MKK: Ve 4 za 3

Ve 4 za 3

Publikováno 1. 11. 2011

A po napsání titulku hned přemýšlím, kolik z Vás pochopí, co to vlastně znamená. Ale nechtěl jsem hned do prvních slov dát něco, co někoho okamžitě odradí. Na druhou stranu – přiláká jiné?

Tak vážně. Asi před měsícem, při pohledu do kalendáře, jsem zjistil, jak vypadá poslední říjnový víkend, rozeslal „nominační pozvánky“ a čekal na reakci. Dva reagovali střelhbitě, jeden s nepatrným zpožděním, jeden byl do poslední chvíle neurčitý, ostatní zůstali raději v ústraní. Ba, byli i tací, kteří s notnou dávkou „přátelské škodolibosti“ popřáli jen a jen slotu. Ale nás už nedokázalo nic přibrzdit. Přeskočím výčet dopravních spojení, přestupní stanice, množství snězených řízků a začnu tím podstatnějším. Ve čtvrtek večer jsme v Žacléři ochutnali nejdříve Krakonoše (0,5 za 16!) a o něco později jeho výbornou chuť spláchli černohorskými světlounkým Tasem a polotmavým Kernem. V pátek ráno, přesně podle plánu (8:50), nahazujeme plně naložené kletry na záda a ve složení Pepa, Tomáš, Eda a já začínáme stoupat do zřejmě nejvýchodnějšího svahu našeho nejvyššího pohoří. Zelená (pro rejpaly doplním, že značka) nás provází kolem Bílého kříže a Hubertusky k modré a ta pak lesem k Rohu hranic. Jsme v oblasti Rýchor, dosti opuštěném, ale právě nádherném prostředí. Prohlížíme krásnou dřevěnou boudičku, která by se ideálně hodila pro nouzové přespání. A pak pokračujeme do husté bílé mlhy přes Albeřické sedlo a po „polské“ zelené po hranicích k Lysečinské boudě. Kousek za ní poprvé překonáváme 1000 m.n.m. Lehkým silničním klesáním docházíme do Dolní Malé Úpy. V hospodě U Kostela doplňujeme energii a poté lehce improvizujeme – vynecháváme známé postupy a zkoušíme si nepatrně „orienťácky narovnat“ cestu. Marně. Docházíme na Pomezky a stále dál a výše po žluté. Pepa uhání, jakoby si nevšiml, že se cesta zvedla, Tomáš se pouští za ním, a my s Edou přendáváme věci z jeho kletru do mého a pak krok za krokem pomalu ukrajujeme z dosti prudkého stoupání na Jelenku. Náchodský Primátor v nás doslova zasyčí, euforicky nabije a když po pár krocích v kosodřevině prosvitne slunce a kluci najednou zahlédnou, kudy vlastně jdeme, jsou nadšeni. Po chvilce stojíme na Svorové hoře, mrak před námi se rozplyne a objevuje se dlouho očekávaný vrcholek. Vypadá, že je jen pár metrů před námi, ale trvá nám to ještě dobrých 30 minut. Pak nastává ten krásný okamžik, je 16:42, víme, že výš už to po svých v Česku nejde, jsme na vrcholu Sněžky, 1602 m.n.m. Společný přípitek, foto, letmá obhlídka kaple svatého Vavřince a České poštovny, pokochání se o něco níže líně plující hustě šlehačkovou bílošedou oblačností, zahlédnutí našeho dnešního cíle a opatrná cesta dolů. Trochu unavené nohy občas ztrácejí na nerovném podkladu rovnováhu a ruce ji pomocí řetězů zase nacházejí. Míjíme plácek, kde kdysi stávala Obří bouda a v obložení kleče překonávajíce Úpské rašeliniště zvolna postupujeme kupředu. S „dvacítkou“ na zádech uzavírám naši malou karavanu. A náhle, jakoby zázrakem, se nám zdá, že vidíme růžově-fialovou mlhu. Fata morgana? Ne, stačí pár kroků a proti nám doslova trčí mohutný obrys s zářícím světlem. Je 18 hodin a vstupujeme do prvního cíle. Vítá nás Luční bouda. Recepce, ubytování v ubytovně, letmé (rychlé) posezení v restauraci. Inu, jsme nahoře, pivo skoro za 50. I únava dělá své. 27 km „natěžko“ a hodně přes 1000 m převýšení.

