Tokyjský maratón - návod na použití
Publikováno 25. 3. 2009
Dvacátého druhého března 2009 jsem se postavil na start Tokyjského
maratonu. Na zádech nápis na tričku: Maratón klub Kladno. Uváděná
kapacita je 30 000 běžců a dalších 10 000 startuje společně
s maratónci na desítku. Zkrátka jeden z velkých městských maratonů, pro
našince zajímavý exotikou dálek.
Co je třeba k takové štrapáci zvládnout? Odpovědí mi napadá najednou
vícero. Protože předpokládám, že až na výjimky tohle budou číst
maratónci… z nichž většina má více – a to mnohem – maratonů než
já (a s lepším osobákem), pokusím se vybrat pár postřehů tak, abych
nenosil dříví do lesa.
Tak především je třeba zvládnout automat na jízdenky v Tokyjském metru, což se nám (byl jsem tam se synem Tomášem) i přes naprostou převahu informací v japonštině (tedy k ničemu) docela rychle – překvapivě – podařilo. Oni ti mladí mají, jak kluk říká, když se ho u počítače ptám, jak přišel na to, že má kliknout sem, intuitativní našlápnutí nějak lepší… nebo co. Nemohu si odpustit srovnání, že pro cizince orientovat se v pražském metru při nákupu jízdenky mi připadá komplikovanější.
Načerpání glykogenu do svalů není problém, nudle v polívce šmrncnuté mořskejma potvorami na každém rohu tak kolem stovky (na naše peníze). Osobně musím říci, že jsem to běžel především na suši, kterejma jsem se večer před maratonem trochu neplánovaně nacpal o trochu víc než jsem chtěl. Suši v Tokyu stojí tak pětkrát míň než u nás, co u nás v korunách tak tam v jenech, kterej je zhruba 1:5.
No a co je důležité? Zavodnit organismus. To jsem postavil na plechovce piva YEBISU a při té soukromé maratonské suši párty na dvou točenejch KIRIN BEER. Jsou to takový ty globalizačně lehčí nijak výrazný piva, tedy ne jako křen, ale nezklamou. Snad jsou japonský, ono je tam vedle anglického nápisu na plechovce (i to KIRIN bylo vedle točeného v restauraci v krámku plechovkové) dalších mnoho znaků, jak se říká ten rozsypanej čaj, takže aby se z toho nevyklubalo něco sice asijského, ale odjinud. Ostatně pivu ochutnávanému po cestě se chci věnovat v samostatném přípěvku.
K samotnému maratonu: hodně lidí, pochopitelně, organizačně zvládnuté, jen ještě dnes ve čtvrtek po neděli nejsou na netu výsledky, jen individuální čas podle zadaného startovního čísla. Vyhrál Keňan Salim Kipsang za 2:10:27, druhej Japonec Kazuhiro Maeda 2:11:01 a třetí Sammy Korir 2:11:57. Sammy je ten, co při Tergatově svěťáku 2:04:55 v roce 2003 doběhl vteřinu za ním… jako vodič. Takže překonal taky do té chvíle předchozí rekord, ale o vteřinku později. Ženský vyhrála Japonka Mizuho Nasukawa za 2:25:38. Trochu jsem za uvedenými výkony zaostal, mých 4:08:37 (od výstřelu, na který jsem měl při průběhu startem zpoždění jenom necelé dvě minuty) je ovšem na to, kolik jsem měl naběháno, spíš zázrakem. No posuďte sami. Listopad 126 km, prosinec 6 km, leden 10 km, únor 51 km, březen do maratonu 86 km. Jinými slovy jsem po dvaapůlměsíční přestávce začal běhat měsíc před maratonem. A že to ze začátku drhlo. Taky těch zejména posledních 8 kilometrů bylo…no… ále co ! Pravda, chvilku jsem si to jak se říká trošku užil, prvních deset ne, to jsem byl nervózní zda to uběhnu, nejlíp mi bylo mezi desátým a dvacátým, když to vypadalo, že to jako půjde, pak už mi samozřejmě docházelo, ale zase jsem si říkal, že to ještě chvilku nohy vydrží a s přibývající uběhlou vzdáleností jsem si zase říkal, no to už by se snad v tom limitu 7 hodin dalo ujít. Nakonec jsem sice opravdu popocházel, ale řekl bych, že jsem z celého maratonu šel ke konci v těch posledních kilometrech míň než jeden. Ten poslední jsem pomalu uběhl celý – paráda.
A douška na závěr: jak se tak po doběhu a převlečení suneme na nadzemku, je potřeba seběhnout po schodech o patro níž, tak se nadechnu a jdu pomalu dolů, zvednu hlavu a zrakem se potkáme s chlapíkem, který se ke schodům taky jaksi opatrně blíží, zašklebí se na mě a kývneme s úsměvem na sebe, jako že ty schody, …že jo!
Miloš Kmuníček
Maratón klub Kladno
Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých
závodů.