skrz“ je aktuální do doby, než zkusmo vložím obě nohy do vody a chci se ze sedu opřít. Není o co, bahno (určitě bezedné a také nevábně páchnoucí močůvkou) mi začíná nepříjemně stahovat zánovní NB. „Tomčo, ty vole, to nejde“, jediné, na co se zmůžu a už mě Tom pomáhá vytáhnout. Neskutečně dlouhá nutná oklika nás vede přes Mimoň, kontrola se nepřibližuje, čas utíká, únava se stupňuje, slunce pálí více a více. „Tati, už jsi byl tady někdy disk, kvůli překročení limitu?“ Vím, kam Tomáš míří, vím, jak je na tom, vím, co máme před sebou. Ale také na něm vidím tu obrovskou chuť a odhodlání dokončit včas. Bezchybně sbíráme vidlici cest – 53. A teď jen zvládnout závěr. I pro mě je obtížné odlepit šouravé nohy od asfaltu, ale závěrečnou pětistovku běžíme, v cíli jsme cca 10 minut před vypršením 24 hodinového limitu. Chlapský pevný stisk rukou, poděkování, uznání. Jsem nadšený, vydrželi jsme, dokončili. Po jídle se plnou silou hlásí únava, Tom usíná a klimbá celou cestu domů. Kdo vyhrál a skončil na bedně, nevím. Mou obrovskou jedničkou je Tomáš – fyzicky, duševně, takticky, mapově. Večer jsem už v polospánku, když zaslechnu – Tati, dík, žes mě vytáhl. A já dokážu jen odpovědět – Tomčo, dík, že jsi šel se mnou.

Tomáš a Zdeněk Kučerovi – „Dva z Kladna“, rogaining Ralsko, 23.-24.6. 2012