V sobotu ráno máme nezvyklý budíček. Krásný světlý Labrador, který s námi sdílel pokoj, se párkrát protáhl, otřepal, proběhl okolo postelí a my byli vzhůru. Výborná boudařská snídaně nás úplně probrala a jasné počasí vytáhlo v 9:24 na další pokračování. Pár metrů severním směrem a opět hostujeme v Karkonoszach. Vidíme daleko a hluboko pod sebe, obdivujeme Mały a Wielki Stav, kluci zjišťují rozdíl mezi chutí pramenité české a polské vody, fotí a zdolávají kameny Słoneczniku. Z jednotlivých turistů jdoucích proti nám se najednou stává masa. Skoro nepřetržitý stoupající had. Až moc lidí, honem rychle pryč. Třeba do hospody. Ale u cesty je jen Špindlerovka – obětujeme se na jeden rychlý Budvar a vyrážíme si prohlédnout ještě čerstvé spáleniště. U ruin Petrovky nepatrně odpočíváme a svačíme. Za chvíli potom už kluci zkoumají soudržnost a mohutnost Dívčích a Mužských kamenů. Docela teplé odpoledne zaplnilo kamenitou stezku nejen českými, ale též polskými a německými hlasy. Nejbližší únik je na Martinovku. Sice trochu ztrácíme výšku, ale věříme zase v doplnění živin. Zpočátku je všude plno, ale s postupujícím časem v klidu vychutnáváme colu a Krakonoše a svíčkovou a znovu vycházíme do již opuštěné horské pěšiny. Směřujeme k Labské boudě, ale těsně před ní odbočíme doprava na žlutou a dlouhým táhlým stoupáním vycházíme ke Snieżnym Kotłum. Obrovská jáma se pomalu začíná naplňovat mlhou, ale stále je do ní naprosto úchvatný pohled. Krásným zážitkem se nám odměňuje právě zapadající slunce. Zvolna klesáme a stoupáme k Violíku a stejně rychle se začíná stmívat. S Pepou vyhlížíme poslední sousední vrchol a v tom se nám, doslova jako přízrak, zjevuje. Nejdříve lehce schovaná do mlhy s nepatrně svítícím vrcholem, po pár minutách v celé své, téměř noční hororové kráse. Szrenica. Naše cesta se stáčí vlevo a po 300 metrech zastavujeme u ztemnělé, spora osvětlené chaty. V 18:40 se Vosecká bouda stává naším druhým spacím útočištěm. Čočková polévka, klobása, smažák, vepřová směs, kola, gambáč. Na dlouhé ani krátké řeči se nedostává. Než dojdeme s Pepou na pokoj, Tomáš s Edou již tvrdě spí.

Časné nedělní probuzení je nutné. Snídáme z vlastních zásob a krátce po půl osmé jsme již v plné batohové zbroji před chatou. Nastává úplný opak prvního dne. Jdeme pořád jen a jen s kopce. Zpevněnou cestu střídá asfaltka a naším souputníkem se stává dravě proudící Mumlava. Krásně a pestře modelované koryto říčky nabízí každou chvíli pohledy na prudké peřeje, veliké žulové plotny, obří hrnce a v závěru na známé Mumlavské vodopády. Jsme na kraji „civilizace“. V nedělním ospalém středisku nacházíme otevřené pekařství, zpestřujeme si svačinu a po třech hodinách chůze zastavujeme u malého nádraží. V bufetu dáváme poslední horské občerstvení. Těžko říct, zda z hladu či euforie z podařené akce, rozhoduje se Eda pro zcela netradiční variantu – zkouší pocukrovaného utopence. Přežívá a my můžeme odjet. V 11 hodin nastupujeme do vláčku a za sedm minut odjíždíme. Harrachov-Tanvald-Turnov-Mladá Boleslav-Neratovice-Kralupy nad Vltavou-Kladno. V 16:09 vystupujeme. Máme v nohách 60 km. Ve 4 chlapech jsme za 3 dny přešli Krkonoše.

Eda Horych, Pepa Poduška, Tomáš a Zdeněk Kučerovi + http://tomino1o.rajce.net/Nova_slozka_5