Maratón klub Kladno

logo

Přesladký Jirkov bez koláčů ze Lhoty

Publikováno 20. 6. 2014

V sobotu, když byly ve Lhotě koláče a buchty, jsem zažil něco neskutečného, mystického a neuvěřitelného. Běhám už asi třicet let, spíš ještě víc, ovšem tohle, co se mi stalo u Jirkova u Chomutova 14. června, to jsem prožil snad jen jednou, či dvakrát … ale spíš skoro tak.

Snad proto i přes týdenní odstup a s ohledem, že nyní máme běžeckou pohárovou pauzu, jsem si dovolil podělit se o ten zážitek s vámi – běžeckými kamarády. No, celou noc jsem si vyčítal, že přijdu o ty kaštanové koláče. A když jsem později uviděl fotky od Ilony na webu MKK, bylo mi jasné, o co vše jsem přišel. Prostě ty holky z Kaštanky ve Lhotě to s těstem a náplněmi fakt umějí. Jenže já měl v sobotu jinou, a jak se později ukázalo, rovněž přesladkou náplň. K ní mne již před časem naočkoval Pepa Beránek. Na krutý horský Jirkovský maratón a já tehdy před měsícem vůbec spíš tušil, že na něj fakt se svou brutální „nehorskou“ nadváhou nepůjdu. To stoupání na Pyšnou bych asi při svých 73 kilech „odmarodil“ vyplivnutím pajšlu a s čím bych se asi dál belhal dalších více než třicet kiláků?

V panické hrůze před tímto faktem jsem ale nahonem shodil v průběhu posledního měsíce čtyři kila a najednou se začal těšit, jak si to s Pepou užijem. Odlehčený cítil jsem se skvěle, a přestože Josef kvůli zdraví nakonec nejel, do Kaštanky mě ani on nepřesvědčil. K čemu by bylo mé týrání těla, asketický život bývalého pivaře, kterému už začalo jít maso a zelenina „vrchem hlavy“.

Pan ředitel závodu v Jirkově byl tak hodný a mé sacharidové občerstvení nechal dovézt na všechna žádaná místa a první trauma, že tohle nestihnu, tak pominulo. A když jsem překonal to druhé, to když se za mnou ozval bodrý Ben z Unhoště, že už dělám zmatky i v Jirkově, vlily se mi síly do žil.

Sedmdesát odvážlivců se chvíli po deváté pustilo do hor. Jen jsme se rozběhli rovinou kolem potůčku k úpatí Krušných hor, začaly mě bolet nohy. „To je teda dobrý“, řekl jsem si v obavách o budoucnost a hrozil se prvních výškových metrů, kterých mělo být dohromady kolem tisícovky. Pak ale začala ta nádhera. Na Pyšnou v pohodě a až na hoře na Lesné v plném tempu bafnu láhev se sacharidy a mažu si to s kopce. Honím kluky před sebou a ani nevím, kolikátý je kilometr. Nějak je mi to jedno, přišel jsem si to sem užít a bál se i těšil zároveň. Po půlce trati, převážně do kopce a dokonce v protivětru, kterému jsem říkal „však se změníš, až to otočíme od půlky domů“, stále plný sil jako bych v měsících předtím nalítal 400 kilometrů a ne 50 až 90 včetně závodů. Když jsem ty chrty před sebou dohonil, musel jsem zastavit, protože jsem nevěděl kudy kam. Láteřil jsem to jo, euforie tahu na bránu byla nějak přibrzděna, ale nešť. Našli jsme společně kontrolu a mazali do dalšího stoupání. Absentující kila mne hnala nahoru, roviny mi tolik nešly, zvláště na hrbolatém terénu a s kopců jsem se rozpomněl, jak se valily těžké tukové sudy ještě před dvěma měsíci na Krušovickém soudku. To už jsme běželi pěkně pospolu s Petrem Rohrem z Prahy, říkal na 29. kilometru, že to máme za 2:47. „To bychom to mohli dát pod 3:50 ne“, těším se a on mi z kontroly v Boleboři (30. km) o dvacet metrů utekl do kopečka na Květnov (35. km). Jojo, ještě kilo by to chtělo, tušil jsem krizi, ale jak nebyla na 25. ani na 30. nepřišla ani teď. No … a před námi ženská … Pozdravil jsem ji (Maruška Thumbsová), rozběhl se s kopce a pak davaj zas do kopce, nožky cvrnkaly jako bychom spolu teprve běželi třetí kiláček, no prostě cosi neobvyklého. Šest kilometrů před cílem na poslední kontrole na Šerchově říkají, že už je to jen s kopce… a bouchly saze …! Po tolika hodinách běhu, když je plno sil, to je něco mystického. Strašně mě to celý všude po trase bavilo, teď ještě víc, že se řítím už do cíle. Nikde jsem se nepotkal s něčím, co by třeba jen vzdáleně připomínalo ubývající síly a seběh do cíle, to je trap. Sedm kiláků o devět minut rychleji, než bylo v tu chvíli asi normální, skoro se dá říci. Petr v cíli nevěřícně kroutil hlavou, jak se mu ten z toho Rakovníka ztratil.

Asi něco podobného kdekdo při nějakém dlouhém laufu zažil, mně se to ale stalo teprve tak potřetí v životě. Ale dosud mě vždy druhý den či ten třetí začaly bolet nohy i celé tělo. Teď nic. Když jsem přišel ten den do hospůdky Panský Mlýn, kamarád Jirka mi při pivu u stolu říká: „To je přece normální. V předsmrtné křeči, v poslední agónii tělo podává super výkon a nic ho najednou nebolí“. No, snad neměl pravdu a mně se fakt stal zázrak, který bych rád, aby se hodně často opakoval. Stejně to bude těmi shozenými kily, nebo tím, že jsem si večer před závodem dal nanukový dort nebo, že jsem na ten maratón jel s tím, že si to prostě nádherně užiju? Či to bylo tím horským vzduchem? Nevím, ale přeji to všem, kteří běhají…

Sláva Pilík nadšený z Jirkova


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (78.1 %)
graf
neděle (10.8 %)
graf
všední den (11.1 %)
graf

Připravujeme

so 4. listopadu 2017
Malá Křivoklátská

Kde: Křivoklát, sportovní areál Kolečko
Délka trati: 6 Km a kratší
Start: 9:40 – 11:30 Podrobnosti
zde


so 11. listopadu 2017
Lhotecká Kaštanka

Kde: Lhota, okres Kladno, restaurace U splavu
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám