Maratón klub Kladno

Brutus aneb Jak jsme (sportovně) oslavili Matyáše

Publikováno 23. 3. 2009
Nejsem vědma, ale tušil jsem to. Kolem prvního jarního dne očekával Honza Tlustý narození prvního potomka a my jsme plánovali start na tradiční akci. V pátek, krátce po půl jedné, jsem se dověděl, že přišel na svět malý Matyáš a pár hodin poté jsme odjížděli. Krátké večerní posezení v restauraci v Pikovicích jsme zasvětili novorozenci a předběžnému zkoumání mapy.

Prostor v oblasti soutoku Vltavy se Sázavou je krajinářsky velice pestrý, a co se profilu týče, dost členitý. 24 zakreslených koleček – kontrol – shodných pro oba dny, bylo rozeseto po obou březích obou řek. Naše plánování bylo jen jakousi teorií, čekali jsme totiž na další důležitý artikl – body. Brutus je náročný orientační závod dvojic; v sobotu je 6 hodin na sebrání libovolného (samozřejmě co nejvyššího) počtu kontrol, které jsou různě obodované; v neděli je o hodinku kratší. A sobotní body jsou odlišné od nedělních. Ranní mrazík nás nechal chladnými, vzrušení nastalo až půl hodiny před startem. Přidělená startovní kartička obsahovala kolonky s body, podle kterých jsme předělávali naše původní plány. Hotovo, jsme připraveni. V 10 startujeme. Asfalt, kostky, silnice, ulice a vybíháme z obce. Po kiláku jsme u chat, začíná les a pěkné stoupání. Za chvíli jsme na Medníku, razíme první kontrolu a z oka ukápne slza při vzpomínce na polozapomenutého písničkáře žijícího kdysi na opačném břehu Sázavy. Lesem na jih, po cestě přes Třebsín, zde na modrou značku a malou chatovou osadou na další kopeček, vrchol Kněžoles. Lampiónek je na zbořeném posedu. Odbíháme přes dvojí či trojí pastviny a míříme k Vltavě. Poblíže chat nacházíme vyhlídkovou terasu Kletecko a pod ní naše místečko. Značíme a rychle mizíme přes louku do lesa. Následuje prudký sešup k potůčku a znovu výšvih nahoru. Postupujeme po žluté značce, nové značení odbočuje, ale my držíme směr až do místa, než nás zastaví chata a prudký skalnatý svah. Po dvou, místy po čtyřech se drápeme vzhůru, Vašek neomylně ukazuje, kam až musíme. Vyhlídka Máj nám dává zabrat, ale za ten výhled do údolí, do oblasti bývalých Svatojánských proudů a směrem k historické trampské osadě Ztracenka, to určitě stojí. Na romantiku není čas, přebíháme pastviny a kolem pár domků dobíháme k Teletínskému lomu s jezírkem. Další kontrola je na průkazce a trochu zvolňujeme. Je čas na tyčinku, na pití a také cesta příliš nesvědčí běhu. V údolí je dost popadaných stromů, větví, bláto. Příští úsek už je příznivý, ale netrvá dlouho. Šplháme do prudkého svahu, kousek využíváme další cesty a znovu do koryta potoka. Soutok, kde je „pětka“, leží pěkně hluboko, sestup k němu je možný jedině sklouznutím po zadních částech těla. Zvládáme a členitým terénem dorážíme ke slapské přehradní hrázi. Silnice, Třebenice, modrá značka, hospoda U Taterů, vystoupat trochu výše, projít do obory a sestoupit na Bílou skálu k pomníku. Znovu přes hřeben a sbíháme do údolí – přesně ke kontrole. Je to náročné, ale chceme tady sebrat vše, co se dá. Tak vystupujeme na Severní vartu, sbíháme dolů, vylézáme na Chlum (Homoli) s přečerpávající vodní nádrží a cestou necestou se spouštíme do Štěchovic. Pár metrů kolem Kocáby a znovu lezeme nahoru. Úzká pěšinka nás dovádí ke Svojsíkově mohyle. Nejvíce bodovanou kontrolu nemůžeme přece vynechat. Zpět už to jde lépe a na silnici se začínáme zase pomalu rozbíhat. Jde to ztuha, hodně ztuha, byť jsme na naprosté rovině. Před přehradou uhýbáme do terénu, scházíme k potoku a nacházíme „trojku“. Každou chvíli kontrolujeme mapu, vzdálenost do cíle a čas. Utíká rychleji, jak my. Jdeme a ještě zvolňujeme. Poslední stovky metrů přece jen sbíháme a s malou rezervou dokončujeme první den.

Pozdní odpoledne, podvečer a večer patří relaxaci. Prazdroj, kofola, hranolky a mapa. S přáteli porovnáváme postupy a snažíme se předvídat budoucnost. Neběžící manažér Tomáš přináší neoficiální výsledky. Nechce se nám věřit tomu, co říká, ale tu myšlenku nelze pominout. Vedeme.

Nedělní ráno je krátké. Rychle se najíst, obléknout a půl hodinky předem stanovit, kam se dnes vydáme. Body nás neúprosně ženou do sobotních, lehce poopravených postupů. Na poslední chvíli oblékám i rukavice a v průběhu dne toho vůbec nelituji. Start! A vyrážíme pěkně zostra. 2 páry nohou se snaží všem utéct. Za Medníkem setřásáme nejbližší pronásledovatele, opakujeme les, pastviny, vrchol Kněžoles a nastupujeme na novu „desítku“. Krásným vodítkem je nám vysoké napětí, celkem snadno nacházíme údolí na kraji lesa. Následuje dlouhý lučnatý a zvlněný postup k Teletínskému jezírku, obrácený směr k vyhlídce Máj a nazpět na Kletecko. Zde se objevuje malá závada. Někomu se (ne-)líbily orienťácké kleštičky a záhadným způsobem si s nimi poradil. Pomocí mobilu a Tomáše hlásím ztrátu do centra a pak pokračujeme. Okolo Medníku probíháme Pikovicemi, suchou nohou překonáváme Sázavu a slézáme pod železniční trať ke „14“. Máme za sebou něco málo přes tři hodiny a nohy už cítí únavu. Prudký výstup z údolí vylézáme pomalu, krok za krokem. Vyndáváme z batůžku gel, zapíjíme vodou a teď hlavně neudělat kiks, nezakufrovat. Ale jde to, vrchol Zahrádka je přesně tam, kde potřebujeme. Ven z lesa, překonat polní úsek a znovu mezi stromy. Trochu riskujeme, ale věříme si. Do údolí s další kontrolou postupujeme přímo a hluboko dolů. A stejnou cestou ven. Časomíra je nám příznivě nakloněna a vrchol Ďábla nad Petrovem nemůžeme vynechat. Poslední oplocenka s lampiónkem, seběh do obce, ještě jednou přes Sázavu a půl kiláku k hospodě. Jsme v cíli. Zbývá nám asi půlhodina, ale v našem dosahu už není žádná možná kontrola.

Polovina týmu se jde umýt, druhá půlka to nechává na doma, manažér pomáhá pořadatelům. Balíme, nakládáme věci do auta a spěcháme na hospodský guláš. A hlavou stále prolétává neposedná myšlenka. Po chvíli ji na vyhlášení slyšíme. Jsme druzí.

Zdeněk Kučera + Vašek Klos