Maratón klub Kladno

Przepraszame, abonent neprzyjyma

Publikováno 30. 6. 2010
Tak si myslím, že titulek bude dobře dokreslovat kolorit naší akce v posledním červnovém víkendu. Ono toho bude víc, ale k tomu se musíte postupně prokousat. Byl v tom i určitě lehký odraz symboliky – po celou dobu páteční vlakové cesty ze Stochova a Kladna nás doprovázelo celkem příjemné počasí.

A dojeli jsme do oblasti, kde se na železničních zastávkách (a nejen na nich) objevují dvojjazyčné názvy a … A začalo pršet. Místy i lejt. Vystoupili jsme v Bukovci (už z autobusu) a raději zapadli na jedno do místní hospody. Nepomohlo to a v dešti jsme došli k lyžařskému areálu Kempaland, kde bylo zřízeno centrum. S mírným odstupem času litujeme, že se neoceňují a nevyhlašují první odprezentovaní či první stanaři. Suverénně bychom brali jen zlato a stříbro. V šedivě zamračeném pohraničí jsme se šli zadaptovat do malé hospůdky. Po bezvadně hořkém Radegastu jsme se dali do řeči s místními. Když nám paní hostinská řekla, že ta zajímavě znějící řeč je slezština, byli jsme asi dost vyvaleni – směs polštiny, češtiny, němčiny, občas proložená slovenským slůvkem. Sobotní ráno a dopoledne nás vrátilo do české reality; hlavně poté, co jsme dvě hodiny před startem dostali mapy. To, co se rýsovalo snadné a zajímavé, začalo dostávat povážlivé trhliny. Vyrazíme-li na sever, co budeme dělat, až se budeme vracet (na jih)? Asi v 11:45 jsme nadhodili jakousi variantu. A pět minut před startem se vyčasilo a začalo být docela teplo. Vteřinové odpočítání nás v pravé poledne vyslalo vstříc 24 hodinovému Česko-polskému open mistrovství v rogainingu. V tu dobu zbývala hodina času do startu našich mladíků – Tomáše a jeho kamaráda Ivana, kteří se odhodlali na 12-ti hodinovou trať. Pouze pár dvojic vyráží stejným východním směrem, dav se valí na sever. Po chvilce míjíme opuštěnou hranici a poznáváme polský terén. Přes pole vidíme kostel, ke kterému se potřebujeme dostat, ale v cestě máme zčásti otevřenou zahradu; riskujeme, procházíme a při zavírání vrátek si mimoděk povšimnu dosti výrazné tabulky: Uwaga, pies dobry, ale ma slabe nerwy. Přežili jsme bez úhony a následuje prakticky neměnný popis postupů – seběhnout do hlubokého údolí, přebrodit potok a vyškrábat se na další kopec, sebrat kontrolu a znovu. Na mnohých lesních cestách s jílovitým podkladem se nedávno stahovalo dřevo, minulé deště si také přidaly trochu vláhy a naše NB celkem snadno získávají těžko smytelný žluto-hnědý odstín. S menšími i většími „úlety“ jdeme dál. O běhu můžeme mluvit jen v sebězích, kopce vycházíme, mnohdy potřebujeme náhon 4×4, abychom se vůbec vyplazili. Kolem 18. hodiny zastavujeme u jednoho schroniska. Dáváme si svačinku z vlastních zásob a lačně pokukujeme po výčepu; nemaje zloté, máme smůlu. O chvilku později začínáme spolupracovat s hořovickou dvojicí Pavla a Pavlíny Procházkových (pravidelná účastnice např. KLM). Daří se nám třeba i v tom, že nacházíme (nejen kontroly) hospodu, kde můžeme zaplatit €. S paní hostinskou je lehká a srozumitelná domluva – 4 x zurek, 4 x Tyskie. Lepší pivo jsem v sobotu v Polsku ještě neochutnal! Delší, a kupodivu rovinatý silniční úsek je zpestřen došlou SMS. A když se zkouším dovolat Ivě, dozvím se zhruba, že je nedostupná (viz titulek). Stmívá se, nasazujeme čelovky a jedeme v docela slušném tempu i s výbornou orientací. Půlnoční atmosféru nádherně dokresluje rozzářený Měsíc v úplňku. Jsme zpět v centru. K chuti přicházejí pořadatelské banány a pomeranče, zelňačka s chlebem, čokoláda; v non-stop otevřené restauraci dáváme jedno na spaní a jdeme ke stanu. Nakukuju ke klukům, nikde nikdo. Zouváme botasky a zalézáme do spacáků, chvilku ležíme a slyšíme vracející se kluky – lehce prošvihli časový limit a nejsou hodnoceni. V duchu si říkám, paráda, vydrželi, neztratili se, dokázali se i v noci zorientovat! Po dalších pár minutách převalování zvoní budík (3:30) a vyhání nás ven. Než vylezeme a vyrazíme, je vidět. Ve stejném složení sbíráme první české kontroly (vrchol kopce, soutoky potoků) a v časném nedělním ránu přecházíme slovenské hranice. Zpočátku jde vše hladce, ale při hledání křížení hranice s potokem děláme pěkný kufr. Čas utíká a musíme s sebou hodit. Pod Hrčavou vynecháváme jednu z kontrol, nechce se nám do dohledávky mezi kopřivami a křovisky, dál už jdeme (i občas běžíme!) na jistotu. Poslední metry do cíle vedou dolů po sjezdovce. Pro natlučené prsty na nohách je to opravdu lahůdka. Tomáš s Ivanem se povalují v dobré náladě v závěsných sítích, nás čeká už jen sbalení věcí a stanu a cesta domů. Unavené nohy se musí chtě nechtě rozejít, případně i rozeběhnout při přestupu na vlak v Návsí. V Třinci zabíráme celé kupé, připojují se k nám přátelé z Vrchlabí – Míla s Michalem. Cestujícím hledajícím místo odpovídáme, že je nás tolik, že jeden musí dokonce ležet na zemi (ale my ostatní máme o to více místa na natažení celého těla na sedačkách …). S malým odstupem hledáme, co jsme udělali jinak (blbě), možná to chtělo jiné boty, jiné ponožky, nabrat jiné směry postupu, vzít s sebou jiné jídlo? Ale ne. Jednou to vyjde lépe, podruhé trochu hůře, nejsme přece roboti. Všechna čest odvaze mladých kluků na dvanáctihodinovce! A my jsme si trochu zazávodili, malinko se zničili a poznali krásné končiny na pomezí Česka, Slovenska a Polska – Slezské (Těšínské) Beskydy.

Zdeněk Kučera, Vašek Klos a http://trek.sumak.cz/