Maratón klub Kladno

Pocity maratónce

Publikováno 5. 10. 2008

Maraton je výzva a pravděpodobně největší svátek pro většinu běžců na dlouhé tratě. Pro mě určitě ano. Okamžik, kdy se člověk postaví na start, si musí zasloužit v tréninku stovkami naběhaných kilometrů. Proto ten svátek, neboť mravenčí dlouhodobá práce je u konce a nyní již čeká jen sklizeň ovoce. Jaká bude, se rozhodne v několika následujících hodinách a minutách.

Letos již po páté jsem se postavil v prosluněné, ale naštěstí dostatečně chladné zářijové sobotě na start Kladenského maratonu. Za mnou byla celá letní příprava spočívající především v postupném zvyšování objemu naběhaných kilometrů. Za srpen jsem si do svého běžeckého deníku mohl připsat pro mě rekordních 260 km, tedy o 60 více než loni, kdy jsem dosáhl zatím svého nejlepšího maratonského času 3:57:55. Jako každoročně, jedním z tesů, jak na tom jsem, byla Žebrácká pětadvacítka. Tento závod patří k mým nejoblíbenějším pro svoji členitost a převýšení, ale možná, že hlavně pro neposkvrněnost křivoklátských hvozdů, v kterých je trať vedena. Výsledný čas 2:07:18, který byl 2 minuty a 13 sekund za mým osobákem z roku 2004 dával tušit, že jsem na dobré cestě, ale současně avizoval, že mám před sebou ještě určité rezervy, které je třeba ve zbývajícím měsíci před maratonem využít.

Posledním testem výkonnosti se pro mě stal tzv. Východní okruh kolem Kladna po cyklostezce v délce 25,5 km. Běh jsem absolvoval 9 dní před Maratonem a čas 1:59:28, kterým jsem o 2 sekundy překonal svůj osobák z roku 2007, naznačoval, že bych snad mohl atakovat svůj maratonský osobák. Zbývalo poučit se z předcházejících ročníků a zvolit správnou taktiku. Každý, z mých čtyř dosud zaběhnutých maratonů, byl pro mě jiný. První maraton byl z mého pohledu dosud relativně nejsnadnější – celková únava těla a délce tratě úměrné vyčerpání, avšak bez jakýchkoliv vedlejších extrémních projevů. To ve druhém maratonu jsem se dostal po čtyřicátém kilometru úplně na dno energetických zásob a ani nevím, jak jsem dorazil do cíle. Při třetím maratonu mě naopak zhruba od 35 km trápily křeče. Proto jsem při svém čtvrtém startu pravidelně po 10 km “lízal sůl“. Křeče se sice nedostavily, ale dobíhal jsem zcela vyčerpaný a „tak trochu mimo“ – jak se po závodě vyjádřil Franta Tůma – i když v mém dosud nejlepším čase. Přes veškerou rozdílnost jsem však pro všechny čtyři mé účasti našel společného jmenovatele: Největší ztrátu jsem nabral vždy na posledních 5 – 7 km! Minulý rok jsem až do 25. km běžel kolem 5 minut 20 sekund na km, což by v konečném součtu pro mě znamenalo přímo excelentní čas. Následujících 10 km jsem však zpomalil již na 5:40 na km a posledních 7 km jsem běžel dokonce za 6:40/km.

Poučen historií jsem si stanovil pro letošní maraton následující taktiku: První km jako zahřívací za 6 minut a následující až do cíle za 5:30. Výsledkem by byl pro mě famózní čas 3:52:30 a překonání osobáku o více než 5 minut! „Hlavně nepřepálit začátek a dodržet plán!“ se mi honilo hlavou, když jsem již čekal na lehkoatletickém oválu na mírně opožděný start.

Výstřel! Držím se pevně vnitřního okraje dráhy a snažím se nasadit úvodní tempo 6 min/km. Po dvou a půl okruzích opouštím dráhu a čas 5:21 ukazuje na hrubou chybu hned v počátku. Snažím se brzdit, jak se dá, ale po 1,7 km mé “pozitivní manko“ oproti plánu roste na hrozivých 61 sekund.

Ponořuji se poprvé do stínu lapácké vegetace a snažím se zpomalovat, jak se dá. Nenechám se vyvést z míry předbíhajícími běžci, jejichž často velice nestandardní dresy či způsob dýchání dává tušit, že dříve či později stejně “uzrají“. Na 5. km snižuji náskok oproti plánu o 10 sekund tedy na 51 sekund, na 10. km dokonce již jen na 41 sekund. Mezi tím se vzhledem k vlahému dopoledni rozhoduji nevyužít při prvním průběhu občerstvovacími boxy pohostinnost pořadatelů a nepít.

Během druhého kola si však vzpomenu na křeče, které mě trápily při jednom z předcházejících ročníků, a v následujícím průběhu Sletištěm v rychlosti polykám objem hned dvou pohárků s iontovým nápojem. Odmítám mokré houbičky, které mně obětavě podávají, co by pomocnice pořadatelů mé dvě dcery, Šárka a Eliška, a načínám třetí pětikilometrový okruh. Větší objem tekutiny způsobuje určité ztěžknutí žaludku. Snažím se to nevnímat a výsledkem je opětné zrychlení, což způsobuje, že mé “pozitivní manko“ na 15. km roste na 66 sekund. Mé podvědomí opět tahá za ruční brzdu!

