Maratón klub Kladno

Boston Marathon 2009

Publikováno 23. 4. 2009
Bostonský maraton je samozřejmě 42 195, ale taky Samuel Adams a grilovaný ústřice… Sam je bostonské pivo a ústřice jsou ústřice, vždyť je to u moře, no né? A když ústřice tak kde jinde, než v Union Oyster House, který funguje od roku 1826 a měl by být nejstarší hospůdkou v USA. Samuel Adams je osobnost podepsaná na americkém vyhlášení nezávislosti, ale to už je z jiného soudku.

Jak se to vlastně seběhlo, že jsem se ocitl na Bostonském maratónu? To jak začnete trochu běhat, tak si o tom běhání také tu a tam něco přečtete… no a Boston je legenda – nejstarší maratón. Začalo to olympijským maratónem v roce 1896, kdy Coubertin s kamarádem Brealem oprášili antický příběh a hned rok nato, 1897 v Bostonu, tu štreku místní běželi taky a od té doby ji běhají bez přerušení, letos po 113. Samozřejmě se postupně vzdálenost a trasa „historicky usazovala“, ale pořád je to jednosměrně po stejné silnici do města.

V dnešní době u těch „ nejžádanějších“ maratónů převyšuje zájem běžců kapacitu trati ( a pořadatelů ), například do New Yorku či Tokya se hlásí přes sto tisíc zájemců a běží kolem třiceti tisíc. Na startu jsou ti, co mají štěstí v loterii, kam jsou všichni zařazeni. Říkal jsem si, že čím vícekrát zkusím Tokyo, tak statisticky se pravděpodobnost, že budu vybrán zvýší… a vyšlo to na poprvé. Boston na to jde jinak a to požadavkem na kvalifikační čas, který je odstupňován podle věku, začíná to na 3:10, pro mě 45 – 50 to je 3:30, který musí být splněn v době rok a půl před a to na některém z maratonů zařazených do kalendáře mezinárodní asociace ( AIMS). V roce 2008 jsem limit splnil na třech maratonech, ale jen ten pražský splňuje to zařazení… oni v té asociaci ani neví, o co přicházejí, když nemají v kalendáři třeba Unhošť…

Start je v 10:00 (první vlna, druhá 10:30), v šest vyráží první autobusy z centra Bostonu na start do Hopkintonu, tedy do vzdálenosti 42 kilometrů. Tím je dáno, že když už to dál nejde, tak je třeba čekat na něco sběrného či na zdravotníky, nevím…, při okruhovém maratónu městem si říkávám, že to není žádný adrenalin jako třeba v horách, můžete si sundat číslo a jít na metro. Čekal jsem, že na start dojedeme tak za půl hoďky, připadalo mi, že autobus jede dobře 80 km/h, ale trvalo to přes 50 minut. No byl jsem zvědav, jak rozumě uběhnu to, co jede autobus tak dlouho. Ale jeli jsme na start trochu jinudy – po dálnici a tedy asi oklikou. Čekání na start dlouhé. Jak se říká: „ aspoň že je pořádná zima, když už to trvá tak dlouho“.

Díky slušnému kvalifikačnímu času z Prahy (těsně pod tři), jsem byl zařazen do druhého koridoru – byly asi po tisícovkách. Tím došlo k tomu, že vzhledem k mé momentální nevýkonnosti (můj vlastní výraz pro nízkou až zanedbatelnou výkonnost), mě až do půlky maratónu všichni předbíhali, než jsem se propadl mezi sobě rovné, chvilku se držel, abych při výrazném zpomalení v posledních kilometrech opět několik tisíc běžců pustil před sebe. Zpočátku to docela šlo, půlku za 1:40, ještě na 30. to vypadalo na 3:20, no nakonec 3:40:45.

Ale jsem spokojenej, když není neběháno, tak ten zákonitě pomalej konec je spravedlivej. Tím, že to neběží žádní prvomaratónci a je třeba ten kvalifikační limit, tak se takoví ti turisté, co to jen tak zkouší, eliminujou a všichni tady vědí, o co jde. Startovalo 23 211 běžců, doběhlo 22 898, můj čas se zařadil na 10 478. místo celkově, v kategorii 1 588. To by v New Yorku, kde je o deset tisíc běžců víc (což je o třetinu) stačilo tak na místo k 5 000. A třeba potěším některé členky Maratón klubu tím, že mě předběhlo 2 643 ženskejch, těch tam bylo opravdu hodně, zkusím za domácí úkol zjistit kolik přesně.

V tom mém koridoru druhé tisícovky vedle mě stál takovej starší Japonec, ono se tak moc nepozná, jestli vypadal na 60 nebo na 80 let, ale okolostojící američani si šuškali, hele to je vítěz a něco co jsem nerozuměl… myslel jsem, že je to nějaký minulý vítěz veteránské kategorie a teď jsem se na webu 42195 dočetl, že to běžel i 81 letý Keizo Yamada, což je opravdu vítěz, ale celkový z roku 1953 a letos to měl běžet po osmnácté… tak jestli to nebyl ten můj soused v koridoru, možná jo. Byl to takovej sušinka, menší než já (a těch moc není), ale sympatickej.

Začíná se z kopce a pak se to tak sice ne moc, ale vlní… podle popisu trati jsem čekal na tom třiatřicátým kilometru ten kopec „ kterej láme srdce“, už jsem si myslel, že to je ono a že jej mám za sebou… a ono se to pak ještě zavlnilo dvakrát… ale šlo to. Atmosféra parádní, krátce po startu mě plácnul někdo po zádech a prej „ jak to de“,… běhám s tím tričkem CZECH Maratonklub Kladno, čímž jsem trochu čitelnej. Takže to byl někdo z čechů (podle startovní listiny jsme tam byli dva z republiky a další čtyři češi co žijou v USA). Taky mě zdravili dva běžci z Polska (podle polštiny a trička s nápisem Poland), s jedním z nich jsme si při běhu stiskli ruku. A ti američani jsou takoví komunikativní, takže vím, že jeden má osobák z Berlína, jinej že se chystá do Londýna… (asi mě to povídali, aby se pochlubili znalostmi o Evropě…), asi pěti jsem odpovídal kolik mám maratonů … a tak… Nejvíc mě překvapil a zaskočil spoluběžec, který se ujišťoval, že jsem ze stejné země jako Zátopek… tak jsem mu to „ ve vší skromnosti “ potvrdil. Podél trati neustálý povzbuzování, když vám to běží tak je to fajn, když se člověk trápí, tak to už tak moc fajn pro mě tedy úplně není, …ale musím uvést, že jsem si připadal jako domácí, protože co chvilku se ozývalo hlasité „Czech republik“, jak fandící lidi podél trati reagovali na ten nápis na tričku. Pokud to šlo, tak jsem na ně vždycky trochu mávnul, jako že děkuju.

Uvádí se, že to cizinců běhá míň než jinde, tak jen kolem 10 %, což podle triček tak i vypadalo (Italia, Portugal, Brazil, Poland… a tak). Po městě bylo vidět na každém kroku běžce hlásící se oblečením k maratonu… ono mezi šestisty tisíci obyvateli se to tak nerozprskne, těch dvacet tisíc, jako v mnohamilionovém New Yorku nebo Tokyu. Hodně lidí chodilo po městě buď v bundě nebo v tričku s logem maratónu… já chodil s čepičkou. V hotelu jsem taky potkával pár lidí, co přijeli na maratón. Takže v hale a ve výtahu jsme se zdravili, často ke mně něco prohodili… snažil jsem se reagovat, co mě angličtina stačila.

Vedle již zmíněného japonského vítěze musím uvést, že jsem „ to běžel“ s jednou výjimečnou personou světového maratónu vůbec, mimo jiné čtyřnásobným bostonským vítězem a američany asi nejvíce uznávaným rodákem Billem Rodgersem, který dnes ve svých jednašedesáti letech bojuje s rakovinou prostaty… z článků a komentářů před maratónem mám pocit, jako by se s Bostonem přišel rozloučit… i když říkal, když bude moc horko, tak to nechám na příště… je to ten bouřlivák, co před svou trochu opožděnější běžeckou kariérou dost kouřil a prý toho nikdy úplně nenechal… uběhl to lehce nad čtyři … kdo z bývalých špiček se takhle proběhne…?! Tak mu držme palce…! Domácí jistě potěšilo, že třetí místa jak v mužích tak ženách obsadili američani ( Ryan Hall 2:09:40 a Kara Goucher 2:32:25. Vyhráli Dariba Merga, ETH 2:08:42 a Salina Kosgei, KEN 2:32:16. Ony to ženský rozběhly nějak pomalu. (Salina vyhrála i v Praze). No a jak to uzavřít? No přece že se těším na Soudek, teda jen s foťákem, protože ty moje nohy jsou taky jenom člověk, ale Soudek je Soudek a doma je doma. Ale je dobrý, občas si to z povzdálí připomenout.

Miloš Kmuníček

Post skriptum: Taky samozřejmě nezanedbávám ochutnávání jiných značek piva než toho Samuela Adamse, do dvou mi už jen tak mimochodem servírovali plátek citrónu (Hoegaarden a Harvest Wheat). Ten Budweiser jako dobrý jo, ale Budvar v Masnejch krámech v Budějicích je lepší… a který je nejlepší? No, přeci to pod Louštínem. MK