Maratón klub Kladno

Začalo to česnekem...

Publikováno 24. 7. 2009
Tak to jsem zvědavý, kdo více a dříve zavětří? Milovníci kulinářství, vyznavači netradičních léčebných metod či se najdou odvážlivci, kteří vytuší jakési sportovní dění? Opravdu to tak bylo. Hned po postavení stanů – protože to vypadalo na déšť – jsme vyrazili na prezenci.

Během dvou minut jsme byli odbaveni a v malé chatě – zimním lyžařském bufetu – jsme zaregistrovali lehce nezvyklou činnost. U stolků sedělo pár pořadatelů, známých a ti všichni loupali česnek. Dali jsme každý jedno, vytáhli nože a přidali se. S naší vydatnou pomocí se rodil základ pro rogainingovou česnečku. Teď asi přestávají číst ortodoxní vyznavači čistě běžeckých akcí nebo naopak si říkají, do čeho se zase ti blázni pustili? A to jsme s sebou vzali i nováčky! Nemyslím zkušeného Karla, kterému se podařilo zlákat přítelkyni Evu, ale naší Lucku s Lenkou Pucholtovou. Touto dvojicí se zrodil zajímavý sportovní komplot – nejen teoretický, jak ho s Benem předvádíme při pořadatelství různých unhošťských běhů, ale praktický závodní. S ubývajícími hlavičkami přibývalo pomyslných čárek, až jsme raději vypadli do stanů a zkoušeli něco naspat. Lehce zamračené ráno. Co z toho bude? Na pálivou polévku nebyla chuť, ani pěnivý mok nás nelákal, raději jsme se probrali pomocí kávy, rohlíků, řízků, koláčů. A v deset jsme dostali mapy. Nové Město u Mikulova v Krušných horách leží dost vysoko, v okolí se dá nalézt i rovina či ne tak náročné úseky. Ale to, co jsme viděli, nás nemilosrdně bude hnát dolů, nahoru a naopak. Plánujeme, tradičně měníme, ale tentokrát nějak nejsme schopni něco slušného vymyslet. Tak dáváme dohromady cca prvních 6–7 hodin s tím, že „se uvidí“. Balíme něco jídla, naplňujeme kejmlbeky, nandáváme lehké oblečení a ujišťujeme holky, že někdy v noci na chvíli dorazíme. L+L, jinak „Zdravušky“, startují hodinu po nás, na stejné mapě se shodnými kontrolami můžou strávit 6 hodin. V 12:00 zaznívá Good luck a vybíháme. Přestože se dušujeme, že začátek bude pomalý, Klínovčík (831 m) vybíháme a jako první razíme „31“. Pak už dáváme prostor mladším a necháme se táhnout. „35“ je kousek, ale pod sjezdovkou a v klouzavém železničním tunelu. Odtud vybíháme na Pramenáč (909 m), kde v pohodě nacházíme „40“. Další postup je jasný, akorát že netrefujeme ten správný průsek. Zato poznáváme mokré stráně, první klouzavé skalky, strouhy vody a lesknoucí se klouzky. Na skalnaté kupce Jedlovec je schovaná „51“ ,ta, ani následující bezejmenná 747 m vysoká skalka s „52“, nám potíže nečiní, trochu větší kamenité bludiště nám přináší „82“ schovaná v nejjižnější části „Vlčího kamene“. Marně se nám zde rodinný cyklopár snaží namluvit, že jdeme špatně, prý