Maratón klub Kladno

Sedmdesátiny Rudolfa Stubigera

Publikováno 1. 11. 2010
Dalším maratóncem, jehož krásné životní jubileum se nezadržitelně blíží, je Rudolf Stübiger. Byla to náhoda či osud, možná obojí společně nám v poválečných letech ponechalo v pohraničí budoucího Kladeňáka. Prošlo mnoho dospělých let a ona nevyzpytatelná náhoda se přihlásila znovu.

Znáte to všichni. Je to myšlenka či vzpomínka utkvělá z dětství. Je to třeba věta, s níž se mnohý z nás ztotožňoval, bral ji za svou. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Vzpomínáte? Určitě! Alexander Dumas starší a jeho nezapomenutelní Tři mušketýři. Ale ve skutečnosti byli čtyři. Stejně jako naši „dědkové“, raději však běžci, maratónci, tátové, dědové, kamarádi, přátelé. V každém z nich bychom dokázali najít kus d´ Artagnana, Athose, Aramise, Porthose. A také lásku, odvahu, srdce pro kamarády, vytrvalost, obrovskou vůli. Každý z nich je nezapomenutelnou osobností, která nám nejen sportovně něco dokázala dát.

Dalším, jehož krásné jubileum se nezadržitelně blíží, je Ruda Stübiger. Byla to náhoda či osud, možná obojí společně nám v poválečných letech ponechalo v pohraničí budoucího Kladeňáka. Prošlo mnoho dospělých let a ona nevyzpytatelná náhoda se přihlásila znovu. Jednou, dvakrát, skoro vždy na stejném místě (u bývalých jatek), jsem potkal štíhlého, volně klusajícího vousáče. Trvalo jen chvilinku, než jsme se dali do řeči a příští týden jsme již společně brázdili pěšinky na Záplavy. Od té doby nabralo Rudovo sportovní dění pravidelný běžecký směr. A což teprve, když se dal dohromady s ostatními! Běžecky – myslím tedy závodně – se vůbec nestyděl. Od prvních okamžiků se nespokojil s pouhým „klusáním“, ale začal opravdově trénovat. Jeho trenérem a poradcem se stal Jirka Klesnil a jak s obrovským uznáním vypráví – tak pečlivě vedený deník s neskutečně poctivým přístupem k tréninku, závodům a životosprávě, snad ještě neviděl. Rudovy výkony – mezi 45. a 55. rokem věku – byly opravdu skvostné. Stovky naběhaných kilometrů po Lapáku, týden před závodem maratón nanečisto a k tomu navíc neuvěřitelná vůle, chuť vytrvat a vydržet s ostatními. Tak dokázal bez problémů naskočit do našeho týmu, který přeběhl v roce 1987 Českoslo­vensko, desítku v plné přípravě uměl za 38 minut, patnáctku i dvacítku zvládal v časech mladíků. Na sklonku léta 1988 jsme spolu běželi maratón v Berlíně (NDR). Asi na 30. km byla jedna z obrátek a já se doslova zhrozil, 200 metrů za mnou běžel Ruda, naprosto spokojeně a v pohodě a volal na mě, jestli je to dobré. Chtě nechtě, musel jsem mu vynadat, že se zbláznil, ať kouká šetřit síly. Snad jsem ho trochu rozumně přibrzdil, jeho nadšení však ne. V cíli byl totiž přešťastný, poprvé pokořil 3 hodinovou hranici a cítil, že může i něco z času ubrat. Osobák si vytvořil o rok později na našem tehdejším jediném světovém MMM v Košicích, kdy zaběhl úžasných 2:56:41.

Sportovně však nebyl „živ“ jenom během. Jakmile se dověděl, že v zimě jezdíme na běžkách, hned se přidal a krkonošské stopy a boudy zažívaly naše pravidelné nájezdy ze Dvorské nebo z Panenky. Nezapomenutelnými pro mne budou zážitky z přechodu Nízkých Tater a putování po Slovenském ráji. S 25 – ti kilovým kletrem na zádech, ve 48 letech, se cítil jako mladý kluk, únava na něm absolutně nebyla znát, výstup ze sedla Priehyba na Velkou Vápenicu zvládl tak, že mi dokonce nabízel pomoc s báglem.

S postupem času začalo Rudu trochu trápit zdraví. Prodělal několik operací, ale vždy se dokázal navrátit k pravidelnému sportu. Ta jeho vůle opět překonala mnohá strádání. Se závoděním se rozloučil, už to prostě nejde. Ale na mnohých závodech se vídáme, vzpomínáme a stále otevřeně prožíváme tu nádhernou sportovní atmosféru a naše velké kamarádství.

Zdeněk Kučera