Maratón klub Kladno

Úspěšní maratónci v Plasech

Publikováno 13. 9. 2010
„Stovky běžců zaplnily v sobotu startovní prostor na Velké louce, aby v 10 hodin vyběhly na trať 3. ročníku Baroko půlmaratónu nebo maratónu. Velice náročná trať vedla téměř celá terénem; mnohdy prudké seběhy se střídaly s okamžitými náročnými výběhy, vše po lesních, někdy zpevněných cestách s dosti nerovným podkladem.“

Kdo měl čas, chuť a sílu, mohl se v teplém podzimním počasí doslova kochat krásnou západočeskou krajinou, sledovat tok řeky Střely či letmo obdivovat stavební památky, podle nichž byl tento závod pojmenován. Samozřejmě, nejvíce pozornosti bylo třeba věnovat nástrahám trati a vhodné taktice – která velela jednoznačný postup – volně, opatrně, bez zranění, šetřit síly. A jak dopadli v závodě, který byl současně Mistrovstvím ČR v maratónu veteránů závodníci z Kladenska? Rádi se pochlubíme jedním slovem – výborně.

Výše uvedené řádky (včetně stručných výsledků) jsem poslal do nejmenovaného kladenského tisku. S takovou nesmělou žádostí o zveřejnění. Asi z důvodu, že se to ve zprávě nehemžilo udělenými žlutými neb červenými kartami, nadávkami soupeřům a divákům, zlobou náruživého houbaře nad tím, jak mu bezohledný běžec zašlápl sotva vylezšího klouzka či situací, která téměř zaváděla sexuálním obtěžováním, kdy pohledná běžkyně Sandra Povolná byla viděna, jak v doprovodu Boleslava Chlípného odchází směr šatny, deník (zatím) nereagoval. I rozhodl jsem se, že nad nepřízní média nezatrpknu a vecpu se na oblíbené MK stránky a zde lehce rozvinu čerstvé maratónské pocity.

O Baroko maratónu jsem už pár dní věděl. Dokonce chtěl startovat i v obou předchozích ročnících. Ale odvaha a zvědavost zvítězily poprvé letos. Docela jsem byl rád tomu, že ke mně nedolehly žádné negativní zprávy a Frantovu zmínku z ranního cestování autem na start, že povrch a podklad tratě není příliš ideální, jsem považoval téměř za svou výhodu. Velké louka mě svou velikostí opravdu překvapila. Zde rozbili pořadatelé své centrum. Šikovně načasovaným příjezdem jsme se vyhnuli možné frontě, odprezentovali, připravili a těsně před desátou postavili do chumlu stovek běhuchtivých čekajících na start. Dvě seznamovací luční kolečka jsme lehce odklusali, našli prozatímní běžeckou stopu a vybíhali do terénu. Po necelých 2 km už šlo do tuhého. Aha, pomyslel jsem si, to je jen asi nějaká spojovací pěšina na lepší zpevněnou cestu. V mapě byl totiž tento úsek vyznačen přerušovanou čarou, o které jsem se domníval, že to bude ona hezká cesta. Že by až za chvíli? Ne, ne, mýlil jsem se. Ale to už jsme běželi kousek po silnici, abychom pár stovek metrů po první občerstvovačce byli zase v terénu a dělili se – doprava půlkaři a vlevo do kopce maratónci. Další metry byly mnohdy dost podobné – kousek silnice, seběhnutí do terénu, dost prudce k potoku a po jeho překonání okamžitý výběh vzhůru. V jednom z lesních úseků jsem si připadal vysloveně jako při orienťáku – při svém klasickém nezvedání nohou jsem měl co dělat, abych se vyhnul borovým kořenům nebo červenofialovým hlavičkám hub (holubinek?). I úzká stezka podél již sklizeného pole měla svůj půvab – když jsem se zadíval na přede mnou běžící ženu (nebudu jmenovat a nebylo ji kde předběhnout), ztrácel jsem balanc a raději musel koukat pod své nohy. Po dosažení nejvyššího bodu trati následovalo delší terénní klesání až do Manětína. Na tento úsek jsem se těšil, ale zbytečně. Přece jen teplejší počasí mi nepřálo a trochu jsem pociťoval „přehřátí“. Úsek podél Manětínského potoka byl místy lehce blátivý, sice stále mírně klesající, avšak s pár místečky, kde chůze byla nutností. Po 25 přišla změna rytmu a najednou jsem cítil, že do kopce to jde – pravda, notně pomaleji, ale jde. Co to však bylo platné, když jsme znovu sbíhali k vodě a to mi moc nesedělo. O pár metrů dále na nás číhala další z lahůdek, kdy se úzká stezka vinoucí se nad tokem Střely změnila v uzoučkou, kamenitou a samozřejmě nakloněnou k vodě. To bylo skoro na náhon 4×4 (2 ruce + 2 nohy). Trochu jsem spoléhal na to, že ubývající vzdálenost k cíli dokáže ve mně vyburcovat nemalé skryté rezervy. Ale nějak moc se nehlásily… Od „36“, kde byla další z výborně zásobených občerstvovaček, vedla cesta, jak jinak, nahoru. Široká, lesní, dříve zpevněná, ale teď rozbrázděná proudy vody, kamenitá – zkrátka masáž nejen bot a nohou, ale i duše! Poslední obec (Žebnice) s kouskem silnice, po modrém turistickém značení údolím Pekla a sláva, rovina nejdříve silniční pak se závěrečným terénním úsekem s již zmíněným „velkolučním“ kolečkem. Hlava by chtěla z unavených dolních končetin ještě něco vyždímat, ale ty se brání náznaky křečí ve stehnech. A tak dobíhám. První, raději nepublikovatelná slova, věnuji Frantovi. Nalézám Vaška, který doběhl doslova pár minut přede mnou, a mlčky si potřásáme pravicí. Vydrželi jsme a zvládli krajinářsky nesmírně přitažlivý; fyzicky a profilově však neobyčejně náročný maratón s bezvadnou organizací, výborným zázemím, velice příjemnými pořadateli. Přátelé, děkujeme.

Zdeněk Kučera