Maratón klub Kladno

Jarní prověrka

Publikováno 20. 3. 2009
I když astronomické jaro ještě nenastalo, dvojboj „Narozeninová 5“ – „Těškovský okruh“ je možné chápat jako první pozimní test naší běžecké výkonnosti. Tyto dva závody odehrávající se ve dvou po sobě jdoucích dnech v celé nahotě ukáží, jak kdo na tom je, jinými slovy, jak kdo na sobě v zimním přípravném období zapracoval a co může od nastávající sezony očekávat.

Letošní zima běžcům moc nepřála. Nejednalo se však o extrémně nízké teploty, ale o mohutný ledový krunýř, kterým byly pokryty všechny lesní cesty a to i v době, kdy již ve městě nebylo po sněhu ani vidu. V tomto období jsem vybíhal na své tréninky na Sletiště, střídavě na dráhu či na ne zcela dospělý kilometrový okruh uvnitř areálu. Mnohdy však i zde byl pohyb do značné míry problematický, neboť denní tání odhrnutého sněhu ve spojení s navrátivšími se mrazíky se na některých místech postaralo o povrch, za který by se nemuseli stydět ani ledaři na přilehlém zimním stadionu.

Zcela neposkvrněný jakýmikoliv teoretickými kurzy běžecké přípravy jsem se snažil míchat pestrý koktejl tréninkových jednotek jen na základě vlastní intuice, či útržkovitých informací vyčtených v různých běžeckých příručkách, popřípadě podle toho, co jsem kde zaslechl od svých běžeckých kamarádů. Hlavní důraz jsem kladl na kilometráž, avšak pro zpestření a rychlost jsem zařazoval i stupňované či intervalové tréninky. Pomyslný vrchol pak představovaly osmistovky běhané „nadoraz“ na lehkoatletickém o­válu.

Poslední týden před zmíněným dvojbojem jsem již jen volně vyklusával zcela v aerobním režimu. Měření klidového pulsu na úrovni 45/min před závodem ukázalo, že jsem po náročné zimní přípravě již i dostatečně odpočinutý a mohu v plné síle vyrazit do boje. Přesto při rozběhávání před vlastním závodem jsem nezažíval zvlášť extra pocity. Teprve po 4 – 5 km a několika zrychlených úsecích jsem se začínal cítit jakž-takž v pohodě. Po rozběhání a svlečení propocených textílií jsem ještě narychlo vyřešil oblečení na vlastní závod a to ve prospěch dvou slabých moirových triček a v neprospěch dlouhých elasťáků, které jsem nahradil krátkými běžeckými kalhotkami.

Start! Vyrážím společně s dalšími 59 závodníky na trať, která vede nejprve po cca 600 m okruhu uvnitř Sletiště. Během této úvodní části se snažím dostat se do optimálního tempa. Po dokončení sletišťního okruhu zjišťuji, že jsem o 7s rychlejší než loni, kdy jsem zaznamenal na této trati svůj nejlepší čas 21:17. Při tom si nepřipadám, že bych začátek nějak přepálil, dýchá se mně přiměřeně nasazenému tempu. To již mám za sebou Honzu Vimera, který je znám svými ostrými starty a kterého v poslední době předbíhám vždy až po určité době.

Vybíháme ze Sletiště a blížíme se ke kolotoči. Zde zjišťuji, že se můj náskok oproti loňskému času zvyšuje na 15 s. Před námi je 1,2 km dlouhá rovinka směrem ke Zvonečku. Jsem příjemně překvapen, protože se udržuji v těsném kontaktu se Zdeňkem Kučerou. Ze zadní pozice útočí Véna Hons, během okamžiku kolem nás přespurtuje Pepa Beránek, abychom ho po nějakých 100 – 200 m opět pohltili. Začíná se formovat zajímavá skupinka „padesátníků“ obsahující dále Jardu Doležala a v místě mírného stoupání u Zvonečku zezadu doplněná Vláďou Kropáčem. I to pro mě znamená příjemné překvapení, neboť Vláďa byl na krátkých a středních tratích dosud pro mě nedostižný. To již ale zjišťuji, že můj náskok oproti loňsku se zvyšuje na 18 s. Dýchání zatím stále v pořádku, ale v naší skupině se to mele. Co chvíli jeden soupeř předbíhá druhého, ale víc než metr na něj neudělá a dílčí pořadí se opět mění. Jak se blížíme k Lapáku, moje dýchání se stává intenzivnějším a obtížnějším. Tím spíš obdivuji Zdeňka Kučeru, který mně připadá, jakoby ani nedýchal.

Naše skupinka se začíná trhat. Odpadá Pepa Beránek a Vláďa Kropáč. Naopak za křižovatkou na Lapáku se začínají protahovat i rozestupy mezi námi zbylými čtyřmi padesátníky. Kupředu se dere Jarda Doležal následován Zdeňkem Kučerou a Vénou Honcem, já uzavírám náš vláček. Dýchání se stává stále obtížnější a jen s vypětím všech sil držím jakýs – takýs kontakt s mými soupeři. U kolotoče zjišťuji, že můj náskok na loňský čas se zvyšuje na 25 s. To je velice slibné, ale melu z posledního. Zuby nehty se snažím, abych to na posledních 700 m nepokazil. To již vbíhám na Sletiště a v zatáčce před tribunou nasazuji poslední zoufalý finiš. Je korunován sladkou odměnou v podobě přespurtování Vény Honse a pouze vteřinovou ztrátou za Zdeňkem Kučerou. Vylepšení mého času vzrostlo na 32 s celkovým pro mě neuvěřitelným časem 20:45. Přes totální vyčerpání jsem na vrcholu blaha. Se závodem jsem však nebyl spokojen pouze já, ale i Véna Hons, který zářil nadšením, jak si krásně zazávodil. Trochu opačné pocity měl Pepa Beránek, který zhruba po polovině trati zvolnil s cílem šetřit síly na Těškov. Jak se ukázalo hned druhý den, jeho rozhodnutí bylo velice chytré a prozíravé.

Po necelých sedmnácti hodinách po pátečním doběhu do cíle se již opět připravuji na další závod na Těškovském okruhu. Už rozběhávání bolí a ani po mých obligátních 5 – 6 kilometrech před startem to není o moc lepší. Několik mých přímých soupeřů však k mému velkému překvapení nedorazilo vůbec. O Zdeňkovi Kučerovi jsem věděl, že má nějaké zástoje v bílém království Jizerských hor, ale překvapila mě neúčast Vládi Kropáče a především Vény Honse, který sliboval, že určitě poběží. Z mých soupeřů zůstal pouze Pepa Beránek a také Honza Vimer a Honza Rock.

Hned po startu jsem ocenil včerejší taktiku Pepy Beránka. Ukázalo se, že ušetřené síly budou pro náš dnešní souboj rozhodující, neboť hned po startu jsem viděl pouze Pepova záda a brzy ani ta ne. Naopak já jsem se jen velice pracně dostával přes oba Honzy a můj odstup od nich se zvyšoval jen velice pozvolna.

Celý závod jsem proběhl v porovnání s pátkem ve velmi mírném templu. Na Pepu Beránka jsem dnes v řádném případně neměl a ze zadních pozic také žádné akutní nebezpečí nehrozilo. Proto sem si po výběhu na kopce užil dvaceticentimetrové vrstvy sněhu, ve vyjetých kolejích tekoucí vody a současně bahnitého a rozbředlého lesního terénu. Když jsem dorazil na okraj Těškova, zjistil jsem, že můj čas je zhruba na úrovni loňského. Abych si udělal alespoň nějakou radost, rozhodl jsem se zrychlit a pokusit se o nový zápis do mých osobních časů. Záměr se podařil i přes problematické zrychlení na ploše fotbalového stadionu, kde čím více síly jsem do běhu vkládal, tím hlouběji jsem se bořil do rozmočeného pažitu a výsledek působil zřejmě značně rozpačitě. Přesto jsem vylepšil svůj čas o 5 vteřin, čímž bylo kýženého dosaženo. Do poháru jsem si připsal 9 bodů, zatímco lišák Pepa vítězných 11. K Pepovi jsem však žádnou zášť neměl a to ani v nejmenším, protože běhat se musí i hlavou a to Pepa dokázal v plné míře. Zbytek mého smutku z porážky byl však brzy rozpuštěn v několika plzeňských dvanáctkách a při následném přebírání krásné medaile za druhé místo v přeboru Kladenského okresu. Proto i sobotní závod jsem zařadil do kategorie úspěšných. Co je však nejdůležitější, nabyl jsem dojmu, že jsem úspěšně prošel první jarní prověrkou a že mám dobrý základ pro nastávající běžeckou sezónu.

Jiří Fingerhut