viděl jiné až u Moldavy. Ještě s dávkou jakéhosi humoru jim vysvětlujeme, že i my tam dorazíme. Sbíháme a doslova slézáme do Hrobu, abychom se po kiláku po silnici z něho vyhrabali a našli jižní roh louky. Ze dvou možných samozřejmě vybíráme tu lehčí, což nebylo to nejlepší řešení. Kontrola „63“ byla asi o 500m do kopce dále. Vašek nachází vhodnější příští cesty, sbíháme k potoku a po neexistující pěšině stoupáme místy korytem jiného potoka výše. I to má své výhody. Kdykoli se můžeme napít a šetřit zásoby na zádech. Skalnatou a bodově výhodnou „93“ nalézáme dobře; to nás naladí a zaimprovizujeme tak úspěšně, že obejdeme to, co jsme nechtěli, marně hledáme skrytou pěšinu a stejně musíme do prudkého svahu nahoru. Zde si výrazně vzpomínám na nenápadné varování před startem -„trochu se tu rozmnožily zmije, dávejte bacha“. Na malé vrcholové kupce s „65“ chvilku odpočíváme a rozhodujeme se, co dál. Skoro po rovině dáváme „72“ umístěnou u nepatrné nádržky a překrásným vrchovištěm s klečí a jeřabinami postupujeme přímo rovně k většímu rybníčku s „46“. Úzkou lesní pěšinkou docházíme na Dlouhou Louku, přímo k hospodě. Je to jasný. Guláš s pěti, kofola a nové rozhodnutí. Jdeme dál. Přes noc. Nejbližší tři kontroly musíme zvládnout za světla! Za první loukou a druhou chatou vyrážíme ale po špatné cestě, a ta navíc brzy končí. Mapa s buzolou pomáhají, hustým porostem se proklopýtáváme k výrazné zatáčce a je to zase dobré. Z naší strany malý vrcholek s „61“ hned máme a na západ opatrně slézáme do hlubokého údolí, překračujeme potok a zase stoupáme. Na rozcestí potkáváme modrou turistickou značku a ta je nám znamenitým průvodcem. Dovádí nás k ústí vodní štoly s „87“ a pak vede nazpět, zhruba směr Loučná. 2 vydatné prameny nás doslova nutí ochutnat krušnohorské pitné zásoby a také šikovně navigují. Za tím druhým začínáme stoupat. Po nerovné a borůvčím zarostlé horské louce docházíme přesně k nejvyššímu bodu trasy – „92“. Začíná se smrákat, postupujeme po silničce podél Flájské obory, na chvilku si odbočíme ke křížení průseku s potokem, kde sbíráme „81“, vracíme se a po asfaltu i běžíme. Fouká vítr, na okolí padá tma spolu se začínajícím deštěm a na nás chlad. Jsme u přehrady Fláje a někde v kopci, uvnitř lomu, máme „67“. Černo, všude polámané a popadané stromy, kameny, mokrá tráva, 2 kužely čelovek a nepublikovatelné výrazy. Asi po půlhodině tápání ji máme. Odcházíme a najednou to tu je. Podívej, tady ten smrček má husté větve a na zemi suché jehličí! Je asi 23:00 a my bivakujeme. Schouleni do klubíčka i usínáme. Ale přece jen na blbém místě. Tak po 45 minutách ustává déšť a přicházejí další dvojice. Musí projít kolem nás. Nedá nám to, a trochu radíme směr, kterým hledat.

