Maratón klub Kladno

Člen Maratón klubu Kladno Josef Beránek má 100

Publikováno 25. 5. 2012

Nedávno Pepa slavil padesátku a teď je tu stovka. To to letí. No než Pepa oslaví sto let pobíhání po světě, to si ještě chvilku počká…a my někteří, co se třeba i toho dožijeme, s ním. Ale stovku Pepa má a to 100 závodů Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka. No řeknete si, že to máme leckdo – ale Pepa je má teď v řadě bez vynechání jediného.

Samozřejmě celkem za roky co běhá jich má mnohem více – nepočítaně, ale teď v Lišanech zakulatil šňůru. A to Pepa si ještě odskočí i jinam, včetně loni na Barokomaraton do Plas…a svaly, šlachy, klouby…hlava, všechno drží a Pepa navléká jednotlivé závody jak korálky na nit a má již slušný náhrdelník. Protože jsem to tak trochu vedl v patrnosti, ptal jsem se na jaře Pepy, který závod bez vynechání bude ten stý, abychom …to dali na vědomost. Jsou to Lišany. A tak jsem s předstihem na Pepu naléhal, aby jednak při této příležitosti zavzpomínal na své běžecké začátky a aby také prozradil…no řekněme poodhalil, jak na to jde, že mu všechno v těle drží a může pořád běhat. A jsem pyšný na to, že jsem Pepu poňoukl k tomu, že sedl a napsal. Jeho „úvod“ věnovaný tomu, jak se k běhu dostal, je již uveřejněn na stránkách Krušovického soudku, protože se to hodilo. Pepův první závod byl právě „jeho domácí“ Soudek a napsal o tom tak pěkně, že jsem nechtěl se zveřejněním čekat do té jeho stovky a v době, kdy před závodem do Krušovic na stránky chodilo poměrně dost lidí, se zveřejnění samo nabízelo. Dokonce se Pepovo vyprávění tak líbilo šéfredaktorovi webu „Bezva běh“ Rosťovi Bažanovskému, že se ozval s žádostí o možnost převzít Pepův článek na tento web s celostátním záběrem. Pepa proti tomu nic neměl, takže jsem mu hned po zveřejnění psal, že je světový, myšleno mediálně, ale Pepa je i nemediálně fajn.

Kromě žádosti o vzpomínku na úsvit svého sportování jsem Pepovi kladl po mailu otázky ohledně toho jeho běhání – jeho názorů na běhání. Dále níže uvádím odstavec svého obtěžování Pepy a jeho odpovědi. Takže Pepo – blahopřejeme k jubileu, tentokrát ne životnímu, ale závodnímu a přejeme do další stovky jak síly fyzické tak psychické: no zkrátka ELÁN. Miloš Kmuníček

Pepo, první co jistě nejen mě napadne, když vidíme tvoji nepřerušenou šňůru závodů, že podmínkou je nemít zdravotní problém. Je nás určitě víc, kteří neradi jakýkoli pohárový závod vynechají, ale když pominu zásahy „vyšší moci“ jako je třeba služební cesta nebo dovolená, tak přeci jen málokdo nemá za tři roky či déle nějakou tu bolístku, kterou je třeba nechat doléčit běžeckým klidem. Ty tři roky odvozuji od toho, že v Poháru Běžců Kladenska a Rakovnicka máme za rok 30 závodů, takže na stovku potřebujeme víc než tři sezóny. A vím, že kromě Poháru si odskočíš i jinam, určitě na Žebráckou pětadvacítku, do Chomutova, na Pražský půlmaraton a také i v rámci samotného poháru není jen tak absolvovat třeba květnovou kumulaci závodů, o dvou maratonech v Unhošti a Kladně ani nemluvě. A to si to ještě třeba letos neulehčuješ, protože jít půlku v Praze za 1:34 a za týden maraton v Unhošti je docela nápor na „ne-regeneraci“, mohu-li to tak říci. Takže se ptám: Kdy a jak moc odpočíváš, aby ses neutavil a přitom se udržoval mezi závody v rychlosti? A když se nějaká ta bolístka začne ozývat, jak poznáš, kdy to jde rozběhat a kdy je nutné nechat odpočinout?

A tady je Pepova odpověď:

K té ne-regeneraci, určitě hodně důležitý je odpočinek, alespoň jeden den v týdnu volno. Zvláště teď v závodním období, v zimní přípravě mě stačí volno tak po 10–12 dnech. Po každém delším závodě odpočívám 1–2 dny a po maratónu třeba i čtyři dny. Volno pokud možno využívám k jízdě na kole nebo delším procházkám. Dávám přednost aktivnímu odpočinku, den bez pohybu prakticky nemám a myslím, že ho ani nepotřebuji. Hodně důležitý je však spánek, dobré je když to jde, trochu si zdřímnout i přes den.

No a k tomu udržování „rychlosti“. Jednou týdně, tak v úterý běhám rychlejší úseky a ve čtvrtek kopce, v sobotu je většinou závod což k udržení nějakého daného stavu – tedy výkonnosti postačuje. Ostatní dny běhám samozřejmě pomalu, někdy hodně pomalu, což je vlastně taky součást regenerace.

Ty naše bolístky… Možná ale napomohly k mé nynější sérii odběhaných závodů… V roce 2008 jsem totiž musel vynechat několik pohárových závodů, v polovině roku mě asi na 5 týdnů vyřadil zánět šlachy v lýtku a v závěru sezony jsem neběhal kvůli nějaké viróze. Na prahu nové sezony – 2009 – jsem si řekl, že se „odměním“ a zkusím odběhat všechny pohárové závody… No povedlo se a už mi to tak nějak zůstalo.

Běhat nebo neběhat, když je nějaká ta bolístka? Jsem přesvědčen, že je to čistě individuální záležitost. Lze to třeba vyzkoušet i formou pokusu a omylu, jenom ten omyl nesmí být moc velký… Je skutečně těžké poznat, kdy je možné ještě běžet a neriskovat zhoršení stavu. Já teda běhám i s nějakou tou menší bolístkou nebo i mírným nachlazením, ale uberu třeba na četnosti a intenzitě tréninků. Nějaká větší zranění nebo nemoci se mi zatím vyhýbají a tak moje pohárová série byla nejvíc ohrožena před dvěma lety na Kladenském maratonu. V týdnu před ním jsem byl dost nachlazen, sotva jsem mluvil a že se rozhodnu až na místě… Rozhodování bylo ale rychlé, první s kým jsem se dal na stadionu do řeči byl totiž Láďa Tlustý… „To nemyslíš vážně ňáký nastydnutí, když ti nebolí v krku ani na prsou, tak je to dobrý, maraton tě doléčí, věř mi a běž si rychle pro číslo.“ Co mi zbývalo… Láďa měl pravdu.

Zájemci o článek Pepy věnovaný jeho prvnímu Soudku zveřejněný na Bezva běhu, se mohou podívat zde: http://www.bezvabeh.cz/…vicky-soudek