Maratón klub Kladno

Maratón Athény

Publikováno 20. 11. 2010
Letos uplynulo 2500 let od legendárního běhu athénského posla Feidipida, který nesl Athéňanům šťastnou zprávu o vítězství v bitvě u Marathonu a protože k tomuto více než kulatému výročí byl uspořádán i letošní „Athénský marathon“, bylo u mne rozhodnutí, na jaký zahraniční maraton se letos vydám, jednoznačné. Budou to Athény!

Jediným problémem bylo, jak se na start vůbec dostat, z létání mám hrůzu! Nedalo se však nic jiného dělat, jiný způsob dopravy by byl časově náročný a únavný, navíc další takové výjimečné výročí bude až za dalších 2500 let a tak dlouho se mi čekat nechce, takže jsem ten let prostě riskla a společně s dalšími běžci vyrazila do Řecka.

Nastal den „D“, Athény 31. 10. 2010, jasno, bezvětří, sluníčko se smálo a slibovalo velmi teplý průběh běhu. Na start, který byl v dějišti slavné bitvy v Marathonu, nás brzy ráno z Athén dovezl autobus. Již při jízdě, která kopírovala vlastní maratonskou trať v protisměru, jsem nepříjemně vnímala, že vlastně celou cestu jedeme z kopce, a to dost dlouho. Rychle jsem přehodnotila svůj záměr, zaběhnout si v Athénách čas pod 4 hodiny a začala se zaobírat myšlenkou, že vlastně bude úplně stačit, když doběhnu bez nějakých bolestivých následků. Stále jsem také neměla jasno, zda mám běžet se zásobami vody nebo se spolehnout na Řeky, že nás nenechají napospas žízni, protože jsem se v několika článcích dočetla, že se stává, že na občerstvovačkách na tomto maratonu často dochází i voda pro nepříliš rychlé běžce.

Na startu byl správný předmaratonský mumraj jak má být, ale organizačně bylo vše zvládnuto perfektně. Startovali jsme v osmi vlnách, dle minulých dosažených maratonských časů a já jsem vybíhala ze čtvrté vlny, 8 minut po startovním výstřelu, v ruce stále dvě půllitrové lahve s vodou, které jsem těsně před startovní čarou odhodila se slovy, že na začátku hned voda nedojde a jen tak zběžně jsem se podívala na hodinky, v kolik jsme vlastně odstartovali, přestože již při jízdě autobusem jsem si řekla, že sledování času v tomto dost náročném kopcovitém maratonu, nebude pro mne to nejdůležitější.

Atmosféra závodu byla úžasná, po celé trati fandili lidé, ale opravdu fandili neuvěřitelným způsobem, který člověku dodával tolik potřebné síly. Na každém 2,5 km byly občerstvovačky, voda, gely a i další možnosti osvěžení. Musím říci, že voda v tak krátkém intervalu byla prima, neboť bylo dost teplo, takže jsem si pořád máčela hlavu a pokaždé se napila, kdyby přece jen voda došla, jak vyhrožovali běžci, kteří se již dříve tohoto maratonu účastnili. Ale nestalo se tak a všeho bylo dost. Trochu jsem měla strach, jak mi to poběží, protože den před cestou jsem šla spát až ve dvě v noci, potom ten obávaný přelet a ubytování, registrace v děsném davu a ještě večerní chození po Athénách což také moc nepřidalo na síle. Navíc jsme byli ubytováni na rušné hlavní třídě, takže na nějaké další vyspání jsem mohla klidně zapomenout. Další den jsme si ještě prohlédli Akropolis, okolí a navštívili též přístav Pireus, kde jsme se i vykoupali, protože byl dost teplo a osvěžení v moři přišlo vhod. Večer, když jsme si připravovali věci, jsem už ale cítila značnou únavu a jen si říkala, jak to tedy vůbec zítra dopadne…, takže si jen tak běžím pro radost, s myšlenkou, že poběžím tímto způsobem tak dlouho, dokud to půjde :-) … Přestože metry pod nohama ubíhaly, žádný kilometr jsem nekontrolovala, jen na pětce rychlý pohled na hodinky ukazoval 26 minut, na desítce jsem mrkla, že jsem tak nějak něco kolem 52, tak jsem viděla, že jsem nepřepálila a běželo se mi nádherně, až moc! Dál jsem si jen říkala, poběžím dle pocitu, aby mi bylo hezky a až dojdou síly, tak to holt dotrpím do konce…, no a najednou byl půlmaraton… koukám, 1:52, tak to je pohoda… a pořád si říkám, tak teď dojdou ty síly, nebo až za chvíli? … ale nic takového, běžela jsem si v pohodičce dál, říkám si, no počkej, na třicítce bude zeď…, jenže na třicítce byl kopec, takže jsem nějak krizi neřešila, jen se snažila ten poslední a největší kopec zdolat co nejdříve… Na vrcholu číslo 32 km a síly pořád… popadlo mě nevídané štěstí, že mně asi síly nedojdou… a tato myšlenka už mě neopustila až do cíle, jen už jsem začala sledovat hodinky a pořád přepočítávala, jak rychle musím běžet, abych se vešla do těch 4 hodin… a každý km jsem přepočítávala znovu a znovu… a po čtyřicátém kilometru, jsem věděla – je to tutovka!!! :-) Poslední kilometr jsem pustila slzy štěstí na tvář… nešlo to jinak! Jenže se mi dojetím stáhl dech, takže jsem musela rychle slzy zamáčknout a ještě se popasovat s posledními metry… :-), které jsem absolvovala za neustálého povzbuzování Athéňanů… bravo Hana, bravo Hana, super Hana… tleskání, volání…

Takže co říci závěrem ..... usmívala jsem se po celou dobu maratonu… prostě, tenhle maratón se mi vryl pod kůži a nikdy na něj nezapomenu, bylo to úžasné… A když jsem vbíhala na stadion – za zpěvu Fredyho Mercuryho, dojetím se mi podlomila kolena, tak tohle za to stálo!!! :-)

P. S. osobák 3:51:50 !!!

Hanka Breburdová