Maratón klub Kladno

Kterak se mi to běhání přihodilo

Publikováno 8. 6. 2011
Jsem tady mezi vámi maratonci a maratonkyněmi nový kus, ale né už tak úplně neznámý chlapík, přesto považuji za zdvořilé se vám všem klubistům alespoň takto blíže představit. Tak tedy dále bez otálení, nádech a svižně vpřed.

Za svůj úplný běžecký prapočátek si datuji slunečný červencový den roku 1997, kdy jsem to během turistické vycházky v jednom táhlém klesání zkusil spontáně během, tedy spíš to mé dopředné hýbání jen běh velmi přibližně napodobovalo, páč jako osoba organizovaně nikdy nesportující jsem neprošel průpravou, kterak se vlastně běhat má, a pak opět, den co den, zpočátku neohrabaně, ale silně okouzlený tím nový, nad chůzi rychlejším způsobem pohybu, prodlužoval během zdolané vzdálenosti a sbíral se zlepšující se vytrvalostí i sebedůvěru, tak až do osudného televizního přenosu z PIMu 1998, kdy jsem zahlédl v záběrech kamer ty loudavě se ploužící davy občasných klusalů a řekl si, že na takový maraton už určitě také mám a bylo rozhodnuto, za rok jsem stál jako úplný závodnický zelenáč na startu PIMu 1999, když první závod, tak jedině maraton, no a dokončil jsem ho, sice jsem si dopomahal k pohybu vpřed i chůzí, ale v ten den mi to nepřišlo nijak ponižující, myslel jsem jen na tu prestižní účastnickou medaili, jak se mi zhoupne za cílem na krku, to byl ten hlavní motiv dne, vydržet a třeba už jen projít zdráv cílovou bránou, nic víc, ale i tak ten zážitek měl velkou sílu a i dnes, kdy se vám tu svěřuji, cítím tu hrdost z jeho absolvování, výsledný čas pro mě nic neznamenal, vešel jsem se do tehdejšího šestihodinového limitu, pak následoval můj první závodní podzim a v něm i běh poprvé na půlmaratonu, z Domažlic do Fürth im Waldu (1:58), pak první podzimní krosy v Plzni a na Domažlicku, první Běh pod Černou věží v Klatovech na Štěpána, stále noví lidé, postupně se přeměňucí v běžecké přátele, z takového prostředí už se nedalo odejít.

Rok 2000 byl nesrovnatelně jiný, to byl rok plný půlmaratonů a pronikavých zlepšení, zvládl jsem jich tehdy za rok šest, v Praze (1:38), Brně (1:36), Domažlicích(1:31), z Kodaně do Malmö přes Öresundský most (1:29), z Domažlic do Fürth im Waldu (1:32) a v Lausanne(1:31), na tom posledně jmenovaném jsem se zpřátelil se Standou Pípalem, to jsem ještě netušil, jak mi bude v dalším životě tahle nová známost užitečná, v programu mi nechyběl ani PIM, zlepšený na 4:06, běh do vrchu z Perštejna na Klínovec za 1:41 ani Žebrácká pětadvacítka.

Rok 2001 s jarním půlmaratonem v Lipsku (1:29), pak v Praze( 1:36 ), s nejlepším PIMem (3:33:04) a pro mě zatím největším úspěchem na půlmaratonu, v Budapešti (1:27:06), nebýt střevní vzpoury v závěrečném kilometru, tak to tehdy padlo pod šestadvacet, ale nestalo se, v dalších letech 2002, 2003 a 2004 jsem už žádná zlepšení nevytvořil, spíš výkonnostně jen živořil a postupně s běháním úplně skončil roce 2006, z běžecké krize mě dostal až v prosinci 2007 e-mail od kamaráda Karla Voráčka, který na mě nezapomněl, nesmířil se s mým zběhnutím a věřil, že se dokáži vrátit, vždy mi říkal, vždyť maratonci to přece nikdy nevzdávají, bojují a tak se vše ze dne na den rázně změnilo a nastartovalo mě k obratu s mým novoročním předsevzetím do roku 2008, tak tedy začíná druhé běžecké období, těžké sbírání se od výkonnostní nuly, dvě sezony trápení, neúspěchů a prověření pevné vůle, stále někde na konci startovního pole, bez valných výsledků, ale nic není bez konce a tak v závěru roku 2010 se postupně slibně zlepšuji a po kvalitní zimě 2011 pod vedením Standy Pípala, od kterého dostávám tolik potřebné tréninkové nakopnutí správným směrem, tedy hlavně tréninkový řád a disciplínu, ty mi v dalších měsících přináší konečně řadu nepřehlédnutelných zlepšení a radost z běhání, i když stále jsem ještě daleko za dřívějšími časy, ale věřím si a kde je víra je přece i naděje, tak a konečně se mohu vydýchat, právě jsem prosprintoval svou běžeckou minulostí, mé současné běžecké ambice a plány pro další závodnické roky teď už spojuji s vámi, s klubáky maratoňáky.

Milan Čečil