Maratón klub Kladno

Běžecké střípky z dovolené

Publikováno 2. 8. 2011

Letošní dovolenou jsem z běžeckého hlediska pojal jako vyloženě relaxační období. Cílem bylo pokusit se obnovit můj běžecký potenciál, který začal po náročné sérii závodů prvního pololetí letošního roku rapidně upadat.

O tom se mohli ostatně přesvědčit i přímí účastníci posledního předdovolenového závodu v Libečově, který si rozhodně za rámeček nedám. Navzdory svému předsevzetí jsem přesto jednu výjimku učinil jsa k tomu přímo vyburcován atraktivitou prostředí a lokalitou, v které jsem se právě nalézal. Jednalo se o vrchol kráteru sopky Vesuv tyčícího se nad Neapolským zálivem.

K vrcholu Vesuvu jsme vyrazili autobusem z téměř nulové nadmořské výšky. Cesta vedla úzkou klikatou asfaltovou silničkou s mnoha 180 stupňovými zatáčkami. Z počátku byla navíc zarostlá bujnou vegetací, tak že nikdo nemohl tušit, v kterém okamžiku se objeví protijedoucí vozidlo. Proto klaksony všech automobilů byly v neustálé permanenci, avšak ani toto opatření nezabránilo častému „ zašprcnutí „ veškeré dopravy. Výjimkou nebyla ani couvání automobilů do nějakého širšího místa, které umožňovalo vzájemné vyhnutí.

Již po několika prvních kilometrech stoupání mně ve vyběhaných botách začala pálit chodidla. Nejraději bych býval vystoupil a rozdal si závod do vrchu s na jednotku supícím autobusem. Propozice zájezdu však s něčím podobným nepočítaly a tak po určité době a ujetí 12 km jsme vystupovali v základním táboře v nadmořské výšce 870m, kde končila asfaltová silnice. Dále již vedla jen cca 2m široká cesta pokrytá pemzou a většími či menšími kousky rozpadající se sopečné strusky. V takovém to materiálu bylo prakticky nemožné udělat krok bez většího či menšího proklouznutí. Zřejmě tato skutečnost byla také inspirací místním podnikavcům, kteří za 5 Euro pronajímali oloupaný dřevěný klacek, který co by hůl museli turisté zase po návratu odevzdat. Samozřejmě, že jsme s manželkou ani na okamžik nezauvažovali o využití jejich služeb a začali jsme se prát se závěrečným výstupem. Po zdolání zhruba dalších dvou kilometrů a vystoupání něco kolem 300m nadmořské výšky jsme se ocitli na kraji kráteru s úžasným výhledem nejen na celý Neapolský záliv, ale především do jícnu kráteru. Srdce každého geologa by muselo zaplesat při pohledu na zprohýbané vrstvy hornin, ztuhlou lávu, místa se sloupcovitou odlučnosti vyvřelého materiálu, suťová pole a všudypřítomnou sopečnou struskou. A k tomu všemu z kráteru stoupající kouř. Až jsem si začal říkat, jak moc se dá věřit slovům průvodkyně, že asi na 200 místech celé sopky jsou umístěny různé senzory pro monitorování aktivity a sloužící pro včasné varování nejen turistů, ale i všech obyvatel Neapole.

No ale zpět od líčení přírodních krás k vlastnímu záměru, proč jsem se rozhodl své zamyšlení napsat. Stále neodbytněji se na moji mysl na vrcholu Vesuvu začala vkrádat myšlenka, jak by se zde asi běhalo. A protože na druhé straně kráteru jsem viděl další vyhlídku, ke které vedla zvlněná cesta se stejným povrchem jako ta, po které jsme vystoupali, od myšlenky k činu nebylo daleko. Kilometr tam a kilometr zpět a závěrečný sestup do základního tábora, kde parkoval autobus – vše se dalo stihnout do stanoveného času odjezdu – a tak jsem vyrazil předbíhaje a míjejíc mnohdy viditelně překvapené návštěvníky kráteru. Jak již určitě vyplývá z názvu mého článku, nejednalo se o žádný vrcholný běžecký výkon či trénink v anaerobní oblasti, ale bylo to určitě něco jiného než si jít zaběhat na Lapák. Navíc po více než týdenním neběhání jsem měl pocit, že bych mohl trhat asfalt a tak jsem cestu tam a zpět zvládl v čase, který zaručoval, že se s manželkou vrátíme včas k čekajícímu autobusu v základním táboře.

Cestou zpět, úměrně s klesající nadmořskou výškou, jsem si stále silněji uvědomoval, jaké by to bylo krásné zorganizovat v rámci Kladensko – rakovnického poháru závod s výběhem na vrchol Vesuvu. Vím, že pro různé „ interlakenisty „ by to nebylo nic mimořádného, ale cca 14km běh s převýšením asi 1200m by také neznamenal procházku růžovým sadem. Závod by bylo možné zařadit i do Unhošťského poháru místo běhu na Vysoký vrch. Sponzorem by se určitě rád stal Chýňský pivovar, slíbili-li bychom, že na vrchol poběžíme v tričkách s barevně vyobrazeným půllitrem Chýňského ležáku. Pak by chýňští sládci zaručeně dobyli svět a neapolští odběratelé by jim leželi u nohou. Co ty na to, Bene, nepůjdeš do toho?

Jiří Fingerhut