Maratón klub Kladno

Z Marathónu do Athén

Publikováno 10. 11. 2009
Maratón klub Kladno měl delegáta, teda delegátku až v Aténách. V neděli 8.11.09 se konal 27. ročník Aténského klasického maratónu. Atény v listopadu jsou dle předpovědi počasí celkem příjemné 12–20°C. Na maratónský víkend byly předpovězeny přeháňky, oblačnost – teploty 12–16°C.

Dva dny před závodem jsem si byla prohlédnout, kam vlastně doběhnu a odkud mi pojede autobus do Marathónu. Stadion je celý z bílého mramoru, s vysokými ochozy usazen do zeleného parku jako dominanta města. Představovala jsem si, jak budu dobíhat – no už abych to měla za sebou. Přímo na stadion byl vstup zakázán, tak jsme přes plot udělali alespoň pár fotek. Pátek i sobota před závodem byly krásné slunečné dny, teploty se kolem poledne šplhaly na nepříjemných 25°C, rozpálené ulice a vysoká prašnost. V hlavě jsem neustále přehodnocovala, v čem bude nejlepší běžet. Díky více než hodinovém čekání na startu může být ráno zima, může foukat vítr, tílko, tričko, nebo dlouhý rukáv???

Nedělní ráno 6 hodin – zbývají 3 hodiny do startu. Začala průtrž mračen, doslova tropický liják. Opět jsem přehodnotila oblečení a s ostatními maratónci z hotelu jsme v dešti odsprintovali k nejbližšímu metru. Do autobusu směrem na Maratón jsem nastupovala s čvachtáním v botách a úplně promočená. Celých 53 minut, co nám cesta do Maratónu trvala, vytrvale pršelo. Bylo 18°C. V areálu startu jsem se převlékla do náhradního suchého trička – do startu hodina a půl. Od pořadatelů jsme dostali průhledné pytle, do kterých jsme si kreativně udělali otvory na hlavu a ruce. Na štěstí byl asi 200m za startovní bránou sportovní areál, kam bylo možné se jít schovat a vyčkat v sedě. V 9:00 závod začíná. Déšť, kaluže, potoky vody tekly přes silnici. Nevadilo nám to – stejně jsme byli promočeni durch. Prvních dvacet kilometrů jsem rozběhla docela rychle (5k – 21:55, 10k – 43:46, 15k – 1:05,39, 20k – 1:27, 54) pak přestalo pršet a okamžitě začalo být nepříjemné teplo 23°C umocněno sluníčkem vysávalo sily. Na 25 km jsem odhodila podél cesty jedno z triček. Mokré oblečení začalo osychat. Nudu dlouhého běhu jsem zaháněla dobíháním ostatních ženských účastnic. Jaké mě ale čekalo překvapení, když jsem o téměř 10k konečně doběhla paní s dlouhým blond culíkem v oranžovém tričku a on to chlap. V mé části startovního pole bylo žen poskromnu, což mi naneštěstí umožňovalo věnovat se sebelítosti. Píchalo mě v pravém koleni, šponovalo levé lýtko. Od mokrého oblečení jsem měla rozedřené samá zajímavá – nečekaná místa – užívala jsem si takové to soukromé peklo (Možná kdyby Dante běhal maratóny, tak by svému peklu přidal ještě jedno patro). Na 35 km mě doběhl spolubydlící z hotelu s pokřikem „ahoj krajanko jak to běží“. Hned bylo veseleji. Sloučili jsme naše pekla a vzájemně se motivovali až do cíle. Nevím, jak se krajan jmenoval, ani odkud byl, ale vděčím mu za svůj osobák. Posledních 7km bylo nekonečných. Všechno mě bolelo – kdybych běžela jako dosud sama, asi by to bylo pomalejší. (25k – 1:52,31, 30k – 2:16,32, 35k – 2:39,40, 40k – 3:03,00). Pověstné poslední 2 kilometry probíhaly v parku v okolí stadionu. Připadalo mi, že nikdy neskončí, čas se zastavil. Běžím a běžím a stadion v nedohlednu. Bolí mě kolena, mam žízeň, točí se mi hlava, trpím. Pohled na stadion se nečekaně otevřel pouze necelých 300m od cíle. Do očí mi vhrkly slzy. Nad stadionem se linula opera od Marie Calais, na tribunách skandovaly davy diváků, „ Bravo, Bravo, Bravo, Bravo“. Posledních 120 metrů na stadionu do cíle. Už to konečně skončí, časomíra ukazuje 3:12,25. (Můj čistý čas 3:12,01). Mohu přestat běžet, pro slzy nevidím. Jsem dojatá, že jsem v Aténách, mám nový osobák a už nemusím nikam běžet.

Slunce pálí, po ranním dešti ani památky. Ihned po doběhnutí mi zatuhnuly nohy, bolí kolena, bolí lýtka, chce se mi zvracet a je mi zima.

Při kulhavé cestě na oběd mi kamarádka Mirka se synem Tomem nadšeně vyprávěli své zážitky z 5km běhu. Dvanáctiletý Tom se mě s jiskřičkami v očích zeptal, „ Teto, kam nás vezmeš na další maraton“.

Gabriela Raková