A skončilo to na bedně.

Když nával utichá a my zase přivíráme oči, rozezní se v 0:33 Stumblin In. Lucinčina SMS se ptá, kde jsme. Z mé odpovědi, že pod stromem, je trochu překvapená, ale na víc není čas. Snídáme a znovu vyrážíme. Bohužel, pěkně zmateně. Dobrou hodinu nám trvá, než najdeme správnou odbočku a pak už v pohodě nacházíme bažinatou „56“, obcházíme bahnitou částí kolem nádrže a jsme zase na silnici. Tma už není tak výrazná, a když nám náhodně projíždějící auto osvítí kus lesa, snadno odbočíme na dobrou zpevněnou cestu. Ta nás vede k Pusté skále, kde se nám ve skalnatém bludišti daří najít „83“. Vypínáme světla a dlouhým průsekem postupujeme k pastvinám. Je asi půl páté a proti nám obrovská laň. Zastavujeme my i ona, obrací se a marně uskakuje stranou. Všude jsou oplocenky a tak musí dlouho hledat volné prostranství. My se po chvíli opět noříme do mokré trávy a ve velkém větvení potoků nalézáme „38“. Podél potoka se dostáváme na širokou cestu a na nejbližším můstku stavíme, doplňujeme vodu, svačíme. Dotěrné mušky nás nenechávají posedět a tak běžíme dál. Kupka se „77“ je na dosah, pár metrů za ní přelézáme potok und von dieser Zeit sind wir in Deutschland. Cestou necestou vylézáme na zalesněný kopeček a hledáme Steinkuppe. Jen „39“, ale není jednoduchá. O kus dál ležící Morgenstein s „71“ je dost snadný und herunter bis nach Holzhau. Na okraji první německé obce dobíháme jeden z mixů, který nás povzbudí slovy „To jste vy dva, co spali pod stromem!“ Trocha euforie nás odnese o pár metrů dále, ale hledanou, opět skalnatou, „85“ máme. Široká cesta se změní v lesní silničku a my skoro za běhu sbíráme „64“ a pak vylézáme na téměř plochý vrcholek s „94“. Sešup k potoku, vylézt k silničce a nad lomem svítí „59“. Jsme na asfaltu a začíná obec Hermsdorf. Asi naše letošní prokletí. Terén je sice náročný, ale pestrý a člověk musí pořád dávat pozor, avšak silnice a obec nás doslova ubíjí. Pozornost ochabuje a ani se nám nechce běžet. Navíc okukujeme místní domy, občas pronášíme „Morgen“ a chybujeme. Když se vzpamatujeme, je pozdě na plánované 2 kontroly. Doslova se protrpíme obcí (cca 6 km!) a když na konci vylezeme a chceme vyrazit k lesu, stojí nám v cestě hodně vzrostlé řepkové pole. 150m ! Přemýšlím jak dál, moc to nejde, Vašek rozhoduje, že přes pole to nepůjde a tak se ztěžka rozbíháme. Po kilometru opouštíme konečně asfalt a jsme na lesní cestě. Další úsek nás vede po náspu zrušené železniční tratě, která kdysi spojovala Moldavu s Holzhau. V zimě se tu jezdí na běžkách. Na kraji lesa vybíháme k potoku, kde dáváme „Wiedersehen“, a začínáme brodit nefalšované české bahno. Na malé skalce před první českou vsí je „84“ a vzápětí probíháme Moldavou. Času moc nezbývá, a proto se raději se ptáme místního domorodce, kam vede ta hezká úzká asfaltka. Přesně tam, kam potřebujeme. Sice ji za pár minut opouštíme, znovu šplháme do stráně a za potokem lezeme ke „45“. Křížek, umně schovaný na kraji křižovatky cest, ale za pěknou terénní vlnou, nám trochu vzdoruje, ale Vaškovy bystré oči ho objevují. Odbíháme, cesta končí v bažinách, musíme přes, je to pouhých 150 m k silnici. Přebíháme ji a po dobré zpevněné (snad cyklostezce) vyrážíme dál. Jeden, dva průseky a tím dalším vlevo. Také končí ve vodě, mezi vodotečemi a klečí. Zapadáme po kotníky, místy do půli lýtek, prodíráme se hustým porostem, natáčíme mapu podle buzoly, sledujeme hodinky a nakonec neúspěšně vyrážíme dál. Kousek po silnici a je tu poslední terénní úsek s naší poslední kontrolou. Vyšlapanou pěšinkou dobíháme k soutoku potoků, razíme „32“ a kolem chat a přes železniční trať dobíháme do cíle na lyžařském stadiónku. Do limitu chybí asi 6 minut. Jsme rádi, že to máme za sebou. Hned se vidíme s našimi Zdravuškami, dovídáme se, že úspěšně dokončili šestihodinovku, sebrali 330 bodů a ve své premiéře obsadili druhé místo. Na nás padá únava. Jíme, pijeme, balíme věci, stany a chystáme se na odjezd. A v tom přiběhnou Lucinka s Lenkou, že musíme počkat. Zpočátku nechápeme, ale holky nás rychle uvádějí do reality. Po krátkém čekání vystupujeme na bednu. V Mistrovství České republiky veteránů v rogainingu jsme obsadili 3. místo.

Václav Klos + Zdeněk Kučera