Maratón klub Kladno

Bod zvratu

Publikováno 2. 5. 2012

Vesmír se rozpíná. Nezvratné důkazy byly podány již před poměrně dlouhou dobou v minulém století. Můžeme mluvit o rudém posuvu ve spektru vzdalujících se objektů, Hublově konstantě či celém modelu Velkého třesku. Nic však netrvá věčně a tak i podle posledních poznatků by v historicky poměrně vzdálené době 1000 miliard let rozpínání mělo ustat a vesmír by se z bodu zvratu zase měl navrátit zpět do počáteční singularity.

Podobný bod zvratu jsem zažil i já v úterním podkozním krosu Huberta Šuláka. Nemusel jsem naštěstí čekat celých tisíc miliard let, protože perioda cyklu činila naštěstí pouze necelé čtyři měsíce. Zasvěcený čtenář jistě již tuší, kam svým kostrbatým úvodem mířím. Ano, jedná se o moje běžecké souboje s naším prezidentem Maratón klubu Františkem Tůmou. Čtyři měsíce, kdy jsem již přestával doufat a propadal jsem beznaději. Nepozastavil jsem se nad porážkou o dvacet minut v Unhošťském maratónu, s kterou jsem byl již dávno před mým potenciálním startem smířen. Své však udělaly moje výprasky s časy o třídu horšími v Těškově, Narozeninové pětce a pak především v mé silné disciplíně, v Ořovském, po kterém jsem již přestal věřit v lepší zítřky.

Záblesk naděje a světlo na konci tunelu mně svitlo při Novostrašeckém běhu. Plně se mně osvědčila nová strategie držet se od začátku Pavla Nedvěda a pokusit se přizpůsobit jeho tempu. Věděl jsem, že po Pavlově relativně pomalejším startu dochází postupně ke zrychlení, které v závěrečných fázích závodů ve většině případů vede k dostihnutí Františka a posléze i k jeho předběhnutí. Chtělo to jen ,,maličkost“ – Pavla se udržet.

Jak řekli, tak udělali, je jedna z oblíbených vět z českých pohádek. Udržet se Pavla již taková pohádka nebyla. Jak se však brzy ukázalo, model fungoval. Po necelém kilometru jsme se s Pavlem na Frantu dotáhli. Pavel lehkým krokem a já silně funící na jeho zátylek. Následovaly tři kilometry lehkých hrátek, kdy se pozice v naší trojici vzájemně měnily, aby se Pavel začal postupně od nás odpoutávat. Po čtyřech kilometrech jsem toho měl již plné brýle a tak jsem Pavlovi s radostí dal sbohem a jal jsem se soustředit jen na udržení kontaktu s naším prezidentem. Kilometr před cílem to podle mého názoru začalo už moc bolet a tak jsem se rozhodl, že nechám Františka vyhrát bez boje na cílové šachovnici. Jedenáct vteřin celkové ztráty však vypadalo docela slibně a tak jsem se rozhodl v nastoleném trendu a taktice pokračovat i v dalších závodech.

Přišel Soudek, v kterém jsem neměl Pavla Nedvěda k dispozici. Od samého začátku jsem se snažil nepřepálit úvodní tempo. Přesto jsem brzy poznal, že se jedná o distanci, ve které nemám na Frantu nárok. Z počátku jsem se poměrně snadno držel Míry Urbance, až jsem měl strach, že jsem to zase hned z kraje přehnal. To jsem však nevěděl, že Mirec má v nohách Mělnický maratón, který teprve vytřepává. Franta – již v tomto okamžiku několik desítek metrů před námi. Já jsem však v žádném případě přes Míru jít nechtěl, i když mě k tomu několikráte potměšile poňoukal. A ani jsem jít nemusel, protože po chvíli se mně začal vzdalovat, aby se někde u Strašecí na Frantu dotáhl. To jsem ale již sledoval jen z uctivé vzdálenosti. Po skončeném závodu jsem z útržků vět s dojmy a zážitky vyrozuměl, že oba dva se lstivě neslyšně přiblížili k Jardovi Šťastnému, aby nečekaně v nestřeženém okamžiku udeřili a šli před něho. V cíli byl z této dvojice první Míra následován Františkem, který mně uštědřil ještě milosrdné tři minuty.

Dva dny na to tady byl Šulák. Závod zcela jiného charakteru než Soudek, jedna z nejkratších a významně členitých tratí. A navíc k dispozici Pavel Nedvěd, jehož ,,služeb“ jsem byl rozhodnut i nadále využívat. Hlavou mně šrotovala jen myšlenka, jakou taktiku zvolit vzhledem k existenci ,,Bottlenecku“ hned 150 m po startu. Rychlého vyspritování jsem se obával, protože jsem věděl, že dýchání by se mně minimálně celý následující kilometr dávalo do normálu a já bych trpěl jako zvíře. A zůstat vyloženě pozadu znamenalo chytit hned z kraje významnou ztrátu, která by se jen těžko doháněla. Nakonec jsem – při jako vždy velice vtipném a odlehčujícím proslovu Zdeňka Kučery před startem – nad vším mávnul rukou. Řekl jsem si, že zvolím zlatou střední cestu a pak se uvidí. Přesto jsem již několik minut před startem zaujal strategicky významné místo u kovového sloupku pro síť na nohejbal, na který navazovala úzká, ale poměrně horizontálně rovná cestička přes jinak viditelně hluboké oraniště vytvořené divočáky. Z mého pohledu významný detail, který však vzhledem k stále citlivému kotníku na jakékoliv nerovnosti mohl pro mě sehrát významnou roli.

Do hrdla na trati jsem se dostal někde zhruba uprostřed startovního pole. Nepříliš udýchaný, Franta i Pavel několik závodníků přede mnou. Rychlost se výrazně snížila a na jednom místě s dřevěným můstkem jsem musel netrpělivě přešlapovat na místě. Podobná situace platila i jak pro mého soupeře, tak pro vodiče a tak po rozběhnutí již standardním tempem nás dělila vzdálenost jen několika málo metrů. Nasazené tempo vzhledem k délce tratě se mně zdálo přiměřené, běželo se mně docela lehce, kotník nezlobil. Dokonce se mně dařilo postupně umazávat ztrátu na Františka, takže na Malé vodě jsme byli zase vedle sebe. To se však Frantovi asi moc nelíbilo a tak opět vyrazil kupředu. Díky jeho nástupu jsme se dotáhli i na Pavla Nedvěda. Já, najednou plný sil, jsem v ostrém stoupání šel kupředu, abych na vrcholu kopce získal i několik kroků na Pavla Nedvěda. V několika set metrovém seběhu ke Kačáku se však můj kotník zase připomněl a tak jsem raději oba mé soupeře s pokorou pustil před sebe.

Velice záhy po otočce za mostem přes potok Pavel úspěšným zrychlením z naší trojice vytvořil dvojici a začal se nám vzdalovat. Podobně jako ve Strašecí jsem byl rozhodnut ponechat Pavla jeho vlastnímu osudu a soustředit se jen na souboj s Františkem. Mým cílem bylo udržet se co nejdéle to půjde či alespoň uchovávat ztrátu v přijatelných mezích. Věřil jsem si na závěrečný finiš a říkal jsem si, že pokud budu před cílem zaostávat jen o nějakých deset patnáct metrů, mám šanci.

Na kamenité cestě podle potoka stále udržuji nadějnou několika metrovou ztrátu. Rozdílovou vzdálenost se mně dokonce daří snižovat a tak na Velké vodě jsme zase spolu. Přes Kačák však zřejmě volím výhodnější stopu a tak se na druhý břeh dostávám půl kroku před mým úhlavním soupeřem a přítelem. S tím se však František nehodlá smířit a opět jde kupředu. K podobné situaci dochází během závěrečného kilometru ještě asi dvakrát. Vím, že opětovné Františkovy nástupy musejí odčerpávat mému soupeři značné množství sil a tak Frantovi povoluji v závěrečných fázích souboje vytvořit si asi pětimetrový náskok.

Plně udeřím asi 200 m před cílem. Jdu nejdříve přes Karla Mezeru a v okamžiku i přes Františka. I když to běžně nedělám, po 10 – 15 vteřinách při pootočení hlavy koutkem oka zahlédnu, že Franta můj nástup nezachytil a vzdálenost mezi námi se významně zvětšuje. Poměrně v klidu chci doběhnout do cíle, když najednou zjišťuji, že na záda mně dýchá Karel. Jsem schopný ještě zrychlit a svou pozici před Karlem uhájit. Nejdůležitější skutečností však zůstává, že na Františka v cíli dělám šest sekund a bod zvratu je dokonán!

Jiří Fingerhut