Jsem rád, že iontový nápoj se postupně vstřebává a opět můžu běžet zcela uvolněně. Proto při třetím průběhu Sletištěm opět vypouštím pití i houbičky a jen slyším, jak Eliška za mnou křičí „běž!“

Ve čtvrtém okruhu mě jako jeden z mnoha o kolo předbíhá Standa Pípal Registruji jeho výkřik: „Hezký,“ směrem ke mně. Nádherné sportovní gesto, které mě téměř dojímá. Na dvacátém kilometru roste můj náskok oproti plánu na 1:17. Metu 1/2 maratonu probíhám v čase 1:55:11, náskok oproti plánu se zvyšuje na 1:22. Při čtvrtém průběhu stadionem opět vypouštím pití. U občerstvovacích stánků stačím zamávat “houbičkářkám“ Šárce a Elišce a načínám druhou polovinu okruhů. Jaká asi bude? Vzpomínám si na slova Iva Domanského, který říká, že po 20 km nesmíš vědět, že jsi něco běžel. Toto dnes splňuji na 100%.

Během pátého okruhu již předbíhám celou řadu soupeřů, kteří podcenili náročnost Maratonu a zvolili příliš ostrý start. V některých případech se dokonce z běžců stávají chodci. Na 25. km vzrůstá můj náskok oproti plánu na 1:41. Nárůst 20 vteřin na 5 km představuje o 4 sekundy rychlejší km, než jsem si předsevzal. Není to mnoho, ale stále musím být obezřetný, protože vím, že chleba se začne lámat až po 35. km. Opět slyším za svými zády Karla Kozla, že se blíží čelo závodu. Obdivuji rychlost vedoucí skupinky, která probíhá svůj poslední okruh, a říkám si: „ Tak toho již nikdy nedosáhnu!“ Při pátém průběhu Sletištěm vzorně do sebe hodím jeden kelímek iontového nápoje, zamávám dcerám a načínám šestý okruh. Zvyšující se počet předbíhaných potvrzuje správnost mé taktiky, kterou se mně stále víceméně daří dodržovat. Poučen historií pomalu začínám očekávat příchod problémů. Třicátý km však probíhám se vzrůstajícím pozitivem 1:51 a stále v podstatě nevím, že jsem něco běžel. O to však jsem nervóznější, neboť nevím, z které strany udeří. Proto při šestém průběhu stadionem opět polykám objem dalšího kelímku s ionty a vbíhám do předposledního kola. U Zvonečku, v místě jediného mírného stoupání, které si v každém okruhu náležitě užívám, předbíhám svého soupeře z kategorie 50 – 59 let, Vláďu Kropáče. Přiznávám, že se mě zmocňuje euforie, neboť Vláďa Kropáč je lepší běžec než já a na tratích do 10 – 15 km na něho nemám. Maraton má však svoje “špecifíka“ a další bod v celkovém hodnocení v Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka je na obzoru. Všem mým hvězdným okamžikům však ještě nemá být konec. Po dalších dvou km se nevěřícně ohlížím, zda ten běžec, kterého právě míjím je opravdu Míla Kubát ze Slaného, který po závodech do 20 km již dávno vyklusává, zatímco já mám cíl ještě v nedohlednu. To již mám za sebou 35. km s časem o 2:03 lepším, než stanovil rozpis. Euforie se stupňuje. Nedokáži si vysvětlit, že zatím se žádná krize nekoná a navíc stále v zásadě nevím, že jsem něco běžel. Začínám tušit, že by to mohlo vyjít. Zcela povoluji ruční brzdu a při posledním průběhu stadionem si risknu nezdržovat se pitím. Ještě stihnu krátké mávnutí Elišce a Šárce a začínám poslední okruh. Mým krédem je udržet tempo nasazené na 35. km. Na 40. km roste můj náskok oproti rozpočtu na 3:06, což představuje zrychlení v posledních 5 km o 12 sekund na km. Poslední 2,2 km do cíle. Tempo z 35. km se mně daří ještě vystupňovat. Naposled probíhám před hlavní tribunou a při vbíhání na lehkoatletický ovál slyším Zdeňka Kučeru: „Jirko, vydrž to!“ Jeden ovál a chybí mně do cíle 100 metrů, které si ještě dovolím “zasprintovat“ a již vpadám do cíle a náruče Vény Honce, který mě stabilizuje před pádem. Na svých hodinkách čtu výsledný čas 3:48:59. Plán byl překonán o 3:39 s celkovým vylepšením osobního rekordu o 8 minut a 56 sekund. Byl to můj pátý a nejsnadnější maraton, a tak si nejsem jist, zda splním své předsevzetí, „pátý maraton a dost!“

Svoje pocity sepsal Jiří Fingerhut
 

František